DAUPHIN

Jiří Bigas (*1956)

Narodil se doma v Horním Dvořišti, v magickém údolí, kde se kdysi zastavili Keltové a potom i čas. Uhranuly mu knihy; všechno, co je v nich ukryto ve slovech. Postupně se naučil vzdorovat, číst, psát a počítat, chytat ryby a snít. Výsledkem toho byla knížka lyrických povídek Kdo se dotkne duhy (1988). Další, Vrahovice 119, vydal až po dvacetileté odmlce.

Vystudoval právo, prodával válcovny, psal pro ČTK, MF Dnes, Zemské noviny, České Slovo.

Dva a půl roku strávil s blokem a tužkou za zády prezidenta Václava Havla. Byl redaktorem a šéfredaktorem, ale nejraději je vypravěčem příběhů. Rád by zachytil zanikající svět v každé vteřině, která stojí za to.

Je dezertérem z venkova, ale ve své mysli se do něj stále vrací.

Vesnice zbolševizovaná, díra pekelná (Vrahovice 119)

Dost bylo na chvíli řečí o milém českém venkově. O tom, že se pod vrstvou tohoto oblíbeného kýče skrývá dobře přikrytá žumpa křivd a (přinejlepším) facek, vypráví Jiří Bigas ve své knize povídek Vrahovice 119.

Objevují se poslední dobou knihy, jejichž autoři se vrací k událostem 20. a počátku 21. století, jež jsou spjaty s Československem, a to buď v celé šíři důležitých historických milníků (Jiří Pehe: Tři tváře anděla), anebo v kratších výřezech, tedy se zřetelem k jednotlivým problémům. V kritické rubrice Deníku Referendum jsme už analyzovali knihu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, Simona Mawera Skleněný pokoj a Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, z dalších titulů takto orientované historické prózy lze uvést Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala.

Nově k tomuto výčtu přidejme knihu povídek Jiřího Bigase, bývalého šéfredaktora Impulsu a různých bulvárních plátků, autora knihy povídek z roku 1988 Kdo se dotkne duhy. Nazval ji Vrahovice 119. I v ní se totiž pohybujeme napříč druhou polovinou minulého věku – autor začíná v šedesátých letech a končí v loňském roce.

Vrahovice jsou vesnice v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, leží poblíž státní hranice, tedy v Sudetech. S Vrahovicemi jsou také spojeny všechny povídky knihy a dá se předpokládat, že i témata, o nichž se tu dočteme: po Němcích ujařmené majetky, zemědělská kolektivizace a hlavně kopečkáři nasazující život na ostře hlídaných hranicích.

Z mnoha témat v knize obsažených si Bigas vybral zejména ta politická: Politika je to, co dělí lidi, a teprve na druhém místě následují osobní trable, lásky a rodinné vztahy.

O zábavu a překotné dění se starají svérázní obyvatelé Vrahovic, hospodští chytráci, kovaní funkcionáři, spolu s nimi pak nepřizpůsobiví zemědělci a vzpurná mládež. Jiří Bigas je namíchal tak, aby se čtenář ani chvíli nenudil. Protože jde o pásmo příhraniční, kdysi obývané Němci, nezapomněl na bývalého vojáka wehrmachtu, který se vrátil z války jako invalida a odmítl odejít ze země navzdory vyhrocené protiněmecké kampani, a na neurvalé komunisty, kteří „Frickovi“ zabavili majetek a nakonec ho ztloukli před hospodou, neb si potřebovali ulevit.

Rapl Jožan, Bimbas co má velký..., Muk-Ani muk, VB-Malík, ředitel Švec-HerŠvec, agitátor Punda, Zikán-Cikán, Obr-Goliáš, Neužil-Ten, co vůbec neužil a další. Na první pohled by se mohlo zdát, že Vrahovice 119 budou zejména satira, jenže tomu tak úplně není.

Co působí daleko silněji než směšné činnosti postav, jsou následky všeobecného hlupáctví a agrese. Z tak veselé historie, v níž primitivové baví svou pitomostí, nakonec vždycky mrazí, zvláště drží-li si ti nejhloupější a nejvíce bezohlední funkcí, aby rozhodovali o ostatních.

A přitom by se dnes na první pohled mohlo zdát, že Vrahovice jsou jen vesnicí, jakých je u nás bezpočet: „(...) všichni v poloprázdné hospodě nad prázdnými půllitry společně mlčí, protože mlčet je někdy snazší než mluvit; protože jak jednou otevřeš hubu, začne to z tebe téct jak z děravýho sudu a pak řekneš věci, co ani říct nechceš, co v tobě ležely léta a co tady nikdo nechce slyšet, protože co bylo – bylo...“

Právě v řezu vedeném napříč historií této vesnice a sociálními vztahy, které ji prorůstají, shledávám – alespoň co se obsahu týče – velký přínos Bigasovy knihy. Že totiž neukazuje vesnici jako místo, kde si lidé se vzájemnou úctou podávají dveře Jednoty a hledí, jak potěšit sousedy.

Naopak, Vrahovice jsou tím posledním místem, kde bych chtěl žít, a věru neshledávám nic nevkusného na programové tezi, jež zní: „Vrahovice nikdy více, radši kulku do palice.“ Desetileté rozmíšky, živené osobními křivdami a krádežemi, udáváním a pravidelnými hospodskými rvačkami.

Neříkám, že je to tak všude, ale přehlížet bychom to neměli. Ostatně, Slovácko sa súdí, aj nesúdí si kdysi vydobilo náramnou popularitu. Řekl bych, že Bigasova kniha je v mnohém zajímavější. Nejde v ní jen o kolorit sousedských hádek z doby dávno minulé, nýbrž o minulost nedávnou a hlavně doposud nepohřbenou, nanejvýš narychlo zahrnutou, aby nebyla na očích.

Nutno zdůraznit, že Vrahovice 119 nelze prohlásit za tragikomický dokument o jedné dějinné epoše a o neřádech, které z této epochy byly vygenerovány. Vyprávění o vísce na hraničním zlomu totiž chce být něčím daleko podstatnějším – a hned zkraje se mu tato podstatnost musí také přiznat. Území Sudet se stále do určité míry liší od zbytku republiky. Nejenže má vlastní architekturu i dějinné prvky poznamenané soužitím menšinové české a většinové německé jazykové kultury, ale svou specifičnost si nese i v uměleckých dílech, která Sudety zachycují.

Jiří Bigas se proto zákonitě nemohl geniu loci Sudet vyhnout. Věčný vítr, sychravo, zima prolézá zdmi někdejších statků po Němcích, na hranici je natažený ostnatý drát a na cestě se uprostřed noci zastavují vojáci se svými psy, aby si spolu vykouřili cigaretu. Nic z toho po přečtení Bigasovy knihy už od Sudet neodpářete. Pohraničníci a věčně opilý rychlooráč Mageran vám nadlouho zůstanou vězet v tom velkém národním vyprávění o nejzasunutějších výspách republiky. Některé povídky Bigasovy knihy jsou totiž hlavně výborně zvládnutým vyprávěním.

To, co nám během četby běží před očima, je série historek mezi sebou navzájem provázaných. Jak jsem napsal výše: Všechny povídky mají společné postavy. To ale není všechno. Vypravěč totiž zcelil jejich osudy do jediného proudu na sebe nalepených hlášek, přívlastků (Mlátilík, co nejde pro ránu daleko) a událostí, jež se zapsaly do paměti obyvatel Vrahovic.

Vyjmout či citovat z tohoto velmi pevně stáhnutého svazku dílčí událost vždy znamená ztratit celek. Musí se proto tato kniha hlavně číst, aby vyšlo najevo, že máme co dělat s dnes už legendární historií, v níž jsou role jednou provždy dány politickým přesvědčením.

Jakub Vaníček, www.denikreferendum.cz, 27. 1. 2010

Prozaické návraty Jiřího Bigase do zmučené krajiny

Spisovatel a novinář Jiří Bigas se ve své nové knížce povídek nazvané Vrahovice 119 vrací nejen do míst vlastního rodiště v jihočeské pohraniční obci, ale také do dávnější i nedávné minulosti. Zpřítomňuje mučivé jizvy, které v místech, jež muselo opustit původní německé obyvatelstvo a noví přistěhovalci nenašli kořeny vlastní identity, po dlouhá desetiletí připomínaly zbraně pohraničníků či cedule Vstup jen na povolení. Bigas s autenticitou vlastních prožitků vede čtenáře dobou od šedesátých let až po léta devadesátá, kdy ani polistopadová doba jizvy nemohla zacelit. Zástupný název Vrahovice tak do jisté míry symbolizuje situaci i v dalších obdobných krajích naší země. Působivou knihu napsanou s erudicí dobrého vypravěče vydalo nakladatelství Dauphin.

Petr Kovařík, Plzeňský deník, 21.12.2009

Sedláci v Sudetech

/.../

Ačkoliv název románu Jiřího Bigase Vrahovice 119 zní hodně výhrůžně, nejde o thriller, ba ani o detektivku, ale o kroniku dějů v jedné pohraniční vesnici v jihovýchodním cípu Šumavy. Bigas byl v devadesátých letech šéfredaktorem Zemských novin (později šéfoval taky některým bulvárním novinám), předtím ovšem již v roce 1987 publikoval sbírku povídek, kde se také zabýval vesnicí podobnou té, kde se v roce 1955 narodil; takže se vlastně přes velký svět médií vrátil znova na rodnou hroudu. A bere to od podlahy, přes kolektivizaci, normalizaci až k roku 2009, v kapitolách, které se odehrávají každá v jiném roce a dohromady má tato mozaika poskládat ucelený obraz téměř půl století „malých“ dějin. Vydalo nakladatelství Dauphin.

/.../

Pavel Mandys, Týden.cz, 26. 12. 2009

Adresa: Vrahovice 119

Jihočeský spisovatel Jiří Bigas vydal knihu povídek z prostředí bývalých Sudet. Pojmenoval ji Vrahovice 119.

Rozlehlé náměstí s oprýskanými domy. Na hranici je to tři kilomery, jinak kraj bez života. Kus za posledním stavením stojí při silnici pomník s nápisem: Zde tragicky zahynul pohraničník Dušan Dunajčík. Život v rodném Horním Dvořišti na Českokrumlovsku popsal dnes čtyřiapadesátiletý novinář a publicista Jiří Bigas poprvé přesně před dvaceti lety. Tehdy poetickým vyprávěním z pohledu kluka, kterého zajímají hlavně ryby. Úhel pohledu se dnes posunul. „Dům číslo 119 je moje rodiště. Název Vrahovice je symbolický. Nepsal jsem obecní kroniku,“ říká autor, který se jako novinář setkal s papežem Janem Pavlem II. či americkými prezidenty Reganem a Bushem.

Pohraničníci, funkcionáři, sedláci i obyčejní dělníci. I taková zastavení jen podtrhují pocit, že Bigasovu cestu stále lemují vesnice a osady v bývalých Sudetech, jež potkaly podivné osudy. Hořká je povídka o starém jednonohém Němci Hannesovi. Přežil boje u Stalingradu, kam se nedobrovolně dostal, aby po více než padesáti letech klesl pod ranami pěstí několika místních opilců.

Bigas nepopírá, že jeho kniha je určitým účtováním s minulostí. „Josef ze stodevatenácky, který po Stalinově smrti vystoupil z družstva, je můj otec. Teď cítím nostalgii k uplývajícímu času. A smutek nad neustálým úpadkem Vrahovic. Stále mizí domy, cesty, zmizely i kašny s tekoucí vodou,“ zamýšlí se spisovatel.

Vyhnání je noční můra Podobnou ránu cítí i z etapy odsunu německy mluvících obyvatel z krajiny sousedící s Rakouskem. „Každému, kdo s tím má problémy, říkám: Představte si, že váš otec, praděd, zkrátka předek, postavili dům, vy v něm žijete a najednou vás někdo vyžene s jedním kufrem. Není to jen o majetku, ale o ztrátě identity. A pro lidi, jako jsem já, i paradox. Kdyby se to nestalo, nebyl bych tu,“ uzavírá Jiří Bigas.

Antonín Pelíšek, Sedmička, 18. 3. 2010

Krušné roky na vsi

Výrazný text, který by neměl projít bez povšimnutí, nese název Vrahovice 119 a svébytně vstupuje do kontextu současné domácí literární tvorby. Próza, žánrově na pomezí povídkového souboru a románových kapitol, ukazuje ve výjevech život a atmosféru šumavské příhraniční obce od 60. let minulého století do současnosti. Jiří Bigas pro ni zvolil fiktivní název Vrahovice, který lidovou etymologií odkazuje ke slovu vrah. Nejedná se o detektivku nebo thriller, atmosféra knihy přesto vražedná v mnoha ohledech je.

Do děje knihy sugestivně vtahuje hned úvodní povídka, z níž dýchne atmosféra úzkosti a strachu z prostředí i lidí v něm. „Tak vítejte... Tohle je Mordknechtschlag, vrahova paseka; nikdo není vítán. Za cedulí s názvem obce už není bezpečno (...), silnice končí v polích nebo v ostnatých drátech a toho, kdo neopatrně překročí nenamalovanou čáru dělící náš svět na dva světy – vnitrozemí a hraniční pásmo, čekají potíže...“ Volbou ponuré krajiny i doby a ukázkou lidských vztahů pokřivených všudypřítomnou nedůvěrou připomíná Jiří Bigas jiného současného spisovatele, maďarského prozaika Ádáma Bodora, zejména jeho Okrsek Sinistra.

Jednotlivé kapitoly-výjevy nesou vždy vročení, od začátku víme, kdy se konkrétní příběh odehrává. Díky tomu není problémem orientovat se v nelineárním uspořádání, které autor skákající mezi desetiletími zvolil. Dílčí povídky na sebe navazují většinou velmi volně, nejčastěji vedlejšími postavami. V několika případech ale celistvé poznání přichází teprve po přečtení více kapitol. Čtenářovu recepci knihy tím autor obohacuje o další prvek, který představuje napínavé domýšlení vazeb, rolí a časových posloupností.

Všechny povídky mají společné místo, ve kterém se odehrávají. Jejich „domicilem“ jsou právě ony v názvu knihy pojmenované Vrahovice. Obdobné shledáváme také obsazení komparzu. Poměrně stálý repertoár vedlejších postav ukazuje typické figurky tehdejší doby – pány z národního výboru a JZD, udavače, rozkradače. Ústřední postava v jednotlivých kapitolách je vždy jiná. Většinou jde o člověka, který do nepřátelského prostředí Vrahovic přichází odněkud zvenčí. Každý cizinec vzbuzuje podezření, vždyť kousek za vesnicí se kroutí státní hranice se Západem – čára nekompromisně oddělující dva neslučitelné světy. A přestože socialistické zřízení podle oficiálních informací vzkvétá, stále se najde spousta lidí, kteří to nedovedou pochopit a chtěli by snad utéct. Nahlášení takové osoby se odměňuje, nenahlášení trestá. Někdy hlavní postava sice není zvenčí, ale přesto do soukolí vesnice čímsi nezapadá.

Při bližším pohledu na dílčí části knihy zjistíme, že všechny příběhy oscilují mezi dvěma krajními póly – tragickým a komickým. Uplatníme-li toto kritérium při klasifikaci povídek, nalézáme tři polohy: komickou, tragickou a tragikomickou. Dějem knihy provází ironický vypravěč kousavě komentující události, k čemuž užívá množství slovních hříček a jazykového humoru. Často dochází k parodování typických obrazů z venkovského života, jakými jsou například lovecký hon, hasičský ples nebo zabíjačka. Sami sebe zesměšňují komunističtí političtí pracovníci místního a okresního formátu, kteří se těm výše postaveným snaží vyrovnat alespoň bezobsažnou frázovitostí veřejných projevů: „Kapela zahrála ryčný tuš a soudruh Punda z ovékáesčé řeční: “Souzi a souzušky!" Trochu si šlape na jazyk; no nevadí. „Sešli jsme se dnes, abychom tak nějak oslavili ten náš Svátek práce, že... abychom si vzpomněli, že lidem dřív nebývalo tak dobře jako teď nám – dřív se žilo hůř... však to všichni pamatujeme.“

Kromě odlehčených případů převažuje tragikomický charakter povídek. Takto určitě vyznívá příběh stárnoucího nemocného muže, amatérského malíře, který se spustí s místní pošťačkou. Na své půdě tajně maluje ženin odvážný obraz, dokud se ve vesnici pikantní drb nerozkřikne. Milostná aférka získává politický rozměr a štvanice na záletníka ukazuje, že pokrytecký režim neměl nejmenší problém s invazí do soukromí občanů: „Obraz poloobnažené macaté modly z pošty zabaven orgánem veřejného pořádku (...) a veřejně projednáván. Před tím ještě krátce vystaven ve školní knihovně za účelem veřejného zostuzení (...), učitel kreslení vyzván ObremGoliášem, aby podal výklad o zvrhlostech dekadentního buržoazního umění, cizího našemu pracujícímu lidu. Domluveno, že předsedkyně svazu žen vystoupí s referátem o významu rodiny v naší společnosti; “navrhuji vyloučit občana Fránu ze společnosti slušných lidí..."

V několika povídkách bychom humor hledali marně. Odkrývají krutý svět, jenž dal vzniknout jménu Vrahovice. Tragické jsou především výjevy z kolektivizačních dob o „kladivu“ dopadajícím na „nepřizpůsobivé“ kulaky nebo ty, které zobrazují neúspěšné pokusy o překročení státní hranice.

Přibližně třetina povídek se odehrává už po roce 1989. Dalo by se tedy předpokládat, že většina antagonismů z předchozího režimu ztratí svá opodstatnění. Lidé se ale jen tak nemění. Staré zášti zůstaly, cizinci jsou stále podezřelí, i když za pohyb v hraničním pásmu už se dávno nestřílí. Hmatatelné předěly mezi lidmi sice zmizely, v srdcích a duších přesto zůstaly jako nesmazatelné rýhy po ostnatém drátu a po režimních „drátovazačích“: „Jenomže něco z minulosti, něco neproniknutelného, studeného a děsivého, se táhne z lesů na hranici a od pomníku na náves a dál, až do lidí, a není to mlha z mokřin.“ Takové jsou Bigasovy působivé literární Vrahovice, obec, kde se věnce kladou k pomníku sovětských hrdinů, byť byly osvobozeny spojenci ze západu.

Martin Malenovský, Tvar č. 8, 2010

Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu

V názvu vaší knihy stojí šumavská vesnice, do níž jste zasadil příběhy jednotlivých povídek. Její název je fiktivní. Můžete prozradit, co Vás vedlo právě k danému regionu? Jsou pro Vás Sudety blízkým tématem? A byl jste si při psaní vědom toho, že obec shodného jména existuje na Prostějovsku?

Vrahovice vnímám jako obraz jihočeských Sudet, ale tak trochu i jako obraz celé země - Vrahovice jsou všude kolem nás a jsou i v nás. Můj vztah k Šumavě, respektive k místu, kam je děj Vrahovic 119 zasazen, je ryze osobní, protože v jednom údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami jsem se doma, v domě číslo 119 narodil. Slovní inspirace prostějovskými Vrahovicemi je tu ovšem také, protože do Prostějova, kde žila moje teta, jsem jako kluk rád jezdíval na prázdniny.

Když jste své Vrahovice uváděl v život, do jaké míry se jednalo o fabulaci, do jaké míry jste v hlavě nosil reálné předobrazy?

Je to beletrie, tedy ani obecní kronika, ani pokus o regionální historii místa, které se ve skutečnosti jmenuje Horní Dvořiště. Nicméně něco z toho, co v knize je, se stalo, i když trochu jinak. Něco jsem prožil, ale cokoli z toho prošlo do knihy procesem, kterému se říká umělecká tvorba. Co konkrétně to na počátku bylo, lze velmi těžko definovat. Z másla v supermarketu také nepoznáte, která kráva a kde mléko nadojila. Jakákoli podobnost je proto čistě náhodná. Ale aby to nevypadalo moc tajemně, v knížce je například postava Josefa ze 119 a to je můj otec, jeden z dvanácti sedláčků, kteří po Stalinově smrti vystoupili z jednotného zemědělského družstva a poté někteří z nich hospodařili na horších polích lépe než družstevníci na těch lepších. Ale většinou jde o fabulaci anebo pouze inspiraci skutečnými událostmi a reálným lidmi.

Vrahovice nicméně nejsou Vaší první knihou. Koncem 80. let jste debutoval povídkovým souborem Kdo se dotkne duhy. Tyto dvě knihy od sebe dělí více než dvacet let. Dá se první titul s nynějším v něčem porovnat?

To je otázka spíše pro vás. Já je neporovnávám. Vím ale, že prvotinu jsem sám pro sebe pracovně označoval za pohádky pro dospělé, zatímco Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu.

Je zřejmé, že jako novinář jste pero neodložil nikdy. Co Vás ale vedlo k napsání dalšího titulu beletrie?

Já jsem se rozhodl, že budu spisovatelem, někdy ve třetí třídě. Připadalo mi to jako dobré povolání. To, že jsem po vydání prvotiny dvacet let nepublikoval, vypadá možná dost podivně. Ale já jsem nejprve publikovat chtěl, měl jsem napsáno, ale poté, co jsem odmítl nominaci na Cenu Jiřího Wolkera, to nějak nešlo. Ale nestěžuji si, jiní na tom byli hůř. Poté, po roce 1989, jsem si patnáct let vytvářel návyk na noviny, kterého jsem se pak asi pět let zbavoval, a novinařina a literatura mi dohromady nešly. Navíc, když pracujete jako redaktor šest nebo dokonce sedm dní v týdnu a každý ten den od devíti ráno do desíti jedenácti v noci, těžko můžete mít ještě páru na nějaké spisovatelské výkony a vydávat knížky rozhovorů s politiky – brr. Ale také jsem prožíval zajímavé věci a doma v krabicích se hromadily poznámky, takže teď mám námětů na pět až deset knih. Možná to tak mělo být...

Můžete trochu poodhalit zákulisí vzniku knihy? Jak dlouho jste nosil její ideu v hlavě, jak dlouho jste pak na samotném textu pracoval? Má anachronické řazení kapitol zvláštní význam? Odpovídá řazení také posloupnosti, ve kterém jste povídky psal?

Rukopis přišel na svět ve dvou etapách. Několik povídek existovalo dlouho před vydáním, některým chyběl jen konec, některé jsem musel celé napsat. Například Holubí pošta se v první a podstatně kratší verzi četla na konci 80. let v pořadu Zelené peří Mirka Kováříka v divadélku Rubín. A kvůli Zeleným pahorkům africkým jsem měl ve stejné době politický průšvih, i když z dnešního pohledu je politicky nevinná. Skutečné napsání Vrahovic 119 ale odstartovala povídka Štvanice. Z ní existovaly pár let dva tři odstavce, dokud jsem v Praze na Karlově náměstí loni na jaře nepotkal básníka Jiřího Kukaně, který právě vydal novou knížku, a to setkání mne nastartovalo. Éra mediální detoxikace ze dne na den skončila, sedl jsem si k notebooku a dopsal to. Právě při psaní Štvanice jsem se rozhodl udělat knížku takovou, jaká je. Podivné řazení má zřejmě význam hlavně pro mne, neodpovídá vzniku povídek, ale líbily se mi ty skoky a návraty a proplétání dějů a osob – někdy mám tendenci si věci komplikovat. A mám rád historii, a to je vždy cesta nazpátek. Na nakladatele to nepůsobilo negativně, takže to řazení zůstalo.

Váš vypravěčský styl je svou čtivostí možná až hrabalovský. Je o Vás známo, že jste v minulosti působil v redakcích několika bulvárních deníků. Myslíte si, že i tato zkušenost měla vliv na rozvoj vašeho vypravěčského talentu?

Hrabala znám. Myslím ale, že tady je důležitý rozdíl, i když mi srovnání lichotí. Můj styl je litanický, zatímco on stříhá, já přidávám, nabaluji slova a věty, on ubírá. No – možná je výsledek stejný. Ale pozor – další rukopis má dost odlišný styl a také jiný jazyk, aspoň myslím, a tak jsem to chtěl kvůli atmosféře. A nemyslím, že by moje novinářská praxe měla výrazný vliv na můj vypravěčský talent či literární vývoj, talent tu zřejmě byl už předtím. Já jsem právník a v prvním zaměstnání jsem prodával válcovny, a ani to mne literárně nepoznamenalo a nikam mne to nenasměrovalo.

A jaký je nyní Váš postoj k bulvární publicistice? Vypravěč knihy Vrahovice 119 se staví do role kritika doby a společnosti, chce být „svědomím národa“. Nemohou se tyto věci třít?

Ta bulvární praxe je ostatně jen zlomek mého profesního životopisu, většinu času jsem strávil v seriózních médiích – v ČTK, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Zemských novinách a Českém Slově – a myslím, že jsem tam nechal výraznější stopu, zatímco jejich vliv na mne tak výrazný nebyl. Mně osobně bulvár nevadí, když ho nechci číst, tak ho nečtu; takže ho nečtu stejně jako jiné noviny a časopisy. To, že nad ním někdo ohrnuje nos, ačkoli ho nezná a nerozumí mu, mi ale připadá stejně trapné jako například před lety odsuzování Charty 77 těmi, kteří ji nikdy nečetli. Proč se pořád chce někdo nad něco povyšovat? Mnohem horší než bulvár jsou špatně napsané a odbyté zprávy v těch médiích, která sebe sama označují za seriózní. Redaktor nastaví politikovi diktafon, ten do něj vyzvrací vlastní mindráky, pomluvy a urážky jiných lidí, redaktor to jako bezduchý automat přepíše a tohle nechutné blitíčko pak nabízí čtenáři. Necítím se ale být soudcem médií a v žádném případě svědomím národa ani inženýrem lidských duší. Já chci vyprávět příběhy a podělit se o to, co je ukryto ve slovech.

K velmi úsměvným momentům Vaší knihy patří pasáže, ve kterých karikujete frázovitou řeč komunistických potentátů. Vliv politiky na životy lidí je ve Vaší knize také výrazným tématem. Sledujete politický diskurs, ať už předlistopadový, nebo současný, více než jen jako divák večerních zpráv?

Komunistické bleble působí dneska opravdu humorně a byl by hřích toho nevyužít, tehdy z toho ale občas šla i hrůza anebo to byla nekonečná nuda. Nuda by ale v knížce neobstála. Jsem to, čemu se nepřesně říká zoon politikon. Politika mne baví jako součást historie, což je moje další vášeň. Jako novinář jsem se politikou zabýval profesionálně hodně a hodně dlouho, určitě víc, než je zdrávo. Prakticky od konce roku 1989 až donedávna jako redaktor a šéfredaktor – a musím říct, že to, co se dnes na politické scéně děje, je karikatura politiky. Obsah je vyprázdněný, místo reálných řešení, sebereflexe a odpovědnosti nabízejí politici osobní útoky. Je to karikatura jiná než komunistická a naštěstí už o nás politici jako Paroubek nebo Topolánek mohou rozhodovat jen jako o daňových poplatnících, nikoli o jednotlivcích. Vlastně ale ani to asi velké štěstí není.

Uvedl jste, že nápadů na další texty máte dost. Pracujete už v současnosti na nové knize, nebo po posledním literárním „dítku“ užíváte zasloužené rodičovské dovolené?

Ano, pracuji, ale já nerad mluvím o nehotových věcech. Takže snad jen to, že jsem před pár dny odevzdal další rukopis nakladatelství Dauphin; zda z něho bude knížka, uvidíme. A na dalším, tentokrát na románu, pracuji. To víte, po letech literárního zahálení mám co dohánět.

Martin Malenovský, Deník Referendum, 7. 3. 2010

Spodní proudy života

Jiří Bigas se představil jako autor, který zachycuje napjaté mezilidské vztahy na vesnici. Svého tématu se nevzdává ani v nové knize povídek nazvané Místečko.

V nakladatelství Dauphin nedávno vyšla druhá prozaická kniha Jiřího Bigase. Tu první jsme v naší rubrice recenzovali v lednu – vydat druhou knihu už za necelý rok by se mohlo zdát přinejmenším podezřelé, zvláště pak u autora, který se jako prozaik musí nejprve etablovat. Bigas však v rozhovoru pro Deník Referendum prozradil, že náměty dlouhodobě zpracovává v konceptech a z těch pak své knihy skládá.

Sbírka povídek nazvaná Místečko v mnohém připomíná první titul, Vrahovice 119. Jednak jde o podobnost formy: obě knihy jsou povídkové, v obou se povídky prolínají v jednajících postavách a částečně i v námětech. Stálo by možná za to podrobit tento styl vyprávění hlubší analýze – autor totiž dokáže navzdory námětové autonomii jednotlivých textů jemně rozvíjet několik společných témat. A tak zatímco čteme o osudech celé řady protagonistů, v pozadí postupně vzniká obraz jejich pospolitého života. Kdo Bigasovu první knihu četl, tomu netřeba prozrazovat, že jde o obraz života na malém městě.

Tím se vysvětluje i podobnost obsahu: v Místečku totiž autor vstupuje do úzkého prostoru malého městečka a pomocí jeho obyvatel odkrývá napjaté sociální vazby či hluboko v minulosti utopené společné problémy. Zatímco v první knize ale obyvatelé Vrahovic propírali především téma poválečného přerozdělování soukromých majetků, v Místečku na nespravedlnost padesátých let téměř zapomněli.

A tomu odpovídá i posun, ke kterému v nové knize došlo. Velké téma sudetské vesnice u německých hranic se rozpustilo do obyčejných lidských trablů. Autor se pozorněji zaměřil na jednající postavy, čemuž nakonec odpovídají i názvy kapitol: Lojza, Marcela, Hugo, Panenka, Pačo atd. Daleko více prostoru věnuje charakteristikám těchto postav. Bigas se rozhodl přiblížit „obyčejné lidi“ natolik, abychom slyšeli jejich řeč a snad i cítili jejich zápach. Musí se nechat, že prostotu výrazu a horečný tok frází, vulgarit či pomluv zachytil výborně – někdy se až zdá, jako by řeč jednajících postav sestávala jen z jakéhosi ptydepe prosťáčků a ze zkomolených rčení.

Tím ale autorova iniciativa nekončí. Za touto řečí totiž zřetelně vyvstávají hlubší problémy, které postavy řeší velmi přímočaře. Pěknou ukázkou je třebas nepřímá charakteristika postavy Čunkala. Začíná takto: „Seje vítr, říkávali tatíci a pošupovali čepice do čela, když jen tak bez cíle pobíhal po městečku. Ženské ho litovaly. Nikoho neměl. Ženské mu zlořečily: Je zaneřáděný až hanba. Ženské ho proklínaly, když na ně dělal sprosté posunky; čuně. Před kostelem ho farář uhodil holí, když se vymočil na kostelní vrata – udiveně poskočil a utekl. Doma v domku za hradbou ho čekala jen samota a okna zaslepená špínou. I jeho oči byly prázdné (...).“

Zápletka pokračuje hádkami, jestli je Čunkal blázen – a jestli ho radši nezavřít rovnou do blázince, než aby dělal ostatním ve městě ostudu. Jenže tuto zásadní otázku chlapi v hospodě (ženy se tahanic u piva nezúčastňují) nevyřeší. A tak zůstane u toho, že si místní dělají z Čunkala legraci a naznačují mu, že je v obci navíc. Jednoho dne se probudí a zjistí, že vysmívaný Čunkal zmizel neznámo kam. Formálně je po problému, někde uvnitř ale moc dobře víme, že zůstalo jen u prvotního rozdělení na ty, co Čunkala hájili, a ty, kteří by ho nejradši zahrabali do země. Čunkal i přes svou retardaci poznal, že je v Místečku jaksi navíc, a odešel sám.

Čímž se dostáváme k poslednímu momentu, který obě knihy spojuje. Jedná se o spor: Vrahovice i Místečko jsou obce, kde lidé jakoby žijí věčnými hádkami. Kupí kolem sebe problémy a přetlaky, které pak vznikají, a řeší je třebas horečnatým nasáváním alkoholu nebo rvačkami. Jejich pospolitý život ale nemá čtenáře jen bavit, jak tomu bylo v normalizačních filmech o příšerně kýčovité vsi, vyvrcholivších známou Troškovou trilogií. Bigas přece jenom míří jinam, totiž ke spodním proudům života, k nenávistem, pomluvám a k jiným nepravostem. Taková autorská strategie je náročná, vždyť není nakonec nic jednoduššího než si vystačit s žánrovými obrázky lidské prostoduchosti a valit na čtenáře spoustu líbivých sprosťačinek.

V závěru ještě nutno podotknout, že Bigas chce vystihnout atmosféru a úroveň života v komunistickém Československu. Bylo by ale velmi přímočaré a neproduktivní, kdyby si za tímto účelem vytvořil abstraktní postavu nějakého Komunisty a ústy postav tvrdil, že za dlouhá léta bezpráví a násilností mohl jenom on. Naopak, onen Komunista se skládal z jednotlivců, z jejich skutků a tyto skutky měly své dlouhodobé příčiny. I problémy Místečka totiž mají hlubší genezi. Symbolicky to prozrazuje i poslední kapitola nazvaná Hraběnka. Líčí se v ní, kterak obyvatelé Místečka po roce 1989 znovu pohřbívají někdejší majitelku statku, později zabraného státní mocí, a u piva pak na sebe vytahují, kdo jí tehdy víc uškodil. Zas tak vyvstávají na světlo staré spory – nikoliv ale jako pravdy o komunistickém zlu, nýbrž jako zločiny páchané samotnými postavami. I v tom spočívá klad Bigasova psaní. Doufejme, že se časem nezvrtne v prvoplánové zúčtování.

Jakub Vaníček, www.denikreferendum.cz, 29. 10. 2010

Jaké je Místečko Jiřího Bigase? Smrt, sex a sem tam i soucit

V nakladatelství Dauphin vyšla nová kniha spisovatele Jiřího Bigase nazvaná Místečko. Po povídkových souborech Kdo se dotkne duhy (1988) a Vrahovice 119 (2008) je v pořadí již třetí knihou tohoto jihočeského autora. Čtenáře jistě zaujme svým osobitým humorem, tragikomickým nádechem a uvěřitelností vyprávěných příběhů.

Jiří Bigas nás ve své knize Místečko zavádí do uzavřeného prostoru jednoho malého městečka plného typických postaviček. Důkladně nás seznamuje s každou z nich, od klepny Ládky a hrobníka Mrtvíka, přes bývalého estébáka Krejzu a místního blázna Čunkala, až k okresnímu inseminátorovi a donchuánu Dánovi. My spolu s vypravěčem sledujeme příběhy těchto pozoruhodných lidí, studujeme jejich charaktery, a jak postupně pronikáme do jejich uzavřeného světa, pomalu se stáváme jeho součástí?

Je Místečko Vrahovicemi?

Kdo četl Bigasovy Vrahovice 119, jistě si dá dohromady, kolik je pět a pět. Stejně jako v předešlé knize nám totiž autor i zde představuje různé podoby pokřiveného lidství. Zatímco ale ve Vrahovicích mělo zlo jasnou příčinu ? nezakotvenost nových obyvatel Sudet, kteří se po odsunu přihnali bůhvíodkud, a jejich následná aklimatizace byla postižena dobou komunismu, Místečko si částečně ponechává svoji tajemnost. Zlo má zde téměř archetypální povahu, jakoby pramenilo z místa samotného.

Na rozdíl od Vrahovic, jejichž děj se odehrával v rozmezí let 1962 až 2009, a byl zaznamenán nechronologicky, děj Místečka se odehrává v blíže neurčené současnosti v průběhu jednoho roku. Zaměřuje se především na postavy tady a teď, ukazuje, co z nich vychovalo nehostinné prostředí v kombinaci se stejně nehostinnou dobou. Nebrání se ale ani vzpomínání na dobu minulou, která častokrát vystrkuje drápečky a v obyvatelích městečka probouzí staré viny, či naopak křivdy.

Dvacet osm příběhů, podobenství a mement

Kniha je rozdělena na dvacet osm relativně uzavřených a ostře vypointovaných povídek, které však na sebe chronologicky navazují. Každá z nich nese název jedné postavičky z městečka a věnuje se právě jejímu osudu. Uspořádání jednotlivých povídek neodpovídá jen časové, ale i tematické linii, o čemž svědčí i fakt, že krajní povídky, ústřední a závěrečná, nás obě zavádí na hřbitov.

V povídce ústřední kope hrobník Mrtvík hrob pro nevěstu samovražedkyni, jejíž štěrbinka už nikoho nepotěší. O jejím bližším osudu se pak dozvídáme v povídce následující. V povídce závěrečné pak Mrtvík exhumuje hraběnku, aby ji měšťané mohli se slávou doprovodit do hraběcí hrobky. Přitom ale vzpomínají na dobu komunismu, kdy hraběnka platila za třídního nepřítele a byla všemi obyvateli šikanovaná. A jeden svaluje vinu na druhého?

Důležitá je především symbolická role těchto rámcových povídek. Ty totiž dokazují, jak je život v Místečku cyklický. Zlo se přelévá z minulosti do přítomnosti a naopak jako písek v přesýpacích hodinách. Zatímco mladá dívka, která se zabila pro zlobu současného světa je téměř s lhostejností ostatních pohřbívána, hraběnka, která byla ještě před lety obyvateli města opovrhována, je naopak náhle oslavována. Nepřipomíná vám to něco?

Plejáda lidských neřestí

V městečku můžeme vysledovat všechny případy lidských neřestí – alkoholismus, prostituce, násilí, neschopnost komunikace, lhostejnost, zapomínání nehodící se minulosti. Obyvatelé městečka jsou zlí a krutí, ale nikoli bezdůvodně. Vychovalo je prostředí, ve kterém po celý život žijí... ale to přeci není omluva. Nebo snad ano? Sem tam se však vyskytne i soucit, láska, naděje, ale... měšťané sice dokáží politovat ženu týranou opilým manželem, když se však pokusí z jeho tyranie vyprostit a pokusí se ho zabít, odsoudí ji co vražedkyni.

Tragikomika i intertextovost

Autor vypráví tragické příběhy s humorným, často až groteskním nadhledem, užívá pořekadel a vtipných průpovídek. V přímé řeči si pohrává s vyjadřováním opilců a méně inteligentních jedinců, vtipně je paroduje. Komika se kumuluje jak ve slovním vyjádření, tak v charakteru postav, které jsou téměř do jedné lidskými karikaturami. Pod humorným povrchem se ale skrývají smutné a někdy přímo alarmující příběhy, které nastavují zrcadlo lidské společnosti. Nejedná se jen o dobu komunismu, falešnou morálku, ale především o zlo, které je v každém z nás.

Pozornějšímu čtenáři také jistě neuniknou intertextové odkazy na texty literárního kánonu, jako např. na Kafkův Zámek, Hrubínovu Romaci pro křídlovku anebo Babičku Boženy Němcové. Bigas tedy vypráví nejen zajímavé příběhy, ale zároveň si i se čtenářem hraje, ponouká k zamyšlení, ale také kárá. Způsobů čtení se nabízí hned několik, některé z nich jsem se pokusila v článku nastínit. Možná budete číst Místečko docela jinak. Hlavní otázkou ale je, zdali se vůbec odvážíte vstoupit do uzavřeného prostoru Místečka, které vás doslova pohltí a možná i odkryje to, co mělo raději zůstat skryto?

Pavla Šimůnková, www.topzine.cz, 21. 11. 2010

Supl

Vážený pane Bigasi,

přečetl jsem si Vaši knihu Supl – ačkoli jsem dyslektik a čtu většinou (právě až na výjimky, které mě zaujmou) velmi pomalu, Supla jsem začal číst v 9 večer a ve 2 v noci jsem ho dočetl, nemohl jsem se odtrhnout.

Považuji ji za knihu, která patří do tématu vyrovnání se s komunistickou, resp. totalitářskou minulostí. Jak to za komunismu konce osmdesátých let chodilo, je zde v mnoha aspektech vyjádřeno perfektně.

Milostný trojúhelník – a jak se o tom vůbec nemluví – žádní dva z trojúhelníku si nejsou schopni nic vyjasnit – to je princip nekomunikace, nemožnosti nebo nedostatku odvahy, a to je paralela k nekomunikaci společenské – jak to v knize je víckrát ukázáno – místo komunikace omílání frází, havlovské ptydepe.

Líbilo se mi, že tam je ukázána bezradnost některých lidí po sametové revoluci – co budeme dělat, kdo nám dá direktivu? To se samozřejmě v nějaké míře týká nitra každého člověka, děs ze svobody a lákadlo direktivní vlády.

Nesleduji to nijak systematicky, ale když porovnám knihy, příp. filmy vyrovnávající se s komunistickou minulostí – české a německé – vidím tam docela zásadní rozdíl: Z německých knih např. Thomas Brussig – Hrdinové jako my – tam to je převrácené naruby, je to švejkovina, ironie, sarkasmus. Nebo film nevím jak se jmenoval, v hlavní roli disident psavec a důstojník Stasi co ho sleduje – no a postupně se situace zkomplikovala a na konci ten „zlý“ fízl ho zachrání, zatímco milenka disidentka ho zradí.

Zatímco v české tvorbě – např. Zdivočelá země – tam je to černobílé, kdo je dobrý a kdo zlý. Nebo film Občanský průkaz (a mně se ten film líbil a dojal mě a připadl mě dobrý, dokonce že může i přesáhnout svůj původní kontext a oslovit jinou generaci nebo zemi nebo kulturu) - opět černobílé, kdo je dobrý a kdo zlý, a v tom je to z hlediska prokreslenosti postav a napětí a inspirace docela fádní nebo naivní nebo až kýčovité.

Supl mně připadá tak v půli cesty – na českou scénu to je revoluce – už to, že to je popisované z hlediska komunisty, upřímného a věřícího komunity, je tam překročeno základní černobílé vidění, je tam hledání a pochopení. Ještě ta postava Šídla – chartista, katolík, dobrý člověk, dobrý rodič, utiskovaný – na něm mně chybí nějaká vada – třeba mohl být děvkař, nebo ješita, nebo alkoholik, který když se napije, tak je vulgární, nebo mohl mít nemanželské dítě z mládí, apod. A nebo mohl mít pocit morální převahy a nad ostatní se tajně povyšovat a vlastně jimi pohradat. Nebo něco.

A ještě je v knize výborně ukázáno, jak se všichni brali vážně, brali vážně i politiku, prostě vše, není tam moc humoru a lehkosti – a to přesně odpovídá tehdejší atmosféře.

Takže děkuji za čtenářský zážitek!!!

Buïte zdráv!

Rudolf Rousek

Místečko

Novinář Jiří Bigas svou profesi nezapře: krátké povídky ze zapadlého maloměsta jsou napsány živým a čtivým jazykem, s přesvědčivou uznalostí prostředí, neštítí se výrazné pointy. Režimy se mění, ale těžiště Bigasovy knihy žije pořád stejně: nuda a bezřasí, tvrdá a nebezpečná práce, po ní hospoda a po ní náhodný, zvířecí sex. Lidé,kteří se nedostanou do dějin, zažívají také své tragédie, ale z těch přes všechnu drastičnost nezbude víc než sousto pro místní klepny. Jistě, podobných outsiderských kronik jsme už četli hodně a sugestivnosti například Stasiukových Haličských povídek Bigasova kniha nedosahuje, pouhou sexuální otevřeností dnešního čtenáře také jen tak neohromíte, ale svou empatií nakažlivou radostí z vyprávění předčí Místečko mnohý vykonstruovaný palimpsest.

Literární policie, Kulturní noviny, zima 2010/2011

Místečko, kde se zastavil čas

Místečko Jiřího Bigase je imaginární malé městečko, kde pro většinu obyvatel platí: „Pořád se za něčím ženeme. A možná ani nežijeme. Jen fungujeme – jako automaty; vhodíš korunu a vypadne další zbytečný den.“ Rozkládá se někde v jižních Čechách, jak možno vytušit z několika topografických narážek, ale stejně tak se může nacházet kdekoliv jinde v republice. Dny slávy má dávno za sebou – na otázku, kdy bude lépe, jako by se tady odpovídalo slovy: už bylo. Město samo však není důležité, autor se primárně soustředí na jeho obyvatele a nechává je před čtenářem defilovat v jakémsi průvodu maškar, místy se podobajícím spíše středověkému danse macabre, i když se odehrává v blíže neurčené polistopadové době.

Kniha je souborem osmadvaceti krátkých, většinou ostře vypointovaných příběhů, uspořádaných víceméně chronologicky. Každý nasvítí jednoho obyvatele města, aby jeho osudem zároveň vypověděl něco i o obyvatelích ostatních. Jednotlivé postavy mnohdy prostupují z příběhu do příběhu, takže tím, že má všechny střípky mozaiky jejich životů konečně pohromadě, si čtenář může být jist teprve na konci knihy (kterou je možno také číst jako jeden jediný příběh české malosti). Tato metoda zároveň dává vzniknout a vyniknout jemnému předivu vzájemných vztahů, které jsou tak symptomatické pro většinu uzavřených společenství, obyvatele maloměsta nevyjímaje. Kapitoly jsou pojmenovány podle postav, které deskribují, a to buď jejich vlastními jmény (Lojza, Marcela, Kamil, Jiřina), nebo přezdívkami (Buchtička, Kalamajka, Svině, Donšajn), přičemž přezdívka – obdobně jako v Nerudových Povídkách malostranských – leckdy vypovídá víc o okolí, které ji udělilo, než o nositeli samém.

Jak naznačuje v úvodu použitý citát, postavy zalidňující Místečko nejsou výjimečné, jejich životy neoplývají štěstím, namnoze mají punc zbytečnosti a marnosti (i proto některé z nich odcházejí ze světa dobrovolně). Místní blázen Čunkal, lehká děva Buchtička, kriminálník Franta, okresní inseminátor a okresní bejk Dána-Donšajn, bývalý papaláš, udavač a člen PS VB Krajcr nebo vrchní klepna bába Ládka – ti všichni jsou Místečkem a jeho historií formováni, stejně tak jako zpětně svým životem Místečko formují. Zdá se, že v současné české literatuře vzniká jako jeden proud jakási obdoba tématu „malého českého člověka“ či „lidí na okraji“, jak je známe z šedesátých až osmdesátých let minulého století – snad obdoba tzv. chcípáckých filmů; nasvědčují tomu knihy Naušové, Mušky, Krejzy ad.

Konstantami života městečka je uzavřenost, strnulost, neměnnost (jak konstatuje starosta města Cvejn: „Tady se přeci nikdá nic nestane“) a pak také všudypřítomné zlo. Ne velké, fatální, kataklyzmatické, ale všední, obyčejné, banální; ve svých důsledcích však neméně destruktivní. Víra, soucit nebo empatie do vlastností „Místečkanů“ rozhodně nepatří. Když se Agnes rozhodne zabít muže, který ji brutálně týral, je po návratu od soudu (manžel byl v době útoku již mrtev – udušen zvratky) považována nikoliv za oběť, ale za vražednici a zůstává osamocena: „Ženské před samoobsluhou by snad politovaly chuděru, kterou neurvalý opilec tluče a tluče; ale zabít vlastního muže – to je proti přikázání. Slitování neměl nikdo. Nezabiješ, říkává přece velebníček v nedělním kázání v kostele.“ Stejně tak když se ukáže, že zlodějem řádícím v potravinách i jinde není „krymoš“ Franta, ale učitelka místní ZŠ, dostane se nám konstatování: „Ale komu tady záleží na jednom kriminálníkovi! Že mu křivdili? Co na tom, když studny vysychají a na obloze ani mráčku.“ Lidé tady totiž odmítají převzít odpovědnost za své činy. V posledním příběhu souboru je exhumováno tělo poslední místní hraběnky (zemřela v roce 1956 a je pochovaná v nejzastrčenějším koutě hřbitova) kvůli uložení do rodinné hrobky, aby tak konečně měla „své místečko“. Přitom se ukáže, že sám starosta ji v letech padesátých „lifroval z velkostatku za hradbou do pastoušky“. On však svou vinu vehementně popírá a dle svého mínění za daná příkoří ani nemohl: „To přece dělali komunisti. [...] Tenkrát byla jiná doba – co sme mohli...“

Kompozičně je kniha sevřena rámcem, jejž tvoří hřbitov, neboť v jeho prostoru se odehrává první a poslední povídka. I tím předvedené příběhy dostávají nadčasovou platnost – herci se mění, kulisy zůstávají. Zajímavá je Bigasova práce s narativní složkou knihy – užívá sice autorského, vševědoucího vypravěče, ten ale často ustupuje do pozadí a nechává promlouvat postavy v polopřímých a nevlastních přímých řečech. Mnohdy dokonce není jasné, kdo je produktorem určitých pasáží – jako by tak do hry vstupoval kolektivní mluvčí, respektive daná pospolitost (což plně koresponduje s již zmíněnou vztahovou sítí uzavřeného společenství). Ocenit je nutno také jazykový plán knihy, který se vyznačuje hravostí, pramenící ponejvíce z polysémie a variant různých lidových mouder, přísloví a rčení: „Ale boží mlejny melou pomalu, ale jistě, melou báby. Ale ty ve frontě na maso semelou kdeco. ,Teď už mele z posledního,' povídal Eibl, prťák v penzi.“ Věty jsou krátké, úderné, souvětí nerozvleklá, syntakticky i lexikálně vycházející z obecné češtiny; přesto autor dokáže odstínit jednotlivé příběhy i řečově. Příjemným překvapením je intertextovost souboru – například příchod zeměměřičů je aluzí na Kafkův Zámek, zmínka o ženské typologii „prdeláč × ceckounek“ na Hrabalovy Ostře sledované vlaky a hraběnčino hřbitovní místečko odkazuje k ironickému závěru Bezručova „Kantora Halfara“. Ačkoliv Místečko není literárním objevem roku, pořád jde o solidní spisovatelský počin, jenž stojí i za opakované čtení.

Vladimír Stanzel, Host č. 4, 2011

Slíbil jsem Havlovi, že napíšu knihu o naší komunistické minulosti (Supl)

Ta doba je pro někoho pravěk. Přitom její vliv pociťujeme stále na každém kroku. Takzvaná normalizace, léta padesátá a šedesátá, a hlavně ta předrevoluční končící sametem. Novinář a publicista Jiří Bigas jednou blízko po listopadové revoluci slíbil prezidentu Václavu Havlovi, že o naší době komunistické napíše něco jiného než článek do novin. Slib plní. V těchto dnech mu vyšla už třetí s názvem Supl.

„Brzy po svém nástupu do úřadu Václav Havel řekl, že by někdo měl napsat o naší komunistické minulosti knihu. A pokud to neudělá, že ji napíše sám. Řekl jsem mu, že o tom napíšu, ale nebude to jedna velká kniha,“ říká pětapadesátiletý novinář, publicista a spisovatel Jiří Bigas.

Původem pochází z jihočeského Horního Dvořiště. V Praze studoval práva a pracoval v České tiskové agentuře, kde zakládal a vedl Občanské fórum. Jako novinář prožil pracovně několik let s prezidentem Václavem Havlem.

Díky tomu mluvil s desítkami prezidentů, předsedů vlád, ministrů. Také s papežem a dalajlámou. Román Supl volně navazuje na povídkové knížky Vrahovice 119 a Místečko, v nichž popisuje osudy v českém pohraničí, jež se za války jmenovalo Sudety. Supl je příběh o lásce, ideologii, nenávisti, kariérismu, slabošství, udavačství a naději. Ačkoliv je tu několik střetů podobných řecké tragédii, zůstáváme stále doma. V malých jižních Čechách. Také díky trpkému prozírání, které provází trojúhelník tří učitelů, z nichž každý má jiný světový názor. Jejich cesty se absurdně kříží těsně před Listopadem.

„Když nám vládli komunisté, svět i život se zdály být jednodušší a srozumitelnější. To neznamená lepší. Skoro pořád něco chybělo, proto se tomu začalo říkat nedostatkové zboží, a komunální satira takové nedostatky občas kritizovala. Nejvíc se nedostávalo osobní svobody...,“ píše Bigas v předmluvě a pokračuje: „Občas se ztráceli sousedé, někteří bez rozloučení nepřišli do zaměstnání, některé odváželi v autech bez majáčků z domova policisté bez uniforem.“

Supl je o zmizení jednoho jihočeského učitele 21. srpna 1989. Cestou na ministerstvo školství se připletl do nepovolené demonstrace. Novodobý výlet jako vystřižený z románů o panu Broučkovi ale dopadl chmurněji. Nebyla totiž doba husitská, ale komunistická.

Jiří Bigas se dnes zabývá hlavně podnikáním v mediálním poradenství. Jak hodnotí politickou scénu s odstupem dvaceti let?

„Kdybych měl srovnávat, tak politici v roce 1990 byli méně profesionální, zato více lidští, srozumitelnější a pochopitelnější. I Václav Klaus tehdy působil sympatičtěji než dnes, kdy budí dojem mrzutého staříka, který na potkání každého peskuje. Ale taková byla doba, i když to jen na dobu nesvádím. Ideály jsou pryč a nahradil je tupý pragmatismus, a co horšího – nestydatost (takové zastaralé slovo) a hrabivost, takže pravda a láska zatím nevítězí nad lží a nenávistí, naopak. Tím nechci říci, že bychom měli všichni rezignovat,“ říká dnes Jiří Bigas.

Antonín Pelíšek, Týdeník Budějovicko, 21. 3. 2012

Cochcárna, příběh o moderním šílenství v nás i ve vás

Kniha je o moderním šílenství, o nás a lidech kolem nás, hrdinech nového milénia, o jakých si čteme v mediálních zkratkách černých kronik, barevných magazínů a všetečných bulvárních plátků, kde každý z nás může být na kratičký okamžik zářící superstar. Tohle je kniha o nás, o vás, vás i vás?

Jeden muž, možná dva? Muž, který se osvobodil od všeho, od života na kolenou, od všeho, co dávalo jeho životu řád, od společenských konvencí, morálky a zákonů, božích i lidských, a podlehl svodům nového milénia, a ubohý malý člověk, mužíček sužovaný vším možným, strachem a nejistotou, obavami z vlastní nedokonalosti, strachem ze selhání, z pokušení sexu, moci a peněz, zločinu i trestu. Je tohle cochcárna?

Jeden muž, možná dva: JUDr. Petr Man, známý pražský soudce, bohatý a sebejistý, zachumlaný do vlastních lží jako do pohodlné peřiny, ukrytý pod maskou blahosklonné žoviálnosti, do vykořeněného tatrmanství skončí v psychiatrické léčebně a má psát a mluvit o sobě; je na začátku, nebo na konci, neví, a jeho Tatr-man, trápený pokušením a výčitkami jako vlastními tatrmany, Tatrman, který se pořád dokola ptá? Je to psychologický příběh? Je to thriller? Je to horor? Je to realita současného světa, našeho světa! I když možná je ve skutečnosti všechno trochu jinak a vy do poslední chvíle nebudete vědět, jestli víte jak.

Jiří Bigas smíchal pravdu a lež, tajemství, sexuální fantazie jako sexuální úchylky, poživačnost, násilí, korupci, zločin, možná trest? A napsal mrazivý příběh o lidském sobectví, chamtivosti a nenasytnosti v dobovém obraze přelomu starého i nového milénia, ve společnosti, která lidi nutí skrývat se před ostatními, přetvařovat se, nasazovat si masku, přetvařovat se tak dlouho, až se maska stane vlastní tváří. To je Cochcárna! Můžeme mít všechno, celý svět, ale ztratíme duši.

Čítárny, 15. 1. 2013

Edelman - Tatrman (Cochcárna)

Zdání může klamat. Lidé, působící navenek sebejistým dojmem, jsou uvnitř často nejistí, o to více se snaží slabost kompenzovat vnější tvrdostí a bezohledností. Pokud budeme sami k sobě upřímní, musíme si to přiznat. Ne, že by nám takové poznání k něčemu bylo, pouze v romantických filmech se hlavní hrdina vypne k nevídaným výkonům poté, co se vyrovná s vlastní slabostí. Cochcárna spisovatele Jiřího Bigase o lidských nejistotách nevypráví tak optimisticky ani romanticky.

Některé čtenáře asi nejprve zarazí samotný titul, je možné, že některým bude evokovat cosi neslušného. Ani z vysvětlení na přebalu knihy nebude moc moudrý, neboť se tam hovoří o nošení masek. K tomu se ale dostaneme později. Slovo cochcárna je ve skutečnosti vytvořeno spojením „dělat si, co chceš“. Bylo v určité době minulého režimu s oblibou používáno v případech – velmi častých – kdy akce, úkoly i instituce byly natolik formální, že lidé v nich si dělali co chtěli. Hlavně, že něco dělali, vykazovali činnost a pobírali odměnu.

Soudce Petr Man je pacientem psychiatrické léčebny. Doktor Šamánek v rámci terapie trvá na tom, aby si své myšlenky zapisoval. Prostřednictvím zápisků do útlých sešitů se soudce dostává hlouběji do svého nitra a bere s sebou i čtenáře. Při této cestě naráží na několik momentů, které formovaly jeho život. Prvním je hluboce věřící rodina, jejíž víru posílilo i to, že všichni přežili koncentrační tábor. Jim dává život ve víře smysl – jak by mohli přežít, kdyby nad nimi nedržel svou ochrannou ruku Bůh? Petr takovou zkušenost nemá, pro něj je Boží existence něčím abstraktním, postava kněze, jenž mu v dětství měl spojení s Bohem zprostředkovávat, se ve soudcových vzpomínkách redukuje na protivného starého muže, kterého při zpovědích zajímá jen to, jestli „na sebe nesahal“. V dětské duši vzniká podivná představa laskavého Boha nechávajícího trpět duše ve věčném zatracení za jakýkoliv malý prohřešek. Jediné, co Petra nutí k pravidelným návštěvám kostela, je rodina a myšlenka „co by tomu řekla bibinka“. Bibinka je dětská zkomolenina slova babička. Rodinná tradice Petra vede ke sňatku s katoličkou, jejich manželský život je pro něj naprosto neuspokojivý.

Petr Man není typ věřícího člověka podle obrazu, jaký by nám církev ráda prezentovala.

Jeho základní charakteristikou je poživačnost - v dětství potlačovaná - později narůstá do extrémních rozměrů. Jeho povolání mu k tomu dává prostředky a zároveň ho vystavuje pokušení, kterému bez dlouhého uvažování podléhá. Bere úplatky za odkládání a průtahy, zajišťující některým lidem beztrestnost. Peníze mu dávají iluzi, že si může všechno a všechny koupit. S pocitem moci přichází arogance, ale také deprese. Má vše, ale nemluví s ním Bůh. Obraz dialogu s Otcem v něm zůstává jako reziduální představa, kterou není s to intelektuálně modifikovat. Další momenty vedoucí k soudcově pobytu v psychiatrické léčebně se v zápiscích objevují vzápětí. V jeho životě se objevuje milenka, krásná, svůdná, zároveň vulgární a rozporuplná tak, že ji říká Lůca a Lucinka, dvě ženy v jednom těle. V Petrovi vzrůstá agresivita, vytryskávající v podobě napadení prostitutky, kterou téměř zabije.

Ani napadení prostitutky není posledním impulsem k soudcově umístění do psychiatrické léčebny, ale nemusíme celou tuto cestu absolvovat společně. Jiří Bigas vytvořil antihrdinu, soudce přežívajícího z jednoho režimu do druhého, pro kterého je práce pouze formálním zdrojem velmi dobré obživy a moci nad jinými lidmi. Od dětství je deformovaný nucenou vírou, pro kterou nemá ve své duši místo. Víra pro něj znamená život na kolenou, peníze cestu, jak se z kleče zvednout. Takový okamžik není jen otázkou peněz, ale i rozhodnutí a odhodlání se osvobodit. Petr Man ale takový krok duševně nezvládá, chybí mu pokora a místo vnitřní svobody obrací svou agresi proti celému světu a nakonec i proti sobě.

Petra Mana doplňuje blíže neurčená postava Petra Edelmana. Autor nechává skutečné spojení obou Petrů na fantazii čtenáře. Jen naznačuje, ale je to chabá nápověda, protože Edelman vystupuje v knize pouze prostřednictvím Mana, ten o něm říká, že je duševně zaostalý, že ho zabil, že na něj spolužáci pokřikovali Edelman - Tatrman. Čtenář takové řeči nemůže brát jako zcela důvěryhodné. Jinou nápovědu může čtenář, stojí-li o to, najít v německém překladu slov man a edel.

Vztah Mana a Edelmana Bigasovu Cochcárnu doplňuje a ozvláštňuje, není nosným prvkem, důležitá je osobnost hlavního hrdiny. Něčím je tuctový, něčím je zvláštním. S lidmi, dávajícími na odiv svou moc a své peníze, se setkáváme neustále. V hloubi duše doufáme, že peníze ani moc nikomu štěstí nepřinesou a arogance se vrátí zpět jako bumerang. Snad na to věří i Jiří Bigas, a jeho kniha je vyjádřením jeho víry.

Jiří Lojín, VašeLiteratura.cz, 26. 3. 2013

Bláznova zpověď, nebo román o našem bytí? (Cochcárna)

Zpovídajícím se a současně vypravěčem nové prózy Jiřího Bigase Cochcárna je předseda trestního senátu městského soudu JUDr. Petr Man, sám sebe nazývající Tatrmanem.

Nejdříve jedničkář, a proto přehlížený premiant, po krutých zkušenostech milované babičky z Terezína i Osvětimi katolík, zároveň i ateista. Ve své době pionýr i jidáš, komunista i věřící nevěřící, jak označuje sám sebe. Naučil se hrbit, držet hubu a krok, a hlavně splynout s ostatními, kádrují ho mladší kolegové, kterým sudičky nadělili pragmatičtější svět reklam a dluhů řízených neviditelnou rukou trhu stejně nespolehlivě jako státním plánem nebo vůlí boží.

Bigas, zkušený novinář a pilný prozaik, sledoval v románu Vrahovice 119 cvrkot v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, v románu Místečko zase nahlížel do kuchyní i postelí obyvatel maloměsta. V próze Supl vnímal komorní příběh dvou mužů a jedné ženy, tří učitelů z gymnázia v jednom jihočeském městě.

Co je Cochcárna? Bláznova zpověď, kdy čtenář hledá zářivé perličky pravdy mezi pískem drhnoucí sebelítosti, nebo reportáž o útěku jednoho člověka před sebou samým?

Kde vlastně hledat radost v prostředí, v němž nad všechny zákony platí zákon sobectví, kde krása a čest jsou na prodej jako jediný kapitál a vzdělání k smíchu a slušnost na smetišti a herečky vaří a zpěvačky neumějí zpívat, ale bez ostychu vyprávějí o postelových románcích, svých porodech, potratech, vlastně o banálních životech?

Bigas napsal napůl tajemný příběh, kdy čtenář sám musí rozhodnout, kdo je dr. Man i co je v tuto chvíli důležité a co se zítra stane pouhým stínem na zdi.

František Cinger, Novinky.cz, 5. 4. 2013

Můj život v cochcárně

Rozhovor se spisovatelem Jiřím Bigasem

Pátá kniha Jiřího Bigase, rodáka z Horního Dvořiště, je o soudci, který nezvládl nesnesitelnou lehkost svobody.
Vrahovice 119, Supl, Místečko. To jsou poslední románové tituly spisovatele Jiřího Bigase. Z Horního Dvořiště ho profese dovedla do Prahy. Na jih, jak říká do Sudet, se stále vrací nejen v knížkách. Vystupují v nich původní osadníci, funkcionáři, pohraničníci. Tak trochu disidenti a trochu kolaboranti, kariéristé i místní prosťáčci.
Cochcárna, kterou vydává, teď zavede čtenáře ze Sudet do Prahy, kde Bigas prožil větší část života.

Proč Cochcárna?

Je to v podstatě příběh o sobectví. Po roce osmdesát devět hodně lidí zneužilo svobodu. O korupci, o moci peněz. Hlavní postava je soudce, který prodělal několik totalit. Narodil se do věřící rodiny, výchovu k strachu z Boha vyměnil za působení v Pionýru, ve svazu mládeže, až v komunistické straně. Když tyto okovy padly, tak se spustil.

Znamená to, že žil v řádu, který mu vyhovoval?

Když zmizely mantinely, nedokázal svobodu pozitivně využít. Je jedním z nás. Cochcárna je synonymum pro vyjádření ? dělám si, co chci.

Slyšel jsem, že tento výraz vymyslela herečka Eva Holubová.

Když ještě neměl rukopis definitivní název, seděl jsem v pražské kavárně. Nedaleko byla s přáteli Eva Holubová. Uslyšel jsem, jak popisuje nějakou událost, označila ji za klasický případ cochcárny, která funguje v našich poměrech.

Jezdíte často na Krumlovsko a do Horního Dvořiště, kde jste prožil dětství. Mění se tato místa?

Z Horního Dvořiště je mi smutno, stále upadá. Možná už od Přemysla Otakara II. Za Rožmberků to bylo městečko na významné obchodní trase. Tu ale narušil rozvoj Českých Budějovic. Přesto ještě za první republiky tu prosperovaly komunity. Pomáhala tomu železnice. Pak přišla strašlivá rána odsunu německy mluvících obyvatel a pak doba socialismu.

A posledních dvacet let?

Nezdá se, že by se to tu ekonomicky pozvedlo. Jsme v Evropské unii, z významné železniční stanice, která zaměstnávala stovky lidí, je skoro nepatrná zastávka. Zmizeli zemědělci, nikdo z bývalých sedláků si nevzal pole, aby na nich začal hospodařit. Zmizela pospolitost, která je stále vidět v sousedním Rakousku a Německu. Víte, že ještě po roce 1945 bylo v Horním Dvořišti loutkové divadlo a kino? A desítky spolků?

Dnes je takzvaně in nelpět na rodné hroudě. Jsme globální.

To se nedá generalizovat. Když jsem jezdil po světě s Václavem Havlem jako novinář ČTK, dostával jsem se do zvláštní situace. Vydal jsem zprávu, která šla do celého světa. Vytvořil jsem si takovou vnitřní legendu. Říkal jsem si, teď ji čte třeba americký prezident a já v ní zastupuji šest set lidí z Horního Dvořiště. To mě vždycky posílilo, i když to znamenalo obrovskou odpovědnost. Svůj původ si stále uvědomuji.

Musím připomenout, že jste po roce 1990 pracoval jako novinář ČTK se zaměřením na Pražský hrad a prezidenta Václava Havla. Stále si myslíte, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí?

Vyrovnávám se s touto otázkou v knihách a nejraději je nechávám s otevřeným koncem. Ani nenaznačuji, kam se vydat. Sám to nevím. Kdybych o východisku z marasmu, ve kterém žijeme, začal přemýšlet, obávám se, že dojdu k strašlivým představám typu válka nebo nová totalita. Chybí nám úcta k hodnotám. Ale ta nejde nařídit. K tomu jde jen vychovat.

Třeba budete hledat odpověď v dalším titulu. Už se rodí?

Určitou představu už mám.

Od povídkové lyrické prvotiny Kdo se dotkne duhy jste se dostal až ke stylu, který připomíná Bohumila Hrabala.

To mi už připomnělo víc čtenářů. Jisté je, že jsem s Bohumilem Hrabalem několikrát seděl v hospůdce, a dokonce mu jednou četl z rukopisu. Můj postup je ale jiný.

Antonín Pelíšek, Regionální mutace 5+2 dny - Jihočeský kraj, 2. 5. 2013

Sviňa soudce si posral život (Cochcárna)

Bigasova próza pracuje s reáliemi, které podle autora charakterizují přítomnou dobu, tedy počátek nového tisíciletí v bezbožné zemi, která má za sebou bezútěšné budování komunismu a nyní dospěla k přesvědčení, že svoboda je urvat si, co se urvat dá. Přesto není prózou společenskou, ale spíše psychologickou, signálem čehož má být její věnování Ladislavu Fuksovi.

Ve skutečnosti jsou ovšem literární kořeny Bigasovy inspirace starší: odkazují do třicátých let minulého století, kdy obdobné romány psávali Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský či Václav Řezáč. A jsem si skoro jist, že autor na tento typ literatury navazoval zcela racionálně, se smyslem pro motivickou, tematickou i myšlenkovou parafrázi.

Přímou spojnicí s dávnou podobou žánru je ústřední figura Bigasova textu, tedy postava inteligentního muže, jehož jeho amorální egoismus přivede až k šílenství. Tato postava, autorem pojmenovaná Petr Man, je na prvních stránkách knihy představena jako pacient psychiatrické léčebny pokoušející se prostřednictvím deníkových zápisků vyrovnat s nepříjemnými otázkami lékaře, který jej nutí rekapitulovat život, poznat sám sebe a vyrovnat se s vlastními myšlenkami a činy. Zdroj Petrovy nemoci přitom může spočívat v jeho dětství, v prostředí produkujícím duševní rozdvojenost, neboť už odmala musel vyhovovat nejen nárokům pana faráře, ale i požadavkům školy, pionýrské organizace a dalších mocenských institucí komunistického státu. Vyrůstal navíc v rodině, v níž každý žil podle jiné víry. Díky autorovu záměru dát jednotlivým figurám obecnější rozměr tak Petrova babička reprezentuje tradici židovskou, matka bigotní katolicismus (jako reakci na holocaust) a otec nevšímavou bohapustou poživačnost. Přirozeným výsledkem takové výchovy je přizpůsobivost, konformismus, pokrytectví a prospěchářství. Čtenářova nejistota jako cíl vyprávění Jakkoli tedy Petr Man může být vnímán i jako oběť prostředí, ve střední části románu je vykreslen jako naprostá lidská a morální nula: úplatný a zkorumpovaný soudce, jenž si nahrabal miliony, kariéristický sobec, jenž je schopen kohokoli podrazit, a nepříjemný společník, jenž se za všech okolností chová jako hovado. Součástí Petrova portrétu a jeho narůstající psychické choroby je ovšem také závislost na prášcích a též na sexu, nejlépe placeném a perverzním. Není divu, neboť se z autorovy a matčiny vůle oženil s asexuální katoličkou, která se pohlavního styku děsí. Kdesi z hloubi literární tradice takto do Bigasovy prózy vstupuje erotika potemnělých uliček a freudovské motivace.

Při vykreslování Petrova portrétu Bigasovo vyprávění přechází z první do třetí osoby, jenže čtenář nadále nemá jistotu, že se vše skutečně odehrálo tak, jak je to tu popsané. Text románu je totiž záměrně vystavěn jako série tajemství, na která nelze nikdy dostat jasnou a definitivní odpověď. Jakékoli čtenářovo poznání je proto vzápětí zpětně zpochybněno – a výjimkou nejsou ani ty pasáže, v nichž jsou předváděny Petrovy zločiny, například brutální vražda dvou souložících milenců. Ani u těch nemá čtenář jistotu, že se skutečně staly.

Syžetová stavba Bigasova románu je založena na rafinovaném použití několika atraktivních motivů a postupů, které mají příběh narativně znejasňovat a významově otevírat. Nespolehlivý je tak i popis okamžiku, kdy se nemocný Petr Man odhodlává k sebevražednému skoku z vyšehradské skály. Autor totiž počítá s adresátovou dedukcí, že to byl právě tento čin, který hrdinu přivedl na psychiatrii, a zanedlouho proto naznačí, že vše bylo možná úplně jinak: možná, že někdo opravdu skočil a možná to byl někdo úplně jiný... Řečeno jinak, Bigas vědomě využívá adresátovy „naivity“ k tomu, aby před něj kladl nová a nečekaná překvapení. Věří totiž, že čtenářova nejistota a neschopnost zrekonstruovat vyprávěný příběh dokáže zplodit tázání, a tedy také hlubší význam.

Recenzent je tak postaven do pozice toho, kdo musí váhat, co ze svého čtení románu ještě odhalit a co má spolu s autorem utajovat, aby nekazil překvapení. Pokud tedy chcete Bigasovu prózu vnímat vlastníma očima, přestaňte prosím ihned číst tuto recenzi.

man aneb hra s dvojníky

Nejvýraznější z užitých atrakcí je promyšlená práce s motivem dvojníka – tedy retroprvek s dlouhou literární minulostí, jenž je specifickým zpochybněním lidské individuality. Neboť to, že existuje někdo jiný, kdo je stejný jako já a zároveň úplně jiný, vnímáme jako přímý útok na jedinečnost osobnosti.

Dvojnictví je v Cochcárně užíváno důsledně, například i hrdinova milenka je tu představena jako dvojjediná: jako andělsky líbezná Lucinka i jako ďábelsky sprostá Lůca. Nicméně tím, kdo tu naplno zápasí se svými druhým Já, je schizofrenní postava Petra Mana. Začíná to docela „srozumitelně“: rozdvojením člověka (Manna?) na dobrou a zlou osobnost. Součástí Petrovy psychické nemoci je, že má strach ze svého skrytého a nekontrolovatelného „Hydea“, kterého si pojmenoval Tatrman.

Jenže Bigas jde dál a příběh komplikuje existencí ještě jednoho dvojníka: postavou dávného spolužáka Edelmana. Zatímco Petr Man byl premiantem, Edelman je navzdory svému jménu (edel = ušlechtilý, drahý, vzácný) vykreslen jako idiot a dement s vodnatou hlavou. Oba jsou přitom nerozlučitelně propojeni, a to nakonec i tím, že – jak časem vyjde najevo – byli synové téhož otce. A je jen na čtenáři, nakolik uvěří Manovu přiznání, že jej jeho vyrovnávání se s Edelmanem jako se svým druhým a nepříjemným Já dovedlo až k tomu, že jej zabil.

Petr Man, Edelman a Tatrman tvoří v Bigasově Cochcárně sémanticky složitě propletenou trojici. Písmena „-man“ má však ve jméně i lékař, který Petrovým přiznáním nevěří a přesvědčuje jej, že všechny jeho ošklivé činy jsou jen v jeho mozku. Petr mu důsledně říká Šaman. A jestliže na počátku románu Šaman vystupuje jako ten, kdo vyprovokovává hrdinovu sebereflexi, na konci románu se už mění v nemilosrdného soudce: „To vy, vy sám jste Tatrman, chamtivý a nenasytný tatrman, který si vymyslel a zařídil vlastní soukromý svět k svému obrazu, podle svého sobeckého evangelia. Prohrál jste svůj boj dobra se zlem.“

„Dialektické“ efekty

Autorův text zde dospívá do fáze, kdy by si měl čtenář uvědomit, že Petr možná není v psychiatrické léčebně a tato slova nepronáší lékař, ale autorita daleko vyšší, personifikující nadosobní Řád, jehož se hrdinovi románu a celému současnému světu žalostně nedostává. Napovídá to ostatně také poslední scéna příběhu, v níž Šaman (stejně jako kdysi Petrův otec) listuje obrázkovým magazínem, ovšem s tím rozdílem, že on vnímá bídu všeho lidstva, o němž se tam píše: „...čte o všech zdrcujících vítězstvích a slavných porážkách a nekonečných triumfech sobectví a všude kolem samé laciné pozlátko a navoněná špína a zmatek, zmatek, zmatek, zmatek jako nekonečná párty, všelidová veselice s lidovými tanečky, mše za zemřelé, kteří ještě žijí, a za živé, kteří jsou jako mrtví...“ A Šaman se tak dočte až k poslední novinové zprávě – k pointě, která má podle autorova přání v samém závěru románu zcela změnit adresátovo vnímání přečteného. Proto ji neprozradím.

Mohu ale konstatovat, že ji autor opět zkonstruoval na základě „dialektického“ předpokladu, jenž prostupuje celé jeho psaní, totiž představy, že mechanickým přiřazením dvou prvků, jež jsou vzájemně v rozporu, automaticky vznikne myšlenka. Vyšší kvalitu mají zrodit čtenářovy rozpaky nad tím, že se teze a antiteze vzájemně vylučují. Ilustrací toho může být věta následující bezprostředně za výše citovaným ostrým odsudkem Tatrmana: „A jestli jste někoho zabil, tak jedině sám sebe, vlastně to dobré v sobě, zabil a zabíjel jste celou tu dobu Tatrmana, to jediné lidské, co vám zbývalo...“ Tak, kdo je Tatrman? Ten chamtivý a nenasytný? Nebo to jediné lidské? Nevím a autor nejspíše také ne.

Bigasova próza je slušně napsána a v kontextu současné literatury je výjimečná racionální prací s motivy a významovou kompozicí. Na druhé straně však vnímám, že mnohé je v ní především na efekt: spíše v důsledku snahy zaujmout nečekaným trikem než jako výraz nutnosti něco sdělit.

Pavel Janoušek, Host, č. 6/2013

Evangelium podle Tatrmana (Cochcárna)

Pane, dej, ať máme dostatek blahobytu, ať můžeme utrácet více a naše srdce jsou naplněna touhou vlastnit víc ? asi tak by zněla modlitba dnešní společnosti. Jak ale soudit její nenasytnost, když nenasytný je sám soudce?

„Naše generace je podělaná generace, pro nás převrat přišel buď moc brzy, anebo moc pozdě, sotva jsme si stačili zlomit páteř se státostranou, už to bylo na nic a měli jsme si ji začít lámat znovu,“ říká hlavní postava románu Cochcárna, Petr Man, požitkář a bonviván, jinak také soudce městského soudu v Praze. Zdá se totiž, že když se narodíte ve špatné době, která jasně vymezí směr vaší cesty – odmala jste vedeni k víře, podle přání rodičů se oženíte, podvolujete se režimu, ohýbáte hrb a držíte krok – je nad vámi ortel „posraného“ života již dávno vynesen. Nebo snad ne?

Doktore, já jsem si posral život

V páté knize Jiřího Bigase si hlavní hrdina na svůj život kydá hnůj po svém. Petr Man se vypracoval z premianta, pionýra a věřícího na obtloustlého úplatného soudce-ateistu, který má tolik peněz, že by se v nich mohl koupat. Zároveň však žije tak fádní život, že kdyby zemřel, pes by po něm neštěkl (leda snad ten, kterého by se týkalo dědické řízení).

Jenže hrdina se svým údělem není smířen, revoltuje. Křesťanská krize v něm kulminuje v absolutní protest proti všem tisíciletým hodnotám, které doposud přijímal.

Už nikdy zpovědnice, už nikdy na kolenou, podle paragrafu cochcárny (neboli kdo co chce) se osvobodil a odsoudil k doživotní rajské blaženosti, poživačnosti a sexuálnímu predátorství. Přestal se bránit všem pokušením – stránkám sebe sama, které celou dobu schovával pod nánosem křesťanské pokory a hrůzy z věčného zatracení. Bigas svého hrdinu vykresluje jako typického představitele současné nezřízené společnosti, která jen bere a neumí dávat. Žije ze senzací, barevných stránek časopisů a nepřipouští si jakoukoli zodpovědnost. Když žijete v době, která se programově staví jako vytržená ze všech pout, respektujíc pouze jakási pokřivená pravidla, zdá se být téměř přirozené chovat se bez ohledu na to, co by se mělo.

Žádná pravidla neplatí

Petr Man nedokáže nést následky své svobody, a tak své činy a choutky svaluje na Edelmana-Tatrmana, své alter ego, příbuzného či snad přízrak z dětství? Je tak snadné žít život někoho jiného: To ne já, to Tatrman. Jak osvobozující a zbabělé motto. V léčebně pro duševní poruchy, kde se hrdina nachází, se ze svých vzpomínek v rámci terapie vypisuje. Otázky ošetřujícího lékaře působí jako nepolevující memento, které ho nutí ohlédnout se za TatrManem, vynést rozsudek a udělat tečku za sebelítostným životem, útěkem před zodpovědností a sebou samým.

Samotné vyprávění je rozdvojené, ich-formu střídá er-forma, oba charaktery se prolínají, ač vše koná jedna fyzická schránka. Tento lehce nepřehledný styl, který střídá vnitřní monology s přímou řečí mrknutím oka, může být zprvu velkou bariérou v plynulém čtení, ale autorovi dává do rukou mocnou zbraň – zahání čtenáře do kouta, kde se zarputile ptá a přemítá, čí život žije hlavní hrdina, co je ještě pravda a kde už nastává hranice mlhavé lži, co je dílem hrdinovy fantazie a co se skutečně událo? Rozpolcenost hlavního hrdiny se tak nechtíc přenáší i na čtenáře a nekončí ani po dočtení.

Výsledný ortel tak zůstává na bedrech čtenářových. Je vinou být poslem své generace, přizpůsobit se a podlehnout kouzlu peněz? Či je vše jen snůškou slov bláznovy ukolébavky? Nebo je to vše jen další stránkou v obrázkovém magazínu? Babo, raď.

Dáša Beníšková, Nový prostor, č. 418, 2013