DAUPHIN

Naja Marie Aidtová (*1963)

Patří v Dánsku k velmi ceněným a populárním autorům. Její doménou je lyrika a krátká próza, píše i knihy pro děti. Roku 1991 debutovala básnickou sbírkou Dokud jsem mladá (Så længe jeg er ung) a snad jediným žánrem, jemuž se zatím nevěnovala, je román. Za povídkovou sbírku Pavián (Bavian) získala roku 2008 nejprestižnější skandinávské literární ocenění, Cenu Severské rady. V samotném Dánsku kniha získala nejvýznamnější tamní vyznamenání, Cenu kritiky.

Ani ve svých prózách Aidtová nezapře lyričku a text rytmizuje, chvílemi se věty řinou jako o překot, chvílemi jen spočívají v jisté náladě. Náladě většinou tíživé a ponuré.

Pavián

Příběhy, o kterých (ne)chcete slyšet

Paviáni jsou primáti s velmi hierarchickými vztahy a dominantními jedinci v rámci tlupy, samci mívají mnohačetné harémy a svým křikem dokážou vyděsit a zahnat mnohého soka. Povídková sbírka Naji Marie Aidt je o lidech s duchem paviána v těle a o pocitech, které druzí v jejich přítomnosti prožívají. O strachu, smrti, nevěře, násilí, nemoci a pudech. Ale i o lásce. Za sbírku Pavián dostala autorka v roce 2006 nejhodnotnější dánskou cenu za literaturu Cenu kritiky a v roce 2008 Cenu Severské rady za literaturu. V roce 2010 vyšla kniha česky v překladu Heleny Březinové.

Sbírka líčí příběhy moderních lidí z různých sociálních vrstev a různého věku, ale především lidí zaopatřených, individualistů a samotářů žijících v blahobytu s takřka neomezenými možnostmi. Ačkoli se v povídkách dostáváme do různých koutů světa, sledujeme osudy lidí ze západního a konzumního prostředí, ve kterém zatímco chceme mít stále víc a víc, snižujeme své morální mantinely. Nuda, stres a zároveň bezmezné možnosti a svoboda vedou k nezřízenosti fyzických potřeb a prožitků, bourání tabu, nenasytnosti. „Pokud nebudeme dbát na zjemnělé stránky lidské existence, na duchovno, filozofii, demokracii, toleranci a velkorysost a chránit je, stanou se z nás opice v kleci. A jsme na docela dobré cestě, to je vidět na mnoha místech světa,“ říká sama autorka.

Klid před bouří

Ty nejdůležitější a rozhodující okamžiky se stanou během několika málo vteřin a to, co člověk dlouhá léta budoval, je pryč z ničeho nic. Tak se v úvodní povídce Bulbjerg, líčící původně idylický výlet mladé rodinky do jutské přírody, stáváme svědky rozpadu vztahu tří lidí, jejichž společný život se zhroutí kvůli dvěma slovům: „Mám poměr.“ Dvě slova odkryjí mužův několik let dobře utajovaný vztah se sestrou jeho ženy, po vstřebání vlny emocí opět přichází klid a život všech se vrací do zajetých kolejí. Povídka Bulbjerg, kterou psala Aidt několik let, byla také zařazena do prestižního sborníku Best European Fiction 2010.

Autorka v povídkách staví čtenáře přímo do středu dění, příběhy jsou vyprávěny v přítomném čase, často v první osobě, pohlaví postav je však nejednou do poslední chvíle nejasné. Přes často idylický začátek novely, až poetické líčení přírody a okolí či nápadného klidu se jako lusknutím prstů najednou ocitáme v pasti, ve které se spolu s hlavní postavou dusíme na naprostém dně existence a světélko naděje zasvitne jen zřídka. V kulisách všednodennosti vyplouvá na povrch potlačovaná žárlivost, vášeň. Čtenář sleduje dění očima hlavního hrdiny a prožívá s ním okamžiky procitnutí, ale pocity musí hledat sám v sobě, ty totiž postava často postrádá. Neštěstí a hrůza se projevují navenek nevolí či fyzickou agresí, psychologickým líčením stavu nitra se autorka vyhýbá, ale přesto je z textu cítit intenzita, autenticita a dramatičnost situací.

Pavián poukazuje na egocentrismus dnešní západní společnosti, kde v centru kosmu stojí já, které ze zaslepenosti a sebezahleděnosti nevytrhne ani násilí na druhých či zoofilie. Ty nejhrůznější příhody jsou pouze suše konstatovány, spatření souseda znásilňujícího ovci je asi stejně běžné, jako ho vidět orat pole. Postavám to nestojí ani za komentář, mávnou nad tím rukou, či tyto obrazy vytlačí ze svého vědomí tak, jako my vytlačujeme hrůzy války v Afghánistánu, problém obchodu s bílým masem či přistěhovalectví.

Ze sbírky se poněkud vymyká povídka Ona nebrečí. Díváme se v ní na svět očima tříleté holčičky, která stojí na nádraží se svým roztržitým a nevšímavým otcem a pozoruje svět kolem sebe, například vřelý vztah matky a dcery stojících na protějším nástupišti. Holčička během příběhu, stejně jako ostatní postavy z povídek, projde velkou změnou, ale výjimečně pozitivní. Z uplakaného dítěte toužícího po mámě se stává dívka, která nebrečí a je schopná se střetnout se světem svého velkého otce.

Tělo, peníze, sex jako absolutní hodnoty

Snad ani o jedné z patnácti povídek nelze říci, že líčí příběh, který si každý rád přečte. Povídky jsou temné a bolavé, často ve čtenáři budí pocit zhnusení či vzteku. Autorka ale nelíčí příběhy, které by se neděly. Spíše příběhy, o kterých slyšet nechceme. Sbírka Pavián je zneklidňující, šokující, ale především fascinující. Narůstající napětí, potlačované šílenství, hysterie a čekání na bouři, která po úvodním tichu neodvratně přijde a smete vše, je mnohdy nesnesitelné, její následné propuknutí působí leckdy až groteskně. Aidt v sobě ani v próze nezapře básnířku, do povídek proniká silný rytmus a lyrické líčení. Staccatový styl seká přítomnost na kratší a kratší okamžiky, urychluje spád a uvádí čtenáře do transu. Vulgárnost děje se dostává i do slovní zásoby vypravěče, ale to už čtenáře snad ani nezaskočí.

Ve středu zájmu moderního člověka je podle autorky především tělo. Z reklam a časopisů na nás září modelky vedoucí modelový či seriálový život. Mediálně nastavované vzorce chování prosakují do všedního dne běžného člověka. Aidt čtenáře nešetří, peníze, estetika, láska, ale především sex prostupuje každý příběh, nevyhneme se zoofilii, bisexualitě či transsexualitě. Vše se točí okolo (ne)falšovaného a neukojitelného chtíče, který vede k násilí, nevěře a k alkoholu, do nevěstince či k rozvodu. Tak se čtenář zúčastní několika setkání sloučených rodin, kde jak otec, tak matka za sebou mají jedno či více neúspěšných manželství a několik dětí s různými partnery.

Ve vzduchu zůstává viset otázka, proč Aidt zachází ve svém líčení tak daleko? Nachází se západní společnost snad na samém okraji existence? Nebo je náš svět skutečně tak černobílý a prohnilý?

Společným tématem pro mnoho povídek je cesta, Aidt ukazuje, že i naše společnost je na cestě, že to, co zde líčí, snad není konečný stav a že je možné se odrazit a změnit směr jejího vývoje. Naději dává i poslední povídka Komáří štípanec, jejíž postavy v sobě nakonec naleznou vůli vzepřít se a odrazit ode dna. Uvidíme, jakou cestu a budoucnost naší společnosti odhalí další dílo této ceněné, ale kontroverzní dánské autorky.

Markéta Cmíralová, iLiteratura.cz