DAUPHIN

Nicolas Ancion (*1971)

Narodil sev belgickém městě Liège. Vystudoval romanistiku. Od poloviny 90. let se věnuje především literatuře. Je autorem několika básnických sbírek, románů a souborů povídek, kromě toho publikuje i na internetu, zabývá se divadlem a píše pro děti. Řada jeho děl byla v Belgii i v zahraničí oceněna prestižními literárními cenami. Česky zatím vyšel pouze jeho román Quatrième étage (Čtvrté patro, 2000).

Bruselské etudy (Jak správně zabíjet)

Belgická metropole je sídelním městem mnoha významných evropských institucí, proto bývá často považována za poněkud upjaté město překypující uhlazenými úředníky. V pořadí druhá do češtiny přeložená kniha belgického autora Nicolase Anciona představuje Brusel a jeho obyvatele ve zcela odlišném světle.

Ačkoliv může název knihy Jak správně zabíjet snadno vyvolat dojem, že se jedná o další z nekonečné řady detektivek pochybné kvality, ve skutečnosti jde o povídkový soubor čítající dvanáct krátkých příběhů, v nichž zabíjení sice figuruje, ale rozhodně ne v hlavní roli. Ancion své povídky koncipuje především jako drobnou sondu do života řadových Belgičanů, kteří na první pohled ničím nevyčnívají z bezejmenné lidské masy, ale pod slupkou zdánlivé obyčejnosti skrývají nevšední zážitky a tragikomické události.

Hlavními postavami a vypravěči povídek jsou muži pocházející z odlišných sociálních vrstev, čtenář se tak v příbězích setká například s vrcholovým manažerem, bankovním úředníkem či bývalým kriminálníkem. Dalšími faktory, které ovlivňují děj jednotlivých povídek, jsou lokalita Bruselu a především všudypřítomná náhoda, jejíž působení dokáže v okamžiku obrátit lidský život naruby. Skvrna od omáčky na značkové košili, useknutá ruka v sáčku z fastfoodu nebo kancelářská sešívačka mají v Ancionových povídkách moc měnit osud.

Autor v knize využívá ich- i er-formy, tyto postupy se nejednou prolnou i v rámci jedné povídky, vypravěči se střídají, čímž dochází ke konfrontaci odlišných úhlů pohledu a stanovisek. Jazyk povídek je nepříliš komplikovaný, Ancion čtenáře nezahlcuje složitými metaforickými hříčkami ani krkolomnými slovními obraty. Příběhy tak místy vyvolávají dojem, že by mohly být přepisem historek skutečných lidí, které autor vyslechl kdesi v přítmí bruselského baru.

Sbírka povídek Jak správně zabíjet potěší každého se zálibou v drobných, lehce melancholických příbězích neobyčejně obyčejných lidí, které jsou okořeněné dávkou morbidity, černého humoru a smutné grotesknosti. Povídky se sice pravděpodobně nezaryjí hluboko do čtenářova podvědomí, ale bezpochyby dokáží krátkodobě pobavit a přimět k zamyšlení.

Barbora Majerová, LitENky 22. 10. 2009