DAUPHIN

Jaroslav Erik Frič (*1949)

Básník, hudebník, nakladatel, organizátor undergroundových festivalů. Absolvent filosofické fakulty, číšník, busker. Žije v Brně, většinou.

S přáteli vydával samizdaty Texty přátel i vlastní sborníky, provozoval bytovou scénu Šlépěj v okně. Po revoluci založil nakladatelství Votobia, které záhy opustil a zřidil si své nakladatelství Vetus Via. Organizuje festivaly a dlouhodobé multižánrové projekty jako Napříč-Konec Léta, Potulný dělník či permanentní festival Uši a Vítr. Založil občanská sdružení Proximus a Christiania, o.p.s., je redaktorem revue BOX a novin Potulné akademie Uši a Vítr.

Vydal sbírky Kolotoče bílé hlasy, Houpací kůň šera a jiné básně, Americká antologie & Poslední autobus noční linky, a dále CD Jsi orkneyské víno (s Čvachtavým lachtanem), S kým skončila noc (Čvachtavý lachtan a Josef Klíč), Na každý den napsal's smrt (s Josefem Klíčem a dalšími).

Psáno na vodu palbou kulometnou

Zápisky, které Jaroslav Erik Frič kontinuálně publikuje v rámci blogu a jejichž část vyšla péčí nakladatelství Dauphin knižně, staví návštěvníka knihkupectví před nelehké rozhodnutí, zda investovat do něčeho, co je volně dostupné v rámci webového prostoru. Odhlédneme-li od konkrétního textu a jeho obsahu, zůstane otázka – proč? Odpověď lze hledat skrze dosah tištěného, jehož dopad i cílová skupina zůstávají v dnešní „digitální době“ specifické. Bude mít úvodní část blogových deníků pokračování, nebo půjde toliko o vějičku, která byla nahozena do prostoru, aby přitáhla čtenáře k primárnímu zdroji, jímž zůstane blog? To ukáže až čas, ediční plán v tomto směru nenapoví. Jasný není mimo jiné ani celkový náklad, 1000 výtisků uvedených v knize nekoresponduje s 600 uváděnými na stránkách vydavatelství.

Frič, někdejší nakladatel, v posledních letech především organizátor festivalů, autorských čtení a v neposlední řadě básník a hudebník, není neznámým pisálkem a za publikované názory a postoje ručí svým dosavadním životem. Byť zcela nesouhlasím se srovnáním jeho zápisků s poetikou deníků Janů Zábrany a Hanče, i ony ukazují autentičnost a autorovo až umanuté zaujetí nazývat věci pravými jmény. Ve srovnání s deníkovými záznamy směřují Fričovy zápisky přímo k publiku, přičemž někdy rovněž reagují na jeho podněty a na čtenáře se obracejí. Pětiletý odstup textům neubližuje, ale zároveň je příliš krátký na to, aby z nich učinil dobový dokument. Skici, zejména ty, v nichž místy poukazuje na vyprázdněnou pomíjivost materialismu, by autor mohl identicky a třebas i důrazněji formulovat i dnes. Silněji v tomto ohledu působí, alespoň na mne, který nejsem pamětníkem, častá ohlédnutí, v nichž je přítomen dnes již neexistující svět. „... bavíme se o tom v hospodě, nikdo už to nepamatuje, co jsem vídal, co existovalo, ale co už neodvratně není, a nejenže není, ale nikdo už to vůbec – z přísedících – nepamatuje...“

Zápisky nejsou moralistní metání litanií, ale barvitá koláž psaná na margo doby, s níž člověk Fričova naturelu nemůže souznít, aniž by musel přistoupit na kompromisy, které mají pachuť sprostého slova. Autorova snaha rozlišovat balast a podstatu je proto pochopitelná, ač mu přináší spíše obtíže. „(...) jen jim chci rozumět, nazývat věci pravým jménem, a nenechat se přitom opíjet něčím, co chtě nechtě jsem nucen chápat v rovině vnitřní lži, z níž nemůže vyvstat nic dobrého a silného (...)“.

Šíře Fričova pohledu pojímá vedle kakofonií všedního dne i oblasti zásadní a nezpochybnitelné – víru a potýkání se s darem života. Autorova duchovní spřízněnost s Jakubem Demlem, Josefem Šafaříkem či Josefem Florianem se tu střetává a jinde koexistuje s Ivanem Martinem Jirousem i dalšími méně známými současníky, kteří, žel, stále častěji odcházejí. Zejména v zamyšleních věnovaných otázkám víry se ukazuje šíře Fričova rozhledu a jasného ukotvení jeho názorů, které mu nedovolují takříkajíc sejít z cesty. „(...) nechci, aby toto mé psaní bylo blogem nekrologů (...),“ seznává Frič, leč v jistém smyslu nelze tomuto faktu z pohledu čtenáře čelit jinak než přiznáním, že zápisky jsou částečně i nekrologem jisté doby, konkrétních osob i umírajícího času.

Tvrzení uvedené na obálce knihy: „Střepiny ze života muže, který se dokázal obětovat své víře a vášni,“ není nikterak nadsazené. Frič, po celý život balancující na hraně, si je diskomfortu tohoto svého postoje nepochybně vědom. Zároveň však nemůže jinak, protože by se zpronevěřil sám sobě i oběma výše uvedeným postulátům – víře a vášni.

Jaroslav Soukup, iliteratura.cz, 5. 4. 2013

Psáno na vodu palbou kulometnou

„...on na to, že z malířů má nejradši Antonína Procházku a taky Emila Filu anebo Salvadora Dalího, ten je vůbec nejlepší! dávám mu za pravdu, ač je viditelně přiopilý, a nevyloučil bych taky nějaký druh drogy, i když mé znalosti drog nejdou příliš hluboko a poznám jen účinky marihuany, snad pervitinu nebo heroinu, ale moje cesty šly vždycky trochu mimo, o něčem jsem se poučil z Burroughse, něco od drogmenů, s nimiž jsem se stýkal...“ V téhle knize ihned vstoupíte do již rozběhnutého proudu. Úvodní záznam, z něhož tu právě bylo citováno, byl napsán uprostřed roku (23. června 2007), navíc faktograficky vám ty zápisky nevycházejí zrovna vstříc. A přece po pár stránkách s překvapením zjistíte, že jste „uvnitř“ autorova mikrokosmu. Možná s ním často nebudete souhlasit, ale cítíte, že se tu s vámi nehraje hra, že tady o sobě a o světě hovoří vážný hlas, který chce a může být brán vážně. S kým máte tu čest?

Po starých i nových cestách

Jaroslav Erik Frič se narodil roku 1949 v Horní Libině u Šumperka, maturoval na ostravském gymnáziu. Na univerzitách v Olomouci a Brně vystudoval angličtinu a filozofii (absolvoval 1974), ale odmítal se těmito obory živit. Vyučil se číšníkem a pracoval až do listopadu 1989 v podniku Restaurace a jídelny. Vedle toho na Moravě soustavně rozvíjel samizdatovou činnost, inspirací a vzorem mu byly ediční počiny staroříšského nakladatele Josefa Floriana a tasovské publikace kněze a spisovatele Jakuba Demla.

Po převratu se na tuto tradici snažil navázat v nakladatelství Votobia, z něhož se roku 1993 pro neshody o dalším směřování odtrhl a založil nakladatelství Vetus Via (tedy Stará cesta). Značka Vetus Via se profilovala jako nakladatelství převážně české katolické a undergroundové beletrie a tuzemské nemainstreamové esejistiky. Pokud lze z jeho deníků vyrozumět, v roce 2007 se Vetus Via nacházela v ekonomickém kómatu. V tu dobu Frič vlastně již zavíral tenhle krám. Více sil vkládal – pod značkou Potulná akademie – do organizování múzických večerů Uši a vítr, na nichž se potkávají s diváky spisovatelé, výtvarníci a hudebníci. Kromě toho Frič organizoval festival poezie Potulný dělník.

S deníkovými zápisy Frič započal právě v létě 2007 – tehdy je vkládal coby blog na internetové stránky nakladatelství Vetus Via. Tyto stránky dnes již neexistují; respektive na www.vetusvia.cz nyní najdete podivně nekonkrétní informace o možnostech nechat si levně vytisknout knihu. Editorka nynějšího svazku Olga Stehlíková v ediční poznámce uvádí, že Frič blog časem přesunul na „webové stránky své obecně prospěšné společnosti Christiania (http://christiania.cz/blogs/jef)“. Tam ovšem zájemce nalezne Fričovy záznamy napsané pouze od dubna 2011 do března 2013; nadto jejich frekvence je nepravidelná, nárazová, daleko skromnější.

Jsem jen jeden

V druhé půli roku 2007 se ovšem Frič nacházel v blogovém nápřahu, pořizoval zápisy dennodenně. Kniha, která na hřbetu, na obálce i na titulním listu nese název JEF psáno na vodu palbou kulometnou I, avšak v tiráži bůhvíproč Jaroslav Erik Frič Blogové deníky I/2007, obsahuje vše, co autor v onom roce do blogu vložil.

„Vážíce si výjimečně krásného autorova jazyka, respektujeme po stránce pravopisné, slovosledné a lexikálně-gramatické vše, co patří k pravidelně, důsledně a systematicky se vyskytujícím specifikům autorova stylu,“ vysvětluje editorka Stehlíková. Onou krásou a specifikem tu jsou dlouhá souvětí začínající vždy malým písmenem (zřejmě pro zdůraznění průběžnosti), s bohatým, ale neexhibujícím slovníkem, s občas svéráznou interpunkcí, s archaismy několikerého typu (gramatickými, pravopisnými či lexikálními).

Součástí Fričových záznamů se může stát citace z dopisu, básně, prózy nebo třeba z tisku, záznam snu, prostý popis prožité události, reflexe společnosti, úvaha nad životem či vtažení autorových starších textů do nových souvislostí. Přes všechnu různost je výsledkem názorová a estetická ucelenost, neboť veškerý materiál je tu prosíván přes Fričovu bytost. Lze jej označit za moravského patriota a tradicionalistu katolického ražení. Za programového outsidera reprezentujícího hrdé zosobnění té kultury, jež v moderní společnosti nejspíš už ze své podstaty stojí na okraji, protože klade na člověka nároky, které jej „zdržují“ od konzumní produkce. Přitom Frič není zaťatý, pruderní či nesnášející modernost ve všech jejích technických či kulturních projevech (to by jinak asi sotva sytil internetové stránky včetně udržování blogu nebo poslouchal alternativní muziku).

Frič za svá slova ručí svým konáním. U něho to nejsou katedrové řečičky, kdy dobře placený akademik přiletí letadlem přes oceán nebo přejede autem půl kontinentu a pak nasycenému publiku sdělí Velkou pravdu o udržitelném rozvoji. Frič podle všeho žije mimořádně skromně a zřejmě v jakési klauzuře – o žádném partnerství ani zmínky, jak a kde vlastně bydlí, nevíme. Když si všimne zprávy, že průměrná mzda v ČR činí přes dvacet tisíc korun, nedovede si představit, co by s tolika penězi dělal („musel bych dávat aspoň deset tisíc na charitu, nemilosrdně, abych nepadl někam do hlubin nízkosti a duševní tuposti“).

Hnusí se mu svět nadbytku slov a obrazů, masového cestování, hromadění a neustálého přemísťování věcí, svět nezávaznosti a takzvané názorové flexibility (kam vítr, tam plášť). Vede sám se sebou zápas, se svým sklonem k moralizování, k nedokončování věcí; přiznává své prohry a limity. Vzpomíná jen střídmě, s jistou nechutí a své normalizační postoje odmítá jakkoli heroizovat. Nestojí politicky vpravo či vlevo, stojí prostě jinde. Ač člověk v podstatě nepolitický, není politickým mimoněm. Například s nedůvěrou sleduje brněnskou demonstraci proti umístění amerického radaru v ČR (a při tom podotýká, že nemizí „rigidní socialismus v nás ... se svou agresivní tupostí, zbabělostí, udavačstvím, pomluvami a všemi příznaky pavlačové demokracie“). Nesnáší české nářky, že všechno stojí za nic a dnešní vykrmený pacifismus má za prostou zbabělost. Fričův náhled lze snadněji pochopit než přijmout. Je v něm totiž pevnost a vyhraněnost, která nastavuje zrcadlo a nutí ke konfrontaci se sebou samým.

Římská jednička v názvu slibuje knižní pokračování Fričovy „palby“. Vzhledem k současnému fragmentárnímu výskytu autorových záznamů na internetu nelze nebýt zvědav, z jakých análů bude čerpat druhý svazek. Hlavně však: Fričovo svědectví se už teď vřazuje po bok významných českých knih deníkové linie.

Josef Chuchma, Respekt, 21. 4. 2013