DAUPHIN

Jiří Beran (*1955 v Praze)

Nejkrásnější část dětství prožil v Lešanech a Chlumu u Třeboně. Jeho maminka byla totiž sestra básníka Františka Hrubína. Básně, s jejichž psaním začal až v dospělosti, byly publikovány v periodikách. V roce 2003 vydalo nakladatelství M.A.P.A. - edice Martina a Pavly Stöhrových jeho sbírku Snad tu s námi je. Jiří Beran žije v Praze, je ženatý, má čtyři děti a pracuje v oboru polygrafie.

V prstech nekonečno

Už samotný titul budí podezření: dát si do „erbu“ nekonečno, a ještě takhle podivně hmatatelné? To zavání „duchovním elitářstvím“, což je už samo o sobě absurdní. Hned první básnická miniatura však přitakává: „Co básníků slepých, hluchých/ nevyjádří veršem/ to, co řekne sníh.“ Gesto pokory? Spíš vymezování oni-my, respektive oni-já. Člověk by se i snažil spirituálně naladit, ale jde to ztuha. Navíc ho to nutká škodolibě oponovat: když jsou básníci takoví chudáci k ničemu, proč následuje tolik popsaných stran? Dá-li se u poezie používat „materialistické“ slovo kvalita, pak je v případě Beranových veršů povážlivě proměnlivá. Skvostů pomálu (snad jen básně Tatry a Dada), zato banalitami a prvoplánovými závěry se to tu jen hemží. „A zase Déšť/ provazy spouští/ k záchraně lidstva.// To jej však nevnímá./ Zavřeno v soláriu/ miluje lesk pěstěných těl/ potřených olejem/ s hedvábným faktorem.// Při zmínce o Bohu/ ztopoří odporem./ Přijímá raději hněď/ podobnou sračce.“ Uf! Za co je čtenář tak krutě trestán?? Přesto se nedá šmahem říct, že celá sbírka nestojí za nic. Ostatně co je to špatná sbírka? Ta, ve které slabé verše převažují, nebo ta, ve které těžko najít jedinou dobrou báseň? Buďme optimisty a prohlašme, že platí ona druhá varianta. Poezii Jiřího Berana, spirituálně, filosoficky a moralistně nikoli laděnou, ale mudrlantsky přímočaře zaměřenou, zachraňuje dotek humoru. „Jabka voní ve světnici. Meluzína naříká,/ a rozpadlá játra pláčou./ To je podzim básníka.“

Simona Martínková-Racková, A2 č. 25, 2009