DAUPHIN

Pavel Gőbl (*1967)

Narodil se v Uherském Hradišti, vyrůstal v Uherském Brodě, kde také napoprvé odmaturoval na místním gymnáziu. Po nedokončeném studiu slévárenské technologie na Vysokém učení technickém v Brně pracoval jako kulisák v Mahenově divadle, jako manipulační dělník na dráze, chemik-litec ve filmových laboratořích ve Zlíně a jako pomocník v pizzerii v Kolíně nad Rýnem.

Civilní službu odsloužil jako redaktor regionálních novin v Uherském Brodě. Poté se rozhodl studovat Zlínskou filmovou školu, ze které šel na FAMU, kde absolvoval obor filmová a televizní režie. Této práci se věnuje dodnes. Žije ve Valašském Meziříčí a Praze.

Už za studií nasbíral řadu ocenění, například za Otevřenou krajinu svobodného muže získal Cenu Kodaku pro nejlepší film roku a Cenu Pavla Juráčka za scénář. Kromě práce filmaře se věnuje i psaní. V roce 2008 publikoval v nakladatelství Dauphin úspěšnou prózu Tichý společník, za kterou obdržel cenu Magnesia Litera pro objev roku 2009 a nominaci na cenu J. Škvoreckého. Za druhou knihu Penis pravdy 2012 nominaci na cenu J. Škvoreckého a v současné době se připravuje její divadelní dramatizace.

Tichý společník

Filmový režisér Pavel Gőbl napsal svoji literární prvotinu ryze jako filmový scénář. Na tom není nic neobvyklého, scénáře se píší, filmy se točí, ale poté, co si dokončený scénář přečetl majitel literárního nakladatelství Dauphin, pan Daniel Podhradský, se věci daly rychle do pohybu. Pan nakladatel požádal autora, aby vzniklý scénář přepsal do knižní podoby – a jak se řeklo, tak se i za nedlouho stalo. Absolvent televizní a filmové režie ve Zlíně a Praze knihu napsal a na pultech vybraných knihkupectví se již několik měsíců můžeme setkávat s velmi kvalitní prvotinou, jež pro svého tvůrce získala literární cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku.

Po útlé zelené knize sáhnou v první řadě literární experimentátoři a čtenáři, jenž se nebojí vydat se i do nebestsellerových oddělení českých knihkupectví. To, že se kniha neprodává po desetitisících, nutně nemusí neznamenat, že je špatná nebo nepovedená, ale spíše to, že se v záplavě všech, jedněmi proklínaných a dalšími zbožňovaných, šifer a čarodějů jednoduše ztratí. Což je na jednu stranu velká škoda, ale na druhou stranu můžeme doufat v nějaký přelomový zvrat.

Vyprávění začíná jednoho mlžného rána, kde je nám na ploše několika stránek představeno hned několik postav. Čerstvě rozvedená překladatelka Lenka, která se po krachu manželství odstěhuje pryč z města, aby se vrátila zpátky domů do rodné severomoravské vesnice za svým otcem. Další postavy, se kterými se čtenář v příběhu potká, jsou Lenčin postarší otec, místní povaleč, lesní dělník a hrobař Miroslav Malina, jeho družný pomocník Fanda, svého času malíř bez znalosti perspektivy.

Po přečtení novely si leckterý čtenář může říci, že zde děj ani tolik nefiguroval, ale není to tak. Děj se sice nese celou knihou jaksi v pozadí, je rozdělen do sedmi po sobě jdoucích dní. Připomíná tak osamělou loďku klimbající se neslyšně na hladině jezera, která se nepostřehnutelným vodním proudem pomalu vzdaluje břehu. Ale každá postava sebou přinese svoji vlastní část příběhu, jenž stejně, jako košíkář splétá proutí, spojí a poté rozdělí osudy obyvatel vesnice mezními událostmi, mezi které patří například stavba dálničního obchvatu, dvě úmrtí a šílený nápad pohřbívat mrtvé vzpřímeně – kvůli omezeným prostorům hřbitova. Příběh popisuje běžný život jedné bezvýznamné vesnice, jejíž obyvatele zasáhne plánovaná stavba dálničního obchvatu. Hlavní dějový rámec je doplněn několika vedlejšími, sloužící jak k pobavení, tak k zacelení celého děje.

Kniha popisuje místy veselou, místy smutnou realitu nejmenované severomoravské dědiny. Vše, co k ní patří. Životy místních, jejich práci, zábavu nebo těžce zpité chudáky, jež si za práci nechávají platit dopředu, a slivovicí k tomu. To vše bez zbytečného sentimentu. Kdo kdy bydlel, nebo alespoň pobýval, ať už u babičky nebo u kamaráda na venkově, tak jej občasně vlažně proudící (ne)dění v knize nepřekvapí. Kdo nezažil, tak se buďto vyprávění poddá, nebo knihu odloží. Autor nám však svojí přesnou expozicí, častými střihy, prostřihy a detailními popisy prostředí a postav výborně pomáhá udělat si výtečnou představu o všech účinkujících.

Bez okolků se dá říci, že jednoznačně nejlépe napsanou postavou posledních let v české literatuře je alkoholik, příležitostný dělník a v márnici spávající Miroslav Malina. Tak plastickou a svým způsobem skvělou postavu jsme v knihách už dlouho nezažili. Zásadním faktem je, že postava Mira Maliny je překreslením, kdesi na severu Moravy, žijícího pana Maliny.

Samotnou kapitolou této recenze by mohlo být nářečí, kterým na sebe hrdinové knihy halekajó. Méně znalým čtenářům bude možná chvíli trvat, než si na jazyk zvyknou, ale o to hlubší zážitek jim poté četba poskytne. Kontrastem vůči nářečí, které používá většina postav, je střídmý a spisovný jazyk vypravěče.

Už jen to, že se na trhu vůbec objeví tak živá kniha, od autora, jenž podle svých slov chtěl svým vlastním způsobem pokračovat tam, kde před několika dekádami skončil Bohumil Hrabal, je velké překvapení. Podobností s rukopisem známého Pábitele je hned několik. Mezi nejzásadnější podobnosti patří plastická charakterová výbava postav, prostředí vesnice, lokální problém, který hyne za hranicemi okresu, avšak stále se dotýkající všech obyvatel a krotký, avšak živelný slivovicový humor. Avšak Gőblova prvotina se nesnižuje k pouhému kopírování osvědčených postupů a prošlapaných cestiček. Spisovatelův autorský vklad do novely je natolik svébytný, že brát Tichého společníka pouze jako pokračovatele Hrabalových knih je velké pochybení.

Při nedávném rozhovoru pro server Nekultura.cz Pavel Gőbl prozradil, že společně se svými spolupracovníky a producenty v současné době shání a zajišťuje finanční zdroje pro natáčení stejnojmenného filmu u soukromých subjektů. Takže se podle všeho máme v kinech na co těšit.

Martin Toman, www.nekultura.cz, 17. 10. 2009

Co se stalo, když lidé neumřeli (Penis pravdy 2012)

Příběh o tom, jak ve světě zmizela smrt, patří mezi základní stavební kameny moderní české pohádky. O její aktualizaci se pokusil Pavel Göbl, autor oceněný Magnesií Literou.

Když v roce 2008 vyšel debut Pavla Göbla (*1967) Tichý společník, vypadalo to, že půjde jen o jednu z mnoha vydaných próz nezavedených autorů. Proti očekávání ale autorova prvotina dopadla úplně jinak – v roce 2009 jí byla udělena Magnesia Litera za objev roku. Není mi ani dnes moc jasné, za co si Göbl zasloužil takové ocenění. Tichý společník byl až příliš konvenčním čtením. Tragikomický příběh tzv. obyčejných lidí z vesnice hovořících moravským nářečím, milostné pletky a nadpřirozené úkazy, to vše uvedeno ve čtivé formě, jež sice překonala úroveň komunální satiry, nicméně k vyššímu tvaru už nedosáhla. Četba takových knih přináší jen rozpaky. Řemeslně dobře odvedená práce bez schopnosti říci něco víc než pouhé „dobře se bavte“.

V nakladatelství Dauphin nedávno vyšel Göblův druhý titul: Penis pravdy 2012. Kniha je vypravena v luxusní černé obálce s tajemnou fotografií tří na stole otočených židlí a podtitulem „nejpokleslejší verze apokalypsy od časů Bible“. Anotace na záložce pak praví, že „tato kniha není uměleckým dílem a každý, kdo ji bude číst, by se za to měl stydět“. Dále pak stojí „Věnováno volnému času“.

Penis pravdy 2012 je příběhem o uvězněné smrti a o životě, který málem musel být navždy nebýt tří vesničanů, rozhodnutých smrt osvobodit. Námět byl převzat z pohádky Dařbuján a Pandrhola a vypravěčsky nadaný Göbl jej nasytil řadou jiných motivů. Dva chasníci se vypravili zjistit, jak je možné, že se najednou neumírá. Za jejich cestou se neskrývá ani tak zvědavost, jako spíše obava z toho, že budou muset žít věčně své zpackané životy.

Vypočítávat peripetie příběhu nemá smysl, autorova fantazie je vskutku bezbřehá. Protagonisté jsou zataženi do děje, v němž hrají nejen lidé, ale i vyšší figury, bůh a smrt. Ti také mají obě postavy, putující za tajemstvím zmizelé, do jisté míry v hrsti. A v tom hledejme klíč k naturelu Göblových postav. Jejich existence se děje vlastně jen tak – zmizí-li smrt, životu chybí jediné skutečné vyústění a vzniká potřeba zjistit, kde je problém. „Jdou poněkud zamlklí. Dušan je o půl hlavy menší než Emil (...). Emil kráčí, jako by ztratil pružnost, kterou jeho krokům propůjčil včerejší skok (skok z paneláku, při němž se jako nesmrtelný nezabil, pozn. J.V.) (...). Něco ho tíží: 'Počúvaj, Dušan, vieš, čo má trápi – celý čas v kriminále som si predstavoval, aké to bude super, keď nás pustia, a aký úžasný pocit to bude, byť zasa na slobodě a nič. Cítim se stále rovnako,' řekne a snad ani nečeká na odpověď. Beztak by se jí nedočkal. Dušan to cítí stejně a neví, co by k tomu měl říct. A tak dojdou až na náměstí. Posadí se do zahradní restaurace, objednají si pivo, oběd a fernet. Všude panuje líné sváteční ticho. Jsou v kraji s největší nezaměstnaností v zemi, a tak je tady každý den neděle.“ A takhle nějak toto řešení vypadá, cesta odnikud nikam a podstoupená z donucení.

Stejně jako v předchozí próze, i zde hrají hlavní roli prosťáčci ducha, kteří si nic nenamlouvají, jen žijí se svými existenčními problémy a závislostmi na alkoholu. Život za vesnicí je pro ně něco snad ještě podivnějšího než výlety do fantasmagorických končin vlastních představ. Přitom se ale nedá říct, že by Göbla nezajímaly problémy dnešní doby. Naopak, odkazy k realitě, k propastným sociálním rozdílům mezi lidmi, k tomu, jak do mezilidských vztahů proniká logika kapitalismu, v knize najdeme, stejně jako autorův mnohdy pod cynickými úlety zasutý humanismus.

Ani u druhé prózy proto není zcela bez potíží rozhodnout, jak ji číst. Jde o satirický obraz naší společnosti, zprostředkovaný jejím rubem, tedy ryzí periferií kulturního života – diskotéky, hospody, casina –, nebo jen o dobře vypočítanou zábavu? Tentokrát nejspíš platí obojí. Pavel Göbl se ve srovnání se svou prvotinou propracoval k ještě hlubším výpravám do krajiny imaginace, aniž by přitom ztratil ze zřetele východisko, svět, ve kterém vypráví.

Jakkoliv si mnozí intelektuálové dnes sotva připustí, že ke skutečné a radikální změně systému dojde samovolně, jakkoliv u nich hraje prim člověk uvědomělý, sociálně zdatný a vzdělaný, typ po výtce angažovaný a zapojený do nejrůznějších aktivit, ve světě, v němž došlo k nevídané události, se věci dějí zcela jinak. Hlavní roli tu sehrají lidé z opačného pólu společnosti, tedy ti, jimž jde předně o svou vlastní smrt.

Symbolika celé této postmoderní pohádky je však dost nejasná, tudíž ji můžeme vyložit hned několika způsoby. Proto bude přece jenom věrohodnější, když Penisu pravdy 2012 přičteme kvality dobře napsané a zábavné pohádky.

A s tímto předpokladem lze číst i úvodní dedikaci volnému času. K němu se Göblův román obrací jako k záruce svého vlastního smyslu. Volnost ducha a bezbřehost formy, literární rozpustilosti, které chtějí být vším jen ne textem psaným na objednávku doby, nebo žánrové syntézy a aluzivní hry – to je princip autorova vztahu k uměleckému dílu, ačkoliv hned zkraje vykřikuje, že jeho tvorba nemá s uměním co dělat.

Jakub Vaníček, Deník Referendum, 21. 7. 2010

Obrazy kabaretní apokalypsy (Penis pravdy 2012)

Druhý román Pavla Göbla má potenciál zaujmout: odehrává se ve světě před apokalypsou, má nezvyklý pohádkový základ a jeho titul upoutá na první pohled.

Druhý román Pavla Göbla, Penis pravdy 2012, čerpá hned z několika zdrojů. Příběh využívá motivů Göblova filmu Penis pravdy, momentálně ve fázi postprodukce, jenž je dle režisérových slov „pseudofilozofickou pohádkou o nekonečném hledání abstraktních zbytečností inspirovanou scholastickou hádkou o univerzálie“. Dále se zde objevuje řada paralel k prvotině Tichý společník (viz A2 č. 9, 2009) – příběh se odehrává souběžně v moderní krajině na konci světa a v magickém prostoru, v němž neplatí zákony fyziky, hlavní roli zde hrají osoby okolím viděné jako outsideři, svět je viděn jako místo mnohých perspektiv a názorů a skrze biblické aluze se rýsuje společnost odsouzená k zániku. Ostatně přímý odkaz k žánru apokalypsy má román již v podtitulu, ač jde o její „nejpokleslejší verzi“.

Den, kdy zmizí smrt

Příběh opravdu s apokalypsou sdílí základní motivy i formální náležitosti. Penis pravdy 2012 popisuje svět ve stavu chaosu – lidé nejsou schopni rozlišovat mezi všudypřítomnou televizní realitou a skutečností, uchylují se k modloslužebnictví (uctívají televizního kněze a strašidelný kůň pro ně neznamená víc než vzrušující varietní číslo) a především přestávají vnímat smrt jako finální bod svých životů. Smrt totiž jednoho dne zmizí, a až na to, že dojde maso a přemnoží se komáři, to nikdo nepociťuje jako příliš velký problém. Pokleslost plyne jak z přízemnosti zájmů a přání lidstva, tak z jazyka příběhu. Podobně jako v Tichém společníkovi zde Göbl obratně využívá slezského nářečí a nespisovnosti, což v kombinaci s probíranou spiritualitou vyznívá komicky, nadto se ke zdání expresivity připojuje autorova schopnost vizualizovat předměty, jako bychom je viděli poprvé, a to zejména ty související s tělesnou nedokonalostí. „Tady by lidské hlasy beztak zanikly v tichu polykajícím šum větráku, který se otáčel pod stropem a navíjel na své lopatky dým stoupající z mužů jako cukrovou vatu. Všichni byli bez barvy a tvaru, jako by se tady sešlo jen jejich nevábné oblečení.“

Lucifer, Bůh a František Veverka

Hranice mezi dobrem a zlem se rozrušují a vládu nenápadně, ale systematicky přebírá omezená vypočítavost. Proto se na scéně zjevují jak nadzemské bytosti (smrt alias František Veverka, Bůh i Lucifer), tak především tři antihrdinové, jimž jako jediným záleží na tom, aby se smrt vrátila. Netrápí je ani tak filosofická či etická potřeba tohoto úběžníku, jako spíše úděs nad tím, že by jejich bezcílné pachtění světem nemělo nikdy skončit. „'Nesmrtelny se raja nedočka. Tvoje male bude tajak my navěky robit piču druhym toť v tomto slzavem udoli! A v tom spočiva největši kouzlo nesmrtelnosti,' zamyslel se nahlas Emil. 'Padny důvod najiť smrť. Bo v takovych sračkach ja navěky nejedu!' dokončil tu myšlenku Dušan (...).“

Smolař-sebevrah Emil, jeho kamarád Dušan a svobodná matka-prostitutka Anděla se proto vydávají na pohádkovou pouť s cílem přivést smrt zpět na vezdejší svět. Dle pravidel žánru pohádky jsou nejprve přeneseni do Rozprávkové krajiny, jakéhosi prapůvodního prostoru přirozeného střetávání různých archetypů (kam Emil s Dušanem, ač nevědomě, patří) a fantazie, posléze se dozvědí od moudrého Filozofa o prostředku k získání Pandořiny skříňky, jež však může být otevřena pouze Penisem pravdy, který ale „može nájsť iba ten, kto v životě neklamal, neurobil nikomu nič zlé, nič neukradol ani nespáchal hocijaký iný hriech“. Úskalí jsou překonána, Penis i skříňka přemoženy a vhled, který z těchto darů plyne, protagonistům odhalí tajemství zmizelé smrti. Lidstvo je však vrtkavé a neposlušné – najednou se mu zemřít nechce. I přes důkazy o Boží existenci a možném trestu v nich vítězí bláhová touha po nekonečném štěstí.

Aj lásku, aj orgasmus

Příběh hýří fantazií, subverzivní touhou převracet vysoké a nízké a stavět je vedle sebe, uměleckými aluzemi i žánrovými přesahy (objevují se zde také filosofické disputace, úryvky z prostoduchých telenovel a písní, apokryf nebo sci-fi). Pavel Göbl disponuje uměním vystihnout detail i komičnost scény (lakonické rozhovory Boha s lidmi, postava Filozofa brázdícího cesty na modré avii, jehož předobrazem byl Egon Bondy), ale celek bohužel připomíná spíš scénář k vaudevillu než román. Karnevalová roztříštěnost jednotlivých příběhů a jejich postav je střídána až tezovitými pasážemi, jež snad mají dodat příběhu jednotící – moralizující tón, ale působí spíš jako klišé. Anděla, jež hledá „lásku, aj orgasmus“, geniální inženýr sužovaný hloupostí a povrchní krásou své manželky a syna oproti pravdivé existenci Romů v malé odlehlé osadě.

Nejde jen o to, že mnohé motivy se objevily již v Göblově prvotině, ale také o to, že se příběh alibisticky brání jakémukoli hodnocení, neb „je věnován volnému času“ a v anotaci se tvrdí, že kniha „není uměleckým dílem a každý, kdo ji bude číst, by se za to měl stydět“. Kromě pohádky o Dařbujánovi a Pandrholovi, jež tvoří klíčový motiv textu, tak čtenáře napadá i souvislost s pohádkou O chytré horákyni &ndash příběh má být apokalypsou, ale pokleslou, čtenář by se měl za čtení stydět, ale kniha se prodává (není přece větší potěšení ze zakázaného ovoce než si v tramvaji otevřít knihu, za niž bychom se měli stydět, nadto s takovým titulem), text může být hříčkou k ukrácení volného času, ale zas tak nevážný přece není.

Můžeme argumentovat tím, že si Penis pravdy 2012 dělá legraci sám ze sebe, podobně jako když se inženýr pan Drhola hrozí nad tupostí scénáře filmu, jejž má jeho nezdárný syn produkovat. Snímek je totiž prakticky totožný s romantickou komedií z golfového prostředí Veni, vidi, vici (2009), jejímž autorem je samotný Pavel Göbl a jež i ve srovnání s díly českého mainstreamu vyšla jako naprosté fiasko. Jde snad o uvědomělou sebekritiku? Výsměch vlastní tvorbě, případně potřebě psát pro peníze? Příběh odpovědi nenabízí, předkládá spíše jednotlivé výjevy, jež se na sebe vrství bez hlubší souvislosti a bohužel mnohdy i s řadou gramatických pochybení. Subtilní téma smrti a jejího bytí ve světě tak v podstatě během různorodých scén vyprchá a ani závěrečné rychlé zkracování kapitol, jež jasně evokuje nadcházející apokalypsu, mu nedokáže vrátit život.

Anna Vondřichová, A2 č. 17, 2010

Penis pravdy 2012

Nejpokleslejší verze apokalypsy od časů Bible, tak zní podtitul knihy nositele ceny Magnesia Litera 2009 za objev roku, Pavla Göbla. Jde o parodii na pohádku, též o groteskní vyprávění ze života současných společenských outsiderů a částečně také o jednu vizi konce světa.

Základem Göblovy knihy je pohádka Jana Drdy, Dařbuján a Pandrhola, k jejíž inspiraci se autor otevřeně hlásí. Také stěžejní postavy svého příběhu pojmenoval s průhlednou podobností: bohatý podnikatel je Drhola a jeho protiklad, nezaměstnaný alkoholický otec neperspektivní rodiny je Josef Parzbujan. V detailech se však obě historky liší – opozice dobra a zla je v té současné rozostřená, protože Drhola je svérázný vědec, chemik, podivín a vlastně dobrák, který nikterak neusiluje o vykořisťování. Naproti němu Parzbujan se neostýchá využít podvodu se sociálními dávkami k zisku nového televizoru (leitmotiv televizní obrazovky je v knize zásadní, právě ona tu působí jako šiřitelka „moudrosti“ a „zaručených informací“).

Dějová linie je opřena o zmíněné pohádkové téma – ze světa náhle zmizí smrt. Dva kamarádi se ji vypraví hledat, protože v jejich sociálním obzoru je omezený pozemský čas v podstatě záchranou: „Taky život, jaky je naš, se da vydržet maximálně do smrti, dyl ne“. Zjistí, že smrt, personifikovaná do lidské podoby a pod jménem František Veverka, posloužila právě Josefu Parzbujanovi k dobrému skutku, když potřeboval ženicha pro svoji dceru, aby mohl nechat pokřtít jejího nemanželského potomka. Stejně jako v pohádce však míru dobra dočasně přehluší hamižnost a bezohlednost. Smrtka skončí v bojleru a před lidmi se rozprostírá vidina nesmrtelnosti. Ale nakonec všechno dobře dopadne. Nebo špatně? Závěr své knihy načasoval Pavel Göbl výborně, skepticky, s potřebnou dávkou nadhledu a humoru, ale jestli z něj zavane rezignace vůči lidskému rodu, nebo naopak naděje, to jednoznačně rozhodnout není možné.

Převyprávět úplný děj Göblovy knihy ovšem také nelze. Ani komentovat pasáže hovorové, nářeční, cizojazyčné i zcela necitovatelné. Navíc do hlavního dění vstupuje fantastická, přemrštěná vsuvka imaginární krajiny a bizarních postav, která v celku působí poněkud zbytečně. Možná měla vše zpestřit coby automatický text bez přesnějšího vztahu k samotnému vyprávění. Namísto toho dělá dojem nezřízeného blábolení, které původně docela vtipný vyprávěcí styl ruší.

I přes výhrady, je zřejmé, že cílem této parodické hříčky je pobavení. A pro rytmus, při němž se věrohodnost a přijatelnost textu „natahuje“ téměř neudržitelně, má Pavel Göbl vskutku talent. Proto a pro zábavu stojí jeho kniha za přečtení.

Milena M. Marešová, Český rozhlas, 23. 8. 2010

Penis pravdy 2012: Apokalypsa dle Pavla Göbla

Co se stane, když se motiv z klasické pohádky Jana Drdy přenese do současnosti a okoření trochou humoru na účet Ostravanů a našich nezcelabílých spoluobčanů? Na to se pokouší odpovědět Pavel Göbl ve své druhé knize Penis pravdy 2012 s výstižným podtitulem Nejpokleslejší verze apokalypsy od časů Bible.

Kniha Penis pravdy 2012 pracuje se syžetem klasické pohádky o Dařbujánu a Pandrholovi, ale její pojetí má ke klasičnosti na hony daleko. Z pohádkového příběhu si vypůjčuje kromě motivu ztracené smrti i některé scény, které cituje téměř doslovně, ale usazuje je do tak odlišného kontextu, že se úplně vytrácí jejich původní význam.

Pohádka ze současnosti, nebo současnost v pohádce?

Místo mravoučného poselství, tak očekávejte spíš galerii malicherných postaviček jak z české nekonečné telenovely, popsané s takovou dávkou nadsázky, až vás bude bolet bránice. Dařbujánovo alter ego Josef Parzbujan tedy není dobromyslným horníkem, ale věčným opilcem, který má starost hlavně o to, aby zaplatil splátky za novou televizi, když dcera – prostitutka – přijde kvůli nečekanému těhotenství o práci.

A smrťák se jmenuje František Veverka a bydlí v garáži s dědečkem, kterého si rodina Parzbujanových vzala do péče, aby na něj získala sociální dávky (a mohla zaplatit splátky za novou televizi).

Příběh se však točí kolem trojlístku tvořeného veselým sebevrahem Emilem, řidičem uhelných skladů Dušanem a prostitutkou Andělou. Ti se po Emilově nezdařeném pokusu o sebevraždu (a také po druhém, třetím a čtvrtém) vydají hledat smrt, která se nakonec ukáže být blíž než by čekali.

Celé vyprávění se svou výstavbou podobá spíš než skutečnému životu počítačové adventuře, zvlášť když se oba hrdinové po taneční droze ocitnou v Rozprávkové krajině. Ačkoli to může působit neuměle a nepřirozeně, dodává to ději spád a zvláštní komiku. Není nad to, když vypravěč pasáž, která by mohla působit zdlouhavě, jednoduše popostrčí kupředu nějakou groteskní scénkou.

Zábavná apokalypsa

Kromě Dařbujána a Pandrholy si kniha utahuje třeba z předpovězeného konce světa v roce 2012, náboženství, české povahy i národnostních etnik. Zvlášť silně je tady využit stereotyp outsidera – antihrdiny, který je sice zábavný, ale tolikrát obehraný až hanba. Ale co naplat, když je vyvedený tak důsledně a zdařile – zkrátka vás pobaví, ať chcete nebo ne.

Ačkoli je děj plný nadpřirozených bytostí a snových halucinací, řeší v první řadě paradoxy obyčejného života. Teprve až od nich se pomalu dopracovává k filosofování o metafyzických otázkách života a smrti, lásky a orgasmu. Na rozdíl od „moudrých“ lidových filosofů typu Paola Coelha se však v těchto sférách pohybuje s určitou povrchností a komickým nadhledem. O to však působí přirozeněji a lidštěji.

Klasický protiklad metafyzična a osudovosti a lidské malosti a hlouposti je zde nazírán nikoli z hlediska vědoucího, ale naopak z přízemní perspektivy hlupáka.

Penis jako štika v rybníčku

Kniha si vážně nebere servítky s ničím a s nikým a ve své pokleslosti si opravdu libuje. Co totiž může být banálnějšího a komičtějšího než život sám? A tak je Penis pravdy přes občasnou lacinost a stereotypnost jednou z nejoriginálnějších knih, která se v malém českém rybníčku v poslední době urodila.

Ladislav Vitouš, Topzine.cz, 6. 12. 2010