DAUPHIN
photo © Jan Horáček

Devla, Devla! – básně a povídky o Romech

Na začátku bylo téma Cikáni-Romové vyhlášené Obcí spisovatelů. Údajně nejlepší práce se pak dostaly do souboru povídek a básní nazvaných Devla, Devla! (romsky Bože, Bože!). Soubor, ve kterém se setkávají romští a neromští autoři, dává vyniknout především literárním kvalitám „romských“ autorů, jakkoliv je to prvoplánové rozlišení. Někteří se obracejí do minulosti, jiní se rozhodli pohlédnout tíživé současnosti zpříma do očí. Oba přístupy stojí za pozornost.

I když se můžeme pozastavovat nad okolnostmi vedoucími k realizování tohoto souboru (Obec spisovatelů poprvé ve své historii vyhlásila dané téma), zůstává faktem, že je tento soubor plný pozoruhodných textů různých žánrů, které se liší svým přístupem k romskému tématu i svou literární kvalitou.

Do první skupiny textů patří trojice nejméně povedených prací, které se do sborníku, jež anoncuje „to nejlepší“, dostaly zřejmě jen náhodou. Jan Cimický, Ladislav Muška a Marcella Marboe by ve škole jistě potěšili svého vyučujícího a za své slohové práce obdrželi pěkné jedničky. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že jsou jejich povídky ve srovnání s ostatními příspěvky výrazně pod průměrem. Jejich společným nešvarem je křečovitost výrazu, která je v povídce Marcelly Marboe vtěsnaná do závěrečné věty: „Děda měl recht s tou slabostí pro Cigány! Protože my, gádžovská chuďata, opravdu o tom, jak je život krásný, moc nevíme.“

Mezi to kvalitnější, co v antologii lze nalézt, jsou příspěvky, které navazují na „obrozeneckou“ notu a upomínání dávné idylické minulosti romského národa. Národa, který si je sice vědom své vlastní historické porážky, ale zároveň nepřestává doufat ve vykoupení a svou naději upírá k Bohu, jako se to ozývá z básně Otvírám své srdce Vlado Oláha nebo poezie Viery Daněk a Jarmily Hannah Čermákové. Tento stesk je symbolem dávných časů, stejně jako je smutkem nad ztracenou přirozeností, nad těmi, kteří odešli, „jako lidé,/ kteří ztratili přirozenou krásu,/ leč nezrušitelné pouto své krve/ vínem nezředili,/ neboť ono je věčné.“ Vyprávění o starých dobrých časech, kdy se kradly slepice a podváděli faráři, je přítomné i v úsměvné Cikánské pohádce Petra Hakena. Ještě hlouběji do romské minulosti míří báje-pohádky Emila Ciny, které jsou svojí sugestivností jedním z vrcholů celého souboru.

Kvalitativní hodnocení celého souboru výrazně zlepšují texty, které tematizují všední život obyčejných lidí v ghettech, jejich tíživou životní situaci, ale zároveň i schopnost radovat se z maličkostí a postavit se tíži života čelem. Hrdinkou povídky Mija Ludmily Klokanové je obyčejná žena s velkým srdcem, jejíž obětavost kontrastuje s těžkým životním osudem, smutkem a samotou. Milena Fucimanová v povídce Vúlajt sleduje osudy Zuzany, jejíž životní příběh není ani tak příběhem cikánky, jako spíše obyčejné ženy, ke které se osud zachoval krutě, ale ona mu svou silou stále vzdoruje. Křehkost a nevinnost cikánské dívky Mariky ze stejnojmenné povídky Stanislavy Bumbové také jako by do světa chudé osady nepatřila, a proto umírá pod koly auta. Všichni tito ?malí? lidé přitom nejsou jen pasivní postavy determinované sociální skutečností, ve které žijí, ale především jsou lidskými bytostmi, kterými zachvívají emoce, bolesti a touhy...

Kruh se uzavírá, stesk po ztracených časech totiž vyrůstá i z nesnadných životních podmínek. A literatura je pak i steskem po lidech, kteří odešli a zůstali jen v pověstech, ve vzpomínkách, v povídkách a básních.

Bylo by nezodpovědné paušalizovat, zobecňovat, hledat to, co texty zdánlivě spojuje. Ano, soubor textů otevírá různé konflikty vyplývající z romské jinakosti, což samo o sobě není nic výjimečného. Řada spisovatelů pohlédne tváří v tvář přítomnosti ghett a chudých osad, relativizuje představu tradičního romství, někteří zase vidí východisko v mytizované minulosti a přiklánějí se k romantickému postoji. Všichni se ale obrací k témuž světu. A tak se přece jenom jedna společná věc najde, je to hledání identity. Mnohost pohledů obohacuje, jaký by mohl být pádnější důvod si tuto knihu přečíst?

Lukáš Holeček, www.nekultura.cz, 29. 5. 2008