DAUPHIN

Miroslav Boček (*1981)

Vystudoval Pedagogickou fakultu UK. Básně a povídky publikoval ve Tvaru, Hostu, Psím vínu nebo Literárních novinách. Básněmi zastoupen ve sbornících Reví Mítink (2009) a Nejlepší české básně 2010 (Host). Člen jihočeského sdružení autorů Literární buňka a multikulturního divadelního spolku Barevný děti. Žije v Dobčicích u Českých Budějovic.

Mezi městem a venkovem, cestou za životem (Některé mraky letí pomaleji)

Prvotina Miroslava Bočka (*1981) Některé mraky letí pomaleji překvapí na první, letmé přečtení neotřelostí dílčích básnických obrazů a metafor, které se zhusta opírají o hru se slovy či vtipný postřeh, a které čtenáři ulpí v paměti mnohem spíše nežli celé básně, jejich názvy, témata či kompozice samotné sbírky, s níž jako by se v současné poezii už téměř nepočítalo. Čteme-li však pozorněji a opakovaně, odhalíme pod vrstvou posmutnělého cynismu, útrpného zlehčování nepříznivého statu quo a dobře mířených kritických šlehů citlivé jádro básníka, který je vlastně zastydlým romantikem, jenž se bouří proti prázdnotě a nepůvodnosti současného světa. A snad proto také píše.

Bočkova sbírka představuje sebrání veršů z posledních let, doposud publikovaných pouze časopisecky, které se v úhrnu věnují třem tematickým okruhům: cestování, prostředí města a prostředí venkova. Sbírka není podle nich uspořádána do příslušných oddílů, což dovedeno do důsledku vyzývá k tomu, aby byla čtenáři vnímána jako celek, v němž spolu tato témata nějak blíže souvisejí. Otázka zní jak?

Už samotný název sbírky, ale také jeho volné rozvedení v básni „Konec léta“ (s. 30), pojmenovávají, s ohledem na prostory města a venkova, dvě možné cesty životem, dva možné způsoby vztahování se ke světu, které jsou v jednotlivých básních postaveny ostře proti sobě.

První z nich vede přes přitakání moderní civilizaci a jejím výdobytkům, preferování vnější podoby věcí a jednání podle utilitaristického kritéria slasti/strasti až k popírání smysluplnosti světa a ztotožnění se s falešnou realitou efektního městského shonu. Tuto cestu si vybrali, respektive byli samotnou vybráni, ti, co skočili po vějičce spektáklu a spěchají se jím (marně) ukojit. Boček je vůči takovým lidem nemilosrdný, neuchyluje se však k laciné kritice konzumní společnosti (už samo toto označení dnes ztrácí svou výpovědní hodnotu), ale dokáže na poli několika veršů nahlédnout podstatu jejich usilování, měřeno duchovním rozměrem člověka, mělkost jejich hodnot: „Ve frontě na růžové maso. / Kozačky sloupnuté / ze hřbetu koně, zahříveného listím. / Tvé ruce nemají jedinou jizvu. / Visí z nich něha / hlavou dolů.“ (s. 33)

Druhá z cest se naproti tomu pokouší z proudu nevstřebatelných impulsů a krátkodechých prožitků vystoupit a hledat oblasti, místa nebo okamžiky, kde se ještě lze setkat se životem i sebou samotným v jakési tušené původnosti, kterou básník v náznacích vzývá, tiše předpokládá, ale přesněji už nevymezuje. Zdá se, že to, co člověka přesahuje, a co tedy zakládá jeho duchovní rozměr, vychází u Bočka (v kontextu toho, co bylo dosud řečeno, snad poněkud překvapivě) z nebe. Avšak i když tato „transcendentní“ rovina jeho básní nese jisté znaky evropské náboženské tradice (srov. nikoli nevinná pojmenování jako „poselství světla“, „zásvětní putování“, „křídlo anděla“ apod.), nehledá básník protiváhu zhoubné moderní civilizace v křesťanství, nýbrž v jakési literární, eklektické a neartikulované podobě duchovního světa, který je tam někde nahoře: „Nevím čím, / že smysl mraků je stále modřejší / a stále větší část nebe / je neproniknutelná.“ Jakkoli sentimentálně a neurčitě mohou takové verše znít, odhalují obecně romantický, idealistický základ Bočkova pohledu na svět, jehož se ovšem básník podle mého názoru nemůže vzdát, i kdyby se o to měl sebepracněji pokoušet a říkat „to“ jinak. Tak si tuto druhou cestu, spjatou s prostorem venkova coby hájemstvím transcendence, volí ti, kteří jednoduše letí pomaleji, kteří se ohlížejí, pozastavují a přemítají, kteří svým postojem stvrzují, že jeden každý z nás hledá smysl svého počínání.

Boček si dobře uvědomuje, že propast mezi podobou věcí a jejich významy a hodnotami se stále prohlubuje a plodí v lidech nespokojenost a pocity osamělosti či nedostatečnosti. Někdy i konstatováním prostého faktu náhle odhalí původ lidské rozmrzelosti, která jako by šla ruku v ruce se schematizující povahou člověka, jemuž v jeho věčném zápase o „přiměřenost“, „správnost“ či „adekvátnost“ není, a nikdy nebude, nic dobré: „Dětem venku je zima zato dětem uvnitř je vedro.“ (s. 12) Ti, co takto už jednou svět nahlédli, a platí to jistě i pro Bočka básníka, budou zřejmě popuzováni vlastní neschopností najít ve světě kolem sebe odpovídající míru. V takové touze je však obsažena její nenaplnitelnost a zároveň i nebezpečí, že zatímco budeme bojovat proti jednomu extrému ve výkladu skutečnosti, podřídíme náš výklad extrému jinému, opačnému. A přesto v sobě tato odvěká lidská touha porozumět světu i sobě samému skrývá heroický moment, neboť představuje (tragický) zápas o změnu teď a tady, proti přesile a nepochopení druhých. Tento zápas, jak se zdá, touží vést i Boček, a bude-li se na něm nadále svými verši podílet, je téměř jisté, že bude psát do konce života.

Nyní už musí být zřejmé, že básník sympatizuje s těmi, co ještě hledat nepřestali. To jsou pro něj ti silnější a upřímnější, kteří touží po něčem jiném nežli po tom, co jim servíruje krajně odosobněná a křečovitě se předvádějící realita. Naproti tomu ty ostatní ani nenapadne, že by cokoli mohlo být jinak (srov. například báseň „Camping macht frei“, s. 16). Avšak ti, co prozřeli a hledají přirozenost tradičně na venkově nebo ve vztahu k přírodě, již básník, v souladu se svým pojetím duchovního rozměru světa, vykresluje s příznačnou nevinností, nejsou jako přišedší z města schopni původní hodnoty přijmout, proto se jejich touha stává nejasnou a v důsledku unavenou a bezmocnou, neboť přestává být zřejmé, oč se vlastně má usilovat. Netvrdím, že je třeba, aby to ve sbírce zaznělo, ale autor, který se pouští do kritiky společnosti, musí být připraven, že bude na tu svou verzi skutečnosti dříve či později dotazován.

To, že je Boček silnější a přesvědčivější v kritické, destruktivní rovině svých básní, která se koneckonců projevuje i v dnes už zcela obligatorní fragmentární básnické výpovědi, není nic neobvyklého. S ohledem na současnou podobu české poezie tímto autor nijak nevybočuje, převyšuje však své souputníky v tom, jak vedle prudkých, břitkých veršů klade zároveň verše o hodnotách našeho života, jež jsou všeobecně vnímány jako překonané či nepodstatné, ale jež ve skrytu duše stále oslovují a trápí každého z nás. A je-li při tom Boček snad o něco nejistější, tradičnější nebo lyričtější, nic to neubírá na jeho odvaze říci například, že šeříky se pokoušejí vyslovit pravdu babiččina života (s. 26) nebo že: „V trávě se hašteří pěnkavy.“ (s. 27) Některé mraky totiž opravdu letí pomaleji.

Do takto rozehrané polarity dvou prostorů–témat, města a venkova, konečně vstupuje téma třetí, cestování, a to jako možné řešení lidské nespokojenosti a lék na prázdnotu duše. Výčty nápaditých detailů a exotických motivů, kterým nelze upřít přesvědčivost, jež je jistě podložena autorovou vlastní zkušeností z cest, však opět pouze vyhrocují stav frustrace, jaký zažívají ti, jež nutkavá touha najít to „cosi“, co má smysl, vyhání na cestu. K čemu je ale člověku všechna ta (vnější) krása, když v něm zívá prázdnota a on přetéká steskem za něčím, co však není schopen pojmenovat, natožpak poznat?

Frustrovaní „hrdinové“ Bočkových básní, kteří si pocit nenaplnitelnosti odnášejí s sebou, ať putují kamkoli, zakoušejí rozčarování nad tím, jak obtížné je vyhnout se iritující zprostředkovanosti lidské zkušenosti a setkat se s přirozeností. Pod výlevy hněvu nad bezduchostí světa a okatě věcnými konstatováními tragických momentů života, jimiž jako by nás básník vyzýval, abychom spolu s ním „statečně“ trnuli v chlapácky střídmé lítosti, se neustále line onen spodní tón, který tu a tam vytryskne ve své obnažené podobě a křičí po jediném, po potřebě lásky a naděje, o nichž se jindy zdráhá vypovídat. Odtud pak plyne ústřední otázka Bočkovy sbírky: Je třeba světu rozumět, nebo je třeba jej (umět) prožívat? Nechť si každý čtenář odpoví sám, ovšem zůstává jisté, že skutečnost člověka neskonale, tajemně a důmyslně přesahuje. To, co básník usilovně hledal ve městě, na venkově i v cizině, objevuje se náhle tam, kde bychom to sami nečekali: „Tvá sklopená tvář, sukni, / kterou ti vítr přilepil k tělu / a obemknul bok, / tak v tom ses mi schovával, / živote, / v tom jsi mi unikal.“ (s. 56)

Martin Lukáš, Aluze č. 3, 2011

Bočkův buldozer hrne hodně obrazů (Některé mraky letí pomaleji)

Potulka jednou básnickou sbírkou

Lidé tak aktivní jako Miroslav Boček (*1981) mohou občas součtem svých aktivit nahánět druhým lidem hrůzu. Tanec, divadlo, autorská čtení a bůhví, co ještě... Básně! A ke všemu prvotinu Některé mraky letí pomaleji vydá zrovna dosti prestižní Dauphin Daniela Podhradského. Mírovi Bočkovi je třicet let a člověku se ani nechce věřit, 'že byste to všecko stih'. A to je možná úhelný kámen, na němž třeba stavět přístup k 'básníku Bočkovi', prezentujícímu v autorském debutu město, ves a &ndash sebe samého. A samozřejmě i to cestování, o němž se mluvilo ve všech těch článcích, které o něm dosud psaly.

Takže, i když se mluví o mracích a píše o mracích, o nebi a blankytu, nakonec vždycky ulpí pohled dole, někdy i níž, než jen 'v jejích očích'. Někdy se obrazy kupí tak, že přes ně nevidět, jako na Návštěvě u strýčka, jako v Chebu našem vezdejším. Bývá jich pak přespříliš, ale vším prosvítá Bočkovo já, zatnuté do poezie jako křivák do patky okoralého chleba.

Jindy však, jako v Periferii, najednou mu věřím, když buldozerem své obrazivosti zahrnuje mou mysl veršovými aforismy tvořícími onu báseň. A právě pro tu Periferii mu snad odpustím, Odchod do důchodu mne potěší a rozhrnutím trochy té plevelné mnohomluvnosti &ndash Zase ty větvičky &ndash získám tolik potřebné světlo pro Noc v řádu, jíž dílko vrcholí.

Míra Boček se nebojí (slovesa) být. Užívá (si) je často v těch pětapadesáti básních na 72 stranách, rád JE. A i když jeho prvotinu skutečně tvoří spíš čas, než autorský záměr, výsledek nejméně za jedno čtení určitě stojí. A nejen v Normální domácnosti.

Tomáš Veber, Českobudějovický deník, 17. 11. 2011