Daniil Charms (1905 – 1942)

důsledně mapuje hlubinnou absurditu lidského bytí. I o samotném Charmsovi jako člověku lze bez přehánění říct, že to byl ostýchavý donchuán, zdvořilý skandalista a mimo jiné též spisovatel textů pro děti, který bytostně nesnášel děti… Od slovotvorného „zaumu“ dvacátých let, spojeného s tvorbou avantgardního literárního spolku OBERIU („Sdružení reálného umění“), se Charms ve třicátých letech přeorientoval na tvorbu tradiční formy, avšak o to netradičnějšího obsahu. Bylo mu souzeno žít v době, kdy byl i za veršovánky pro děti pronásledován, vězněn, zbavován možností obživy literaturou a po smrti určen k zapomenutí. To se nekonalo, především díky sovětskému samizdatu, který se v době normalizace odrazil i v samizdatu československém. Charmsovy texty byly z ilegálních zdrojů vydávány v překladech na Západě, takže dávno před oficiální rehabilitací ve vlasti byl již autorem světoznámým. Charms patří mezi několik málo ruských autorů 20. století, kteří u nás už v oné samizdatové éře takříkajíc zdomácněli. Svědčí o tom i fakt, že po roce 1989 vyšla česky řada knižních výborů z jeho prozaické, scénické, básnické i dětské tvorby.