DAUPHIN
photo © Jan Horáček

László Darvasi (1962)

Na počátku své spisovatelské dráhy na sebe upozornil především knihami povídek A veinhageni rózsabokrok (Veinhagenské růžové keře, 1993) a A Borgognoni-féle szomorúság (Smutek a la Borgognoni, 1994). Povídkové výbory vyšely v překladu do němčiny, nizozemštiny a francouzštiny, v češtině pod názvem Nejsmutnější kapela na světě (2007, Agite/Fra). Některé motivy z jeho povídek najdeme v románu A könnymutatványsok legendája (Legenda o kejklířích se slzami, 1999), který po překladu do němčiny nyní vychází i česky.

Nic nemá tvar

Historická freska László Darvasiho

Druhá česky vydaná kniha maďarského spisovatele László Darvasiho (nar. 1962), která se odehrává v historickém prostoru střední Evropy, překvapí kontrastní estetizací vysokého a nízkého, lásky a smrti, krásy a hnusu.

Román László Darvasiho Legenda o kejklířích se slzami (Könnymutatványosok legendája, 1999) nás zavádí do doby, kdy bylo Maďarsko pleněno Turky, avšak děj se odehrává střídavě na mnohem širší ploše evropských zemí a v popředí stojí okrajové, pro dějiny nepodstatné postavy, často bizarní figurky se symbolickým charakterem. Setkáváme se zde s kejklíři, vojáky, derviši, liliputány, ale i s divoženkami a snovými postavami, s Tatarem s psí hlavou či ženou, která má ptačí hlas. Autor předvádí pestrobarevnou směs hrdinů, které stejně jako v povídkovém výboru Nejsmutnější kapela na světě spojuje pocit vykořeněnosti a fatální pocit smutku.

Erós, který muži nepřežijí

Darvasiho postavy mají často mytický rozměr, v tomto ohledu vynikají zejména ženské hrdinky, jež čtenáře strhávají svou archetypální silou – podobně jako Márquezovy postavy či protagonisté svébytné formy magického realismu francouzské spisovatelky Silvie Germainové. Ženy zde mnohdy ztělesňují erós v jeho intenzivní až děsivé podobě, jehož sílu muži nemusí vždy přežít. Darvasiho figury se neřídí vůlí ani potřebou někam patřit, jejich jednání je ovládáno archaickými silami, které dřímají v každém z nás. V jeho románovém světě platí heslo „bez srdce není ani život“. Právě síla emočního prožitku dává smysl i jepičímu životu. Přesto se někteří hrdinové snaží silným prožitkům odolávat, dokud to jde, a někdy musí objekt milostné touhy ze zoufalství i zavraždit.

Osud je zde k hrdinům nevyzpytatelný, krutý i štědrý. Na zázraky se čeká dlouho a vždycky „přicházejí jinak, než by člověk čekal“. „Je krása, po níž může přijít jen smutek, bída a bezútěšnost, a pak je lépe, když taková krása a bohatství ani nenastane.“ Nositelem takového silného, „probouzejícího zážitku“ v románu bývá záhadná skupina pěti kejklířů, kteří rozdávají slzy. Spojují tak jednotlivé hrdiny i epizody.

Fekální obrazivost

Stejně jako v Darvasiho povídkové tvorbě jsou v románu hlavními dějovými faktory vášeň a smrt, propojované jak v rovině syžetu, tak v popisných pasážích: „Jindy honí jedna mrtvola druhou. Točí se za ní do víru a do nízko ležícího ramene řeky, a když ženská dostihne chlapa nebo chlap ženskou, objímají se v širokém abádském ohbí Tisy, úplně jako milenci.“ Textem prolíná dynamický souboj života a smrti a zároveň se tu v jeden celek spojuje profánní a posvátné, vysoké a nízké, krásné a ošklivé. Tato kontrastní estetika však místy ztrácí půvab, zvláště v případech, kde převažuje nekrofilní princip, nebo když autor pozbývá kontroly nad svou zálibou v análních a fekálních motivech.

Scéna, v níž je první milostné spojení dvou mladých milenců násilně přerušeno dělovou koulí, kterou kanonýr jen tak z nudy vystřelí na závěr dne, přestože dostal rozkaz ostřelování ukončit, patří k nejsilnějším momentům četby a neruší ji ani popis pohybu živých spermií v mrtvé pochvě právě zesnulé studentky. Na takových místech ještě román rozkvétá neutuchající silou života, která do poslední minuty čelí všudypřítomnému rozkladu. S postupem děje zde však narůstá počet scén, které jsou vyloženě nechutné a u nichž je intenzita fekálních obrazů poněkud zbytečná, což platí například u pasáže podrobně popisující proces vyprazdňování během sexuálního aktu.

Bestie

V románu se kromě mistrně ztvárněných postav, oplývajících silnou autenticitou, objevují unylí a nedotažení protagonisté, jejichž existence působí pro celek díla nadbytečným dojmem. Během četby narazíme na místa, kde už začíná být únavné zvykat si na další epizodní hrdiny, putovat s nimi z místa na místo, přijímat stále nové dějové kontexty. V textu se rafinovaně sbíhá mnoho narativních linií; některé mizejí, aby v závěru mohly překvapit nečekaným setkáním, přesto nejsou všechny epizody, postavy a postavičky zcela opodstatněné. Místy se neukotvenost hrdinů a popisované doby bohužel promítá i do stavby románu, což se projevuje v ne vždy konzistentní práci s tempem vyprávění. Nejsilnější dojem vyvolává autorova imaginace a schopnost vystižení atmosféry doby. Historicko-surrealistická freska o válečném rozkladu je zároveň působivým podobenstvím o stavu současného světa: „Svět ovládá zlo. Samá válka, hladomor, neštěstí. Lidská duše marně doufá a marně je dobrá, kazí ji bestie. Všechno se rozpadá a nic nemá tvar.“

Kateřina Horváthová A2 č. 3 2009