DAUPHIN

Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)

Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).

Bagately o Demlových dopisech Josefu Ševčíkovi, daseinsanalytických sbornících a užitečnosti aury Václava Hraběte

Minule jsem tady lamentoval nad osudem Demlových spisů. Podle všeho je nakonec vydá Dauphin, což je velice dobrá zpráva. Zatím se jako závdavek objevuje svazek korespondence – Carissime, kde se touláte? /Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic/ (Dauphin 2010). „Proč začínat právě s dopisy zapomenutému faráři a překladateli Josefu Ševčíkovi z Babic nedaleko Moravských Budějovic?“, ptá se Daniela Iwashita v úvodu. Inu, je to jistě oprávněné rozhodnutí, neboť léta 1904- 1911 byla pro Demla významná a „pan auditor“ byl v tomto období jeho dobrodincem. Deml tehdy intenzivně spolupracoval s Florianovým staroříšským Studiem, pro konzistoř se stává podezřelou osobou postrkovanou z fary na faru, je mu zakázáno „veškeré spisování“ i překládání: přichází nařízení „abych přerušil všechny styky s těmi osobami, které mě na výstřední cesty sváděly a od mého povolání odvracely“. V této atmosféře se stal Ševčík (u něhož Deml začínal jako kaplan a jenž ho k sobě přijal v čase jeho bezdomoví) básníkovou spásnou oázou pokoje. Nepochybně laskavý, trpělivý, klidný a chápavý kněz si získal Demlovo srdce. Adresoval mu vroucná slova, upínal se k němu, a shodou okolností byl nakonec svědkem jeho umírání. To se mu hluboce vepsalo do paměti a možná to byl i jeden z Demlových určujících zážitků oné doby. Vzpomínky na Josefa Ševčíka se budou v Demlově tvorbě i korespondenci vracet až do konce života. Práce editorek (Šárka Kořínková a Iva Mrázková) je výtečná. Snad přijdou rychle další svazky a plnohodnotné vydávání Demla se konečně rozběhne.

Jiří Zizler, Souvislosti č. 2, 2010

Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic

Dauphin vydal první svazek ohlášené ediční řady korespondence Jakuba Demla – dopisování s Josefem Ševčíkem. Demlovu osobnost není třeba představovat. Josef Ševčík, překladatel středověkých německých mystických textů, byl katolický kněz, v jehož farnosti v Babicích u Moravských Budějovic byl Deml v letech 1904 až 1906 kaplanem. Oba kněze pojilo pevné přátelství, jehož síly a zvláštní dojemnosti je celý přítomný svazek dokladem (Deml: „Sladký příteli!“ – Ševčík: „Milený příteli“; Deml: „Hle, jak osudné jest přátelství“) a jež skončilo Ševčíkovou smrtí roku 1911; byl jedním z mála, na kterého Deml nikdy nezanevřel a na něhož láskyplně vzpomínal celý život.

Knížka zachycuje listy z let 1903 – 1911; pro staršího Ševčíka (nar. 1857) to byl sklonek života, pro Demla však léta iniciační. Na kněze byl vysvěcen 1902; Ševčíkovy Babice byly jeho druhou farností – a navíc místem na půl cesty mezi Jaroměřicemi Otokara Březiny, Demlova gurua, a Starou Říší vydavatele Josefa Floriana. Právě s ním jsou Demlovy roky 1902 – 11 úzce propojeny: spolu pracují na poli umění a náboženství, spolu se ocitají v nemilosti brněnské konzistoře kvůli jejich příchylnosti ke zjevení lasalettskému. Do roku 1911, kdy Ševčík zemře a vztahy Floriana a Demla se ocitnou na bodu mrazu – Deml je ze Staré Říše do jisté míry vypovězen –, stihne Deml projít dvěma dočasnými zbaveními kněžské služby a roku 1912 je poslán do penze. Pro citlivého horlitele pro svátostnou povahu kněžství, jakým Deml byl, to byla strastiplná situace.

I jeho práce literární je teprve v začátcích: vyjma prací pro Florianovo Studium publikuje jen Notantur lumina (1907); všechna další, zásadní díla přijdou až později. A přece již tehdy poznáváme Demlovu osobnost schopnou oscilovat mezi zbožňující, absolutní láskou a jízlivou nenávistí (fascinace Františkem Bílkem na začátku dopisů po roztržku roku 1906, ilustrovanou lakonickými poznámkami k další Bílkově tvorbě: „Bílek tam zase má pár bludů“); spory s vlastními faráři (po celé sledované období Deml jen kaplanuje) a s konzistoří. Leitmotivem je vlastní chudoba a zdůrazňovaná bolest („Trpím velice. Trpím tím více, čím více mlčím.“). – Knížka je výstupem edičního semináře na FF UK redaktorek Ivy Mrázkové a Šárky Kořínkové a je připravena mimořádně pečlivě, opatřena vysvětlivkami, slovníčkovým jmenným rejstříkem a řadou příloh; škoda, že vydavatel neavizuje, jaké svazky budou následovat.

Pavel Šidák, A2 č. 18, 2010

Jakub Deml a jeho jedinečná korespondence vychází v Dauphinu (I tento list považujte za neúplný)

Druhý svazek pokračuje v ediční řadě Korespondence Jakuba Demla (1878 – 1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale také vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval.

Tento soubor má také zásadní význam pro poznání Demlova díla, jeho literárních i duchovních zdrojů, a pro pochopení jeho životních podmínek v době, kdy začal zveřejňovat vlastní knihy (mj. v roce 1907 Homilie a básnickou prvotinu Notantur Lumina) a zároveň se pro svou spisovatelskou i vydavatelskou práci dostával do stále ostřejších sporů s církevními nadřízenými. Spolu s básníkovými dopisy Josefu Ševčíkovi a s dosud nezveřejněnými dopisy Josefu Florianovi a Vladimíru Evermodu Balcárkovi a dalšími, méně početnými soubory listů tvoří korespondence s Fenclem dokumentární doprovod k Demlovým textům, jako jsou deníkové knihy Rosnička a Domů (1912 a 1913) či kniha dopisů Do lepších dob (1927).

Dochovaný soubor Demlových dopisů Matěji Fenclovi patří – navzdory zjevné neúplnosti – v básníkově životní korespondenci k nejpočetnějším a nejsouvislejším: obsahuje 98 listů z let 1905 – 1912, Fenclových dopisů se dochovalo 12 – šest z roku 1906, další z let 1912 – 1938 (podrobnější údaje viz přiložený soupis dopisů). Rukopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Několik listů je známo jen z opisů, které vyšly ve sbornících Studia či v knize Rosnička. Po životních a profesních osudech Matěje Fencla jsme dále pátrali v archivních dokumentech (například ve farních kronikách), uložených např. v Muzeu v Uhříněvsi a ve Státním oblastním archivu Praha-východ. Z nich také čerpáme v doprovodných textech k edici.

redakce, Čítárny, 19. 7. 2011