DAUPHIN

Alžběta Bublanová (*8. 4. 1984 v Brně)

Po složení maturitní zkoušky na Gymnáziu v Tišnově vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde začala psaním povídek, postupem času se soustřeďujících na každodennost obyčejného člověka s jeho „malými problémy“. Její příběhy jsou situované do současnosti, často exponují vztahové problémy a chybějící porozumění. V zatím nepublikovaných rozsáhlejších literárních útvarech (novely, román, delší povídky) se opět zaměřuje na složitost vztahů, ať už mileneckých či mezigeneračních. Alžběta Bublanová v současnosti přispívá recenzemi knih na webový portál e-kultura.

Máchova růže za Čtyři stěny

Povídkové knihy začínajících autorů zpravidla mívají několik společných rysů – stylovou nejednotnost, problém s hledáním spojující myšlenky a uvedení vyzrálejších textů společně s méně vyzrálými. Je to patrně tím, že jednotlivé povídky vznikají v průběhu delšího časového období, autor je ukládá do šuplíku a pro svou sbírku vybírá ty, které považuje za zdařilé, a nehledí na to, zda do sebe zapadají. Nevím, zda to tak bylo i v případě prvotiny mladé autorky Alžběty Bublanové, jisté však je, že autorka společnou myšlenku u svých povídek našla a čtenářům ji servíruje na jakýchsi pěti pomyslných podnosech, rozlišených podtituly.

Kniha Čtyři stěny by možná ještě dnes ležela v nějakém šuplíku, a byla by to určitě škoda, nebýt Akademie literatury české, která ji ocenila Máchovou růží – cenou K. H. Máchy. Hlavní přínos pro autora spočívá v tom, že svůj text konečně může spatřit v tištěné podobě. Kniha je tedy na světě, můžeme se do ní začíst a také ji hodnotit. Jak již zaznělo v úvodu, povídky jsou zařazeny do pěti částí, podle myšlenky, kterou nesou. První je nazvaná Je jedno, jak se věci mají, důležité je, jak se řeknou. Tři povídky, jež jsou k tomuto podtitulu zařazeny, se věnují známému rozporu mezi informací a její interpretací. Zajímavá je povídka Svět chce být klamán, která způsobem přístupu k postavám velmi připomíná Rozpravu o zdviži Věry Linhartové.

Další oddíl nese podtitul Tyhle divný rozhovory. Tvoří těžiště celé knihy, je nejrozsáhlejší nejen počtem povídek, ale i počtem stran. Zdá se, že neporozumění a nesprávné chápání slov i činů lidí ve svém okolí je tématem velmi vděčným. S rozporem mezi tím, co od lidí očekáváme, a tím, jaké jsou jejich skutečné záměry, se setkáváme často. Z této části bych rád vyzdvihl povídku Taxi pro její vtipnou a hravou pointu, a Dvacet zbytečných minut jako text s dobře propracovaným charakterem jedné z hlavních postav – Evy a snahou o objektivní pohled z různých úhlů.

Zařazení povídek Pravidla a Žádost do skupiny Klepat se má i na polstrovaný dveře má sice svůj důvod, ale ten trochu pokulhává. To, co je spojuje, se v textech jeví jako sekundární. Primární myšlenkou je v jednom případě neochota či neschopnost přijmout na první pohled nesmyslná pravidla, ve případě druhém jde o zdařilou spekulaci jak by to vypadalo, kdybychom byli svázání pravidly v oblastech, ve kterých se pohybujeme zdánlivě svobodně – ve vztazích.

Ve dvou povídkách z podtitulu Ještě jiný svět by to chtělo nejde o prostý útěk do jiného světa, je potřeba si uvědomit, co je vlastně ten jiný svět zač, pochopit jeho podstatu.

Cyklus se uzavírá částí nazvanou na první pohled záhadně – Které pohodí do prázdna. Název není však tak záhadný, jak se zdá. Je to část věty použité v závěrečné povídce 41.

Zavřela oči. Představila si smrt. Co přijde pak, pro ni nemělo žádný význam, protože jak už jsme řekli, ateismus si v sobě pečlivě pěstovala. Ale co bude v tu chvíli, až smrt směle, naplněna přirozeností a podpořena fyzikálními zákony vejde dovnitř, vlije se do všech jejích údů a jako divoká řeka se bude valit jejími tepnami, vykopne dveře každé její živé komůrky, zničí její dech, znehybní každý nerv a vycucne z mozku její vědomí, které pohodí do prázdna, kde bude zbaveno existence?
(Bublanová,A. Čtyři stěny. Praha: Dauphin, 2012, str.139.)

Vlastně každý název oddílu je kus textu, vytrženého z nějaké povídky. Poslední část sice není tak rozsáhlá jako Tyhle divný rozhovory, ale obsahuje texty, které jsou velmi výrazné. Povídka Čtyři stěny, která dala jméno celé sbírce, je emotivní, psaná z vnějšího pohledu, riskantně balancující na velmi tenké hranici, která odděluje poetiku od kýče. Chardonnay, ryba a manžel je plná tajemného napětí, jež je cítit ve fádním večeru. Manželé už takový večer mnohokrát prožili a jejich chování je záhadné pouze pro nezúčastněného člověka, který nechápe vztahy a chování přesunuté do symbolické roviny. Povídka Otec mi stříhá kalhoty se věnuje tématu pocitů syna, jemuž zemřela matka. Je to problematické téma, neúspěšně s ním zápasilo hodně autorů. Svádí k patosu, k útoku na city čtenáře, k sladkobolnému tónu vygradovanému otevřeným koncem. Autorka se většině nástrah vyhnula zavedením dalšího tématu, jímž je synova pasivita a nesvoboda rozhodování. Spolknutý svět je vnitřní monolog dvou lidí, kteří se okamžik setkají. Oba mají důvod v duchu řešit svou frustraci vyplývající z práce a ze života. První část textu je psaná hovorovým jazykem a prošpikovaná peprnými slovy, což ji dává živost a autentičnost. Poslední povídka 41 čtenáře nenaladí příliš optimisticky. Čas nelítostně běží a člověk, poté co zhodnotí svůj dosavadní život, má málo důvodů hledět do budoucnosti s optimismem.

Ale Alžběta Bublanová důvody k optimismu má. Její kniha vyšla a věřím, že ji čeká příznivé přijetí a autorku povzbudí k dalšímu psaní. Čtenáři se budou těšit.

Jiří Lojín, VašeLiteratura.cz, 20. 6. 2012