DAUPHIN

Hermann Broch (1886 Vídeň - 1951 New Heaven, USA)

Rakouský spisovatel a esejista, původem z bohaté židovské rodiny vídeňského textilního továrníka. Po studiu na textilní škole pracoval v otcově podniku. V roce 1927 celý podnik prodal a začal studovat matematiku, psychologii a filozofi i na Vídeňské univerzitě. Posléze se plně věnoval své spisovatelské a filozofické tvorbě. Po nástupu Hitlera k moci patřil k osobnostem, které soustavně upozorňovaly na nebezpečí nacismu. Po anšlusu Rakouska byl pro svůj židovský původ a spisovatelskou a esejistickou činnost vězněn. Propuštěn byl po intervenci významných evropských osobností – mj. J. Joyce, T. Manna či A. Einsteina – a bylo mu umožněno opustit Rakousko. Vycestoval nejprve do Skotska a posléze do USA. V letech 1941 – 1948 žil v Princetonu, od roku 1949 v New Heaven. Na univerzitě v New Heaven působil jako profesor německé literatury. Roku 1950 byl navržen na Nobelovu cenu. Řadí se k předním představitelům rakouské literární moderny. K jeho nejvýznamnějším dílům patří romány Die Schlaf-wandler. Eine Romantrilogie (1932, č. Náměsíčníci, 1966), Der Tod des Vergil (1945, č. Smrt Vergilova, 1967), Der Versucher (1953, č. Pokušitel, 1969), řada kritických a teoretických esejů a v neposlední řadě rozsáhlá korespondence (č. Dopisy o Německu /1945 –1949/, 1996).

Stěžejní témata svého myšlení rozvinul Hermann Broch v četných esejích, z nichž ty nejvýznačnější ve výboru Milana Kundery přináší soubor Román – mýtus – kýč. Již v Brochově románové tvorbě, vyznačující se promyšlenou proměnlivostí stylu a využívající vymožeností moderní prózy, techniky vnitřního monologu či psychoanalytické reflexe, se nápadně projevuje autorovo tíhnutí k esejistickému stylu. Epické pasáže jeho románů prostupují rozsáhlé úvahy, vnášející do kontextu díla duchovní kulisu světa otřeseného válečným kataklyzmatem a poznamenaného všeobecným rozvratem hodnot. Ve své esejistické tvorbě Broch analyzuje odkaz mytického dědictví evropské kultury od dob helénských po svět první poloviny 20. století, zamýšlí se nad možnostmi literárního ztvárnění totality rozpadajícího se světa a poukazuje na nezastupitelnou roli tvůrčí individuality pro lidské poznání, a právě v ní vidí zásadní předpoklad pro překonání krize hodnot. Ústředním bodem jeho úvah jsou otázky etiky a duchovního vývoje lidstva. Od postižení kategorie zla v umění jako důsledku mravního úpadku dospívá k výzvě po nalezení nového mýtu humanity: odtud výrazně budoucnostní charakter Brochových esejů – jsou psány v očekávání příchodu nové duchovnosti.