DAUPHIN

Georges Balandier (1920 – 2016)

Nedávno zesnulý antropolog Georges Balandier byl posledním představitelem silné generace francouzských antropologů a etnologů, která výrazně ovlivnila výzkumy v oblasti věd o člověku v období po 2. světové válce. Patřili do ní kromě něj rovněž o něco starší Georges Dumézil, Claude Lévy-Strauss a Germaine Tillonová. Navzdory vysokému věku vydal od roku 2000 řadu knížek, které jsou komentáři k současné situaci ve světě. (Např. Le Grand Système, 2001, Civilisations et puissance, 2004, Le Grand Dérangement, 2005, Fenêtres sur un nouvel âge, 2008, Le Dépaysement contemporain, 2009, Du social par temps incertain, 2013, k nimž se řadí rovněž Carnaval des apparences, 2012, jejíž překlad zde předkládáme.) Jejich žánr je poněkud neurčitý – nejde o vědecké studie, které vyhovují přísným nárokům vědy, nejde však ani o čistě autobiografické vzpomínání, i když účast osobního elementu je v nich důležitá a autor ji nijak nezastírá. Nejde ani o spekulativně rozvržené, teoretizující eseje. Autor nám žádnou ucelenou teorii doby, v níž žijeme, nepodává. Jeho psaní se nachází asi tak na půl cesty mezi tím vším a předvádí především pravdivost tvrzení, že mluvit o žánru u antropologů devadesátníků je poněkud zcestné. Balandierovým hlavním tématem je kladení otázek, vyjádření neklidu, který v něm naše „nová doba“ probouzí, a pokus jejího dá se říci „primárního“ popisu, samozřejmě z hlediska osobní zkušenosti vědce, antropologa, který pozorně sledoval vývoj lidské společnosti (či různých lidských společností) ve 20. století. „Primární popis“, pojmenování současnosti, jeho integrace do trvajícího řečového rámce, je totiž právě tím, co dnes Balandier postrádá a v čem shledává jádro našich dnešních potíží: porozumění tomu, co je, a jeho vyjádření v pertinentní, závažné řeči, nahradila simulace, modelizace toho, jak to funguje. Pravdu pak nahradilo vyhodnocování účinnosti modelů pomocí expertízy.