DAUPHIN

Patrick Declerck (*1953)

Současný belgický prozaik, filozof, antropolog a psychoanalytik. Proslavil se především svou sociologicky a antropologicky orientovanou prvotinou Les Naufragé (Ztroskotanci, 2001), za kterou mu byla udělena prestižní cena Prix Essai France Télévision. Kniha je výsledkem patnáctiletého studia života pařížských bezdomovců a jednou z nejlepších současných analýz tohoto fenoménu. Stejnému tématu byl věnován i pamflet Le sang nouveau est arrivé (Dorazila nová krev, 2005).

Tábor radostné vědy

Autorem Tábora radostné vědy je belgický prozaik, filosof, antropolog a psychoanalytik Patrick Declerck. Jeho největším osobním úspěchem je získání ceny PRIX ESSAI PRANCE TELEVIZION za prvotinu Ztroskotanci, která je sociologicky a antropologicky orientována.

„Člověk je člověkem asi tak, jako slepice ptákem.“ Tak začíná rčení od Louise-Ferdinanda Céline (Mea Culpa) a stejně začíná i kniha s názvem Tábor radostné vědy. A nejen tímto rčením je kniha neobvyklá. Věnování většinou patří lidem, ale zde věnování patři psovi. Jak autor píše – „Mému psovi.“

Román je rozdělen do jedenácti příběhů a každý z nich je něčím výjimečný. Autor zde líčí problémy všedního života (potrat), příběh alkoholika ve službách zákona či doktora, kterému jeho vrah dal na vybranou: Zemřít nebo žít. Také je zde příběh o Táboře radostné vědy, který je ale spíše koncentračním táborem.

Knížka je psychologického rázu, a i když je příběh psán místy ironicky, vulgárně a nespisovně, už po pár stránkách si uvědomíte, že jinak kniha být psána ani nemůže. Možná po přečtení této knihy zauvažujete i nad tím, proč autor popisoval tak choulostivé záležitosti s takovou důkladností a s nejmenšími detaily. Pro slabé povahy některé povídky bohužel nejsou.

„O několik hodin později čistila stará Jamajčanka, zle zužovaná křečovými žílami, že sotva vlekla nohy, dámské toalety na paddigtonském nádraží v Londýně. Vešla do čtvrté kabinky zleva a nadzvedla plastikový odpadkový koš, zdál se jí ale nějak moc těžký. Když ho vysypala do vozíku, který tlačila před sebou, vypadla mezi vložky, špačky od cigaret a obaly od žvýkaček mrtvola novorozeněte. Stará Jamajčanka udělala: 'Oh!' Placenta byla ještě spojená s pupeční sňůrou.“

Tato krátká ukázka je pouhým slabým odvarem jiných, mnohem více drastických částí. Samozřejmě celá kniha není jen o vypjatých životních událostech líčených způsobem (jak už vás jistě napadlo) až příliš skutečným a zároveň i neuvěřitelným. V knize můžeme nalézt autorův sklon k antropologii a psychoanalytice a samozřejmě zde nechybí ani smysl pro humor a nápaditost.

Michaela Dočkalová, 19. 5. 2009, Meredit.cz