DAUPHIN

Staroislandské povídky

se dochovaly v rukopisných sbírkách islandských ság z 13.- 14. století. Vycházejí z historických událostí a líčí s drsným humorem příběhy pozoruhodných Islanďanů jak na jejich domovském ostrově, tak v nově osídleném Grónsku a na cestách do Norska, Dánska a dalších zemí ve století vikingů i prvních křesťanských králů. Jsou vzácně autentickým dokumentem myšlení a chování lidí, jejichž morálku a představy o cti a právu formovala ještě pohanská epocha.

Nezbytný úvod do četby staroislandských povídek

Povídky, z nichž čtenářům předkládáme reprezentativní výbor, svými náměty úzce souvisejí s islandskými ságami, přesněji řečeno s těmi, které odborníci řadí do skupiny ság o Islanďanech, ale jsou spíše známé jako ságy rodové. Stejně jako ony vyprávějí o pozoruhodných Islanďanech a jejich počínání na domovském ostrově, v nově osídleném Grónsku, při cestách do Norska, Dánska a jiných zemí, někdy hodně vzdálených jako v případě předposledního textu naší knihy, o Torvaldovi, který má zcestovalost přímo ve jménu. Pro čtenáře mají povídky oproti ságám tu výhodu, že jsou krátké, pointované, soustředěné na příběh jednoho člověka nebo na jednu událost a prosté zdánlivě nesouvisejících odboček a nepřehledného počtu osob včetně jejich rodokmenů. Chybí jim tedy to, co dnešního čtenáře nudí, ale co je na druhé straně bytostnou podstatou ság: kromě radosti z vyprávění i snaha zaznamenat co nejvíce minulých i současných souvislostí a věrohodných údajů; k těm v prvé řadě patří nezaměnitelná totožnost člověka, doložená jeho rodem, pokud možno až k prvnímu přistěhovalci na Island, a přesně lokalizovaným bydlištěm. Povídky přitom nepostrádají to, co na ságách jinak obdivujeme: syrový realismus popisu prostředí a postav, živě vylíčený děj, strohý, nepatetický styl, jadrné a vtipné dialogy, drsný, ve své době spíš nechtěný humor. Jsou to vesměs znaky anonymního ústního vyprávění, prošlého dlouhou tradicí a nakonec zformovaného posledním vypravěčem - autorem, který je zaznamenal na pergamen.

Děj většiny povídek spadá do stejného období, o jakém pojednávají rodové ságy, tj. do jednoho století, ohraničeného zhruba roky 930 - 1030, v několika případech s přesahem až přes polovici 11. století (povídky, jejichž děj se odehrává za vlády norského krále Haralda Sigurdssona, 1047 - 1066). V této době došlo na ostrově k několika zásadním událostem, které tvoří páteř islandských dějin a které, včetně jejich důsledků pro život společnosti, podrobně známe právě ze ság. Příběhy našich povídek se odehrávají v této historické skutečnosti, a nebude tedy od věci si několik základních faktů z islandských dějin připomenout a zároveň si povšimnout, co o nich vypovídají naše povídky.

V roce 930 opadla hlavní vlna více než padesátiletého osidlování ostrova a Islanďané vtiskli společnému životu v nové zemi řád: založili zemský sněm (alting) s povinnou účastí všech sedláků a majitelů půdy a přijali vlastní zákony, čímž v podstatě vyhlásili svobodný stát nezávislý na norském králi a zavedli poměrně demokratický systém vlády bez panovníka a s rysy rodové společnosti. Konzervovali tak do jisté míry typ společnosti, který znali z Norska, když se odtud koncem 9. století začali stěhovat na pustý ostrov mimo jiné právě proto, aby unikli snahám tehdejšího krále Haralda Krásnovlasého soustředit po způsobu feudálních panovníků moc do svých rukou a podřídit si dosud svobodné sedláky. Začátek islandských dějin zároveň spadá do období, kdy byla celá Skandinávie v pohybu. Z Dánska, Norska a Švédska vyplouvaly výborně zkonstruované lodě na vikinské výpravy do Anglie, Irska a dalších zemí na východě, západě i jihu Evropy. Zúčastňovali se jich také Islanďané a přiváželi si z nich domů nejen zkušenosti s cizími poměry a kulturou, ale i kořist a otroky, z nichž dějepisná literatura nejčastěji zmiňuje Iry, lačné pomsty za své ponížení (srov. Sen Torsteina Hallssona).

Během osidlování ostrova a nejméně půl století islandského svobodného státu vládlo ve Skandinávii a na Islandu ještě hluboké pohanství - a s ním vzkvétalo i pohanské básnictví a mytologie. Na vikinských výpravách do kulturně pokročilejších zemí, hlavně těch, kde lidé mluvili - a už také psali - příbuzným, Seveřanům srozumitelným jazykem, to jest do Anglie a Německa, se však severští králové a jejich mužstvo seznamovali s křesťanstvím a oceňovali zejména mocenské úspěchy křesťanských panovníků. Víra v Bílého Krista, jak nazývali jejich boha, jim podle nich přinášela zdar. V Norsku, s nímž měli Islanďané pochopitelně nejčilejší styky a jehož panovníky, jak je patrno i z povídek, uznávali coby vznešené osoby a rádi vstupovali do jejich služeb (pokud jim ovšem nesáhli na jejich práva a svobodu), jako první přijal křest a usiloval o christianizaci celé země král a viking Olaf Tryggvason (padl v bitvě r. 1000). V našich povídkách je v tom či onom kontextu s křesťanstvím zmíněn (včetně své proslavené dračí lodi Dlouhý had) několikrát. Olaf zahrnoval do sféry svého zájmu i Island a pokusil se vyslat na ostrov své věrozvěsty. Ale v pohanské víře byli nahlodáni už i někteří ostrované a snažili se - s nevalným úspěchem - obrátit své krajany na pravou víru na vlastní pěst (srov. povídku Torvald Zcestovalý se zajímavým přesahem až do Ruska). Aby předešli rozkolu a nebezpečí christianizace norským králem, přijali Islanďané roku 1000 po zralé úvaze na altingu zákon o přestupu všech obyvatel ke křesťanství, a to se značnou počáteční tolerancí vůči některým pohanským zvykům. Tato událost, podrobně popsaná v Sáze o křesťanství a zkráceně také v Sáze o Njálovi, byla pro další dějiny Islandu zásadní. Umožnila nejen pokračující nezávislost na norském králi, ale díky podnětům z křesťanské kultury a obecně evropské literatury i obrovský rozvoj písemnictví, bezobdobně vlídného k pohanské tradici.

Pro vývoj společnosti byl osudový i další křesťanský zákon, totiž zákon o povinnosti odvádět desátek, přijatý roku 1097 na altingu bez protestů, obvyklých v jiných zemích, a naopak nadšeně podporovaný představiteli významných rodů. Důvod jejich nadšení byl velmi pragmatický: kostely stavěli při svých dvorcích majetnější sedláci (jak lze rovněž vyčíst z našich povídek), jimž poté také patřily a kteří tudíž pobírali desátky kostelu určené. Spekulace s desátky, jako např. dary půdy a dobytka kostelům nepodléhající zdanění, se staly zdrojem bohatství a odtud i nadměrné moci některých jednotlivců.

V raných dobách islandských dějin měly však zákony sloužit rovnováze moci a stejné právní ochraně všech bez rozdílu. Znění těchto zákonů, které se dochovaly téměř v úplnosti v rukopisné sbírce s podivným názvem Šedá husa, o tom hovoří jasně. Sedláci vstupovali do dobrovolného svazku s krajským náčelníkem (tzv. godi) a jejich jedinou, vesměs vítanou povinností kromě vzájemné podpory bylo být godiho sněmovníkem, tj. doprovázet ho každé léto v pevně stanovenou dobu na zemský sněm, nebo se v případě neúčasti podílet předepsanou částkou na nákladech cesty. Práva a povinnosti všech 39 krajských náčelníků byly stejné; všichni byli členy zákonodárného sboru na altingu. Soudní moc na sněmu byla od zákonodárné striktně oddělena a systém soudů, procedury procesního řízení předběžného i soudního, s možností smírčího jednání nebo vynesení rozsudku „samosoudem“ jedné ze sporných stran, to vše bylo v zákonech předepsáno do nejmenšího detailu. Stejně tak případy porušení zákona a tresty za ně v tomto odstupňování: 1. pokuta, vyměřovaná na lokty lodenu, resp. jejich hodnotou v markách a uncích stříbra, 2. vyhnanství, 3. vyobcování z ochrany zaručené zákonem, čímž se odsouzený stal psancem. Malou ukázku takového méně významného soudního procesu si můžeme přečíst v povídce Pivní čapka. Islandské zákony nepočítaly s žádnou státní nebo veřejnou exekutivou a provedení rozsudku připadlo postiženému nebo jeho příbuzným v přesně určeném pořadí. Samozřejmostí, v zákonech předpokládanou, byla přímá odveta, tedy pomsta bez soudního procesu. Ta byla předpisy také podrobně regulovaná, což ovšem nemohlo zabránit řetězovým mstám, o nichž se v povídkách také dočteme. Ponechat zločin nepomstěn se neslučovalo se ctí ani zákonem. Častování oprávněnými urážkami za nevykonání pomsty, ale i za jiné „nečestné“ činy se objevuje v povídkách několikrát.

Zákony pamatovaly na regulaci všech myslitelných právních vztahů mezi lidmi (existovaly např. přísné předpisy o pronájmu půdy a dobytka a o vymáhání dluhů, srov. povídku Gunnar, který zabil Tidranda, zákonný termín změny bydliště, Býk Brandkrossi) a určovaly také povinnosti majetných vůči chudým a potřebným; o tomto originálním systému sociální podpory se zmiňuje - byť v souvislosti poněkud zkreslené výsměchem chudobě otce skalda Tjódólfa - povídka Halli Prostořeký. Tytéž zákony platily i mezi Islanďany, kteří se kolem roku 1000 vystěhovali do Grónska a založili na jeho jihozápadním pobřeží dvě prosperující osady, Západní a Východní. Předpisy regulovaly také obchod, který byl na Islandu, ale i v Grónsku převážně v rukou Norů. Islanďané se vesměs věnovali zemědělství, hlavně dobytkářství, a sami vlastnili zámořskou loď jen výjimečně. Plavidla prvních přistěhovalců nevydržela v podmínkách severního Atlantiku dlouho a dřevo k výrobě nových na ostrově nevyrostlo. Závislost na Norsku v zásobování základními potravinami a surovinami sehrála v dalších dějinách Islandu také nezanedbatelnou roli; zatím však měli Islanďané klid a mír v zemi, tak jak tyto pojmy vykládal jejich zákon, pod kontrolou.

Rovnováha mezi krajovými náčelníky navzájem a mezi náčelníky a ostatními obyvateli se narušovala postupně během 12. století v důsledku zbohatnutí některých jedinců a jejich rodů jednak zmíněnou praxí s desátky, jednak tím, že onen dobrovolný svazek náčelníka a jeho sněmovníků (tzv. godord) byl podle zákona dědičným právem náčelníka a mohlo se s ním nakládat jako s každým soukromým majetkem. Mohl se prodat, darovat, dát věnem, rozdělit, spojit s jiným apod. Koncem 12. století je původních 39 godordů už v majetku značně redukovaného počtu náčelníků-velmožů, kteří tak disponují velkým počtem sněmovníků (ve zbrani), a stejným směrem se vývoj ubírá i ve 13. století. Celou zemi teď ovládají prakticky už jen čtyři rody. Ty se mezi sebou utkají o moc nad celým ostrovem a uvrhnou zemi do občanské války, z níž se jediným východiskem stává podřízení Islandu autoritě norského krále.

Jak jsou politické dějiny Islanďanů ve 13. století tristní, tak jsou jejich kulturní dějiny velkolepé. Právě do doby rozvratu se datuje rozkvět islandského písemnictví, které způsobem jinde tehdy neznámým profituje z křesťanské kultury písma, klášterní vzdělanosti a výměny duchovních hodnot a zároveň z respektu k pohanské ústní tradici. Ve 13. století sbírá a zapisuje neznámý Islanďan největší severský poklad - mytologické a hrdinské písně (Starší Edda); významný politik, dějepisec a skald Snorri Sturluson uspořádává severskou mytologii do koherentní podoby, zapisuje verše šedesáti norských a islandských skaldů a na příkladech vykládá skaldskou poetiku (Mladší neboli Snorriho Edda). a především: anonymní spisovatelé píší specificky islandský žánr, ságy, a s nimi i krátké epizodické příběhy, povídky. Většina povídek se zachovala v rukopisných sbírkách ság ze 13. a 14. století, hlavně tzv. ság královských, které vyprávějí o nejstarších historických norských králích.

Tady možná čtenář zpozorní a bude se ptát po historické věrohodnosti děl a dílek, která byla napsána ve 13. století a líčí osoby a události staré dvě stě až tři sta let. Mohla ústní tradice tak dlouho neporušeně zachovat historická fakta? To je samozřejmě hlavní badatelský problém vědců, kteří se ságami zabývají, zkoumají jejich jazyk a strukturu, vzájemný vztah, jejich soulad či nesoulad s prameny historicky spolehlivějšími apod. Jednoznačné odpovědi se nikdy nedočkáme. Problematizuje ji mimo jiné i to, že žádná sága či povídka se nedochovala v originálním rukopisu, nýbrž pouze v pozdějších opisech nebo opisech opisu. Např. největší počet povídek je obsažen v tzv. Knize z Flatey, sbírce různých ság pořízené koncem 14. století, jako součást textu, zvláštní kapitola nebo samostatný přídavek k ságám o Olafu Tryggvasonovi a Olafu Haraldssonovi, prvním norském světci (padl v bitvě r. 1030). Genetický vztah povídek k ságám je však nejasný. V polovině minulého století byla dokonce nastolena teorie, později dlouho zavrhovaná a nyní opět v různých modifikacích oživovanáv souvislosti se zkoumáním orálních struktur, že ságy vznikaly spojováním povídek, ústně tradovaných ke stejnému tématu. K neřešitelné - a pro běžného čtenáře nedůležité - otázce vzniku a potažmo historické věrohodnosti ság a povídek lze říci pouze toto: ústní dochování látek je nepochybné. Islanďané byli cvičení vypravěči, vědomě si pěstovali historickou paměť a předávání co nejpřesnějších informací z generace na generaci. Na to jsou důkazy. Na to, kdo si co přidal a kdo co ubral, důkazy nejsou. Jisté je, že konečnou a často výborně umělecky zvládnutou podobu dali textům ti, kdo je ve 13. století psali. Ti je psali v historické situaci, která se radikálně lišila od situace prvního století svobodného státu, a není pochyb o tom, že do jejich líčení a pojetí minulosti proniklo mnohé z jejich současnosti. Nejprůkaznější to je v případech křesťanské tendence, kterou nacházíme i v řadě našich povídek: hledisko vypravěče, který je potomkem mnoha generací křesťanů a důvěrně zná katolické hagiografie, je evidentní.

Ságy vyjadřují při veškeré své vypravěčské objektivitě filozofii, etiku, ideologii příslušníků významných a mocných rodů. Ti měli vliv na chod dějin a o těch stálo za to vyprávět. Povídky jsou plebejštější, jejich protagonisté jsou většinou osoby nižšího, ba nejnižšího původu, jaké v ságách vystupují pouze okrajově a bez vlastního příběhu. Budou asi obyčejnému, každodennímu životu bližší než ságy. Děj ság je nesen duchem tragického heroismu, blízkého hrdinským písním Eddy, kdežto povídky si libují v humorných, ba (možná nechtěně) groteskních situacích. Jsou to dílka z rodu (bachtinovské) smíchové subkultury. Úctyhodné pojmy tu bývají významově posunuty do nižších poloh, ne-li úplně obráceny naruby. Štědrostí, která je v skaldské poezii a staroislandské próze traktována jako nejvyšší ctnost knížete a panovníka, se vůči králi honosí řadový Islanďan (Audun ze Západních fjordů a Štědrý Brand s pointou hodnou středověkých exempel). Příbuznost se zabitým, za něhož se sluší žádat náhradu přinejmenším formou pokuty, se tu lstivě předstírá (Halli Prostořeký proti Einarovi Mouše). Také sen, tato v ságách ustálená předzvěst tragického osudu (Sen Torsteina Hallssona), se finguje (Halli Prostořeký v nouzi o místo na lodi). Rozehnání soudu a sčítání mrtvých do počtu s mrtvými z řad protivníkových v závěru povídky o Prvním grónském biskupovi můžeme číst jako parodii na platné právo. Povídky si nápadně často všímají málo příkladných vlastností a činů, jaké se v ságách sice také vyskytují a mohou zapříčinit řetězec urážek a pomst, ale jsou v nich pouhými epizodami většího a dalekosáhlejšího dramatu, nikoliv vlastním tématem jako v povídkách (získání půdy lstí v 1. kapitole povídky o Býku Brandkrossim, proradnost neschopného pachtýře v Gunnarovi, který zabil Tidranda, liknavost ve splácení urážky v Torsteinovi, liché velikášství v Pivní čapce).

Takové nízké či směšné chování malých Islanďanů nacházíme skoro výhradně v povídkách s dějištěm na Islandu. Pokud Islanďan vyplouvá do Norska nebo do Dánska, je prostě vynikající a nikdo se mu nevyrovná. (Vzácnou výjimku kritického postoje k Islanďanům představuje Ögmund Rána.) Neuchází se zpravidla o přízeň nikoho menšího, než je král, a v každém ohledu předčí jeho sebevýše postavené poddané, ba je-li třeba, dovede vyzrát i na samotného panovníka. Králové Islanďanům - vzdor častým problémům s jejich neústupnou tvrdohlavostí - vesměs rádi přízeň poskytují, oceňují jejich důvtip a zábavnost, aniž je mají za šašky. Nejvíc jim imponují skaldi, možná někdy opravdu i svým hodně drsným, ba vulgárním vtipem jako v případě Halliho Prostořekého, ve skutečnosti však hlavně z důvodů Majestátu spíše příslušejících: sláva vladařů se v oněch dobách mezi lidmi šířila zvěčněna ve skaldských básních, a Islanďané měli na tento formálně neobyčejně náročný kumšt monopol. Králové si svých dvorních skaldů považovali a štědře je odměňovali. Dát naopak do oběhu posměšný verš mohlo stát básníka hlavu.

Tak jako povídky s dějištěm na Islandu obsahují mnoho reálií islandských, přinášejí povídky o Islanďanech „na cestách“ (podobně jako královské ságy, které jsou ostatně hlavním pramenem nejstarších norských dějin) důležité informace o poměrech ve Skandinávii a v Grónsku. Nejenže zmiňují nejvýznamnější norské a některé dánské krále a jejich různé činy a aktivity koncem 10. a v průběhu 11. století, ale dokládají i skutečnosti známé z historických pramenů: význam měst Bergenu a Trondheimu (ve středověku zvaného též Nidaros nebo Kaupang), kam všichni Islanďané na svých zámořských cestách míří, vikinské výpravy některých norských a dánských králů, dlouhé přetrvávání pohanství a víry v boha Freye ve Švédsku (s despektem líčené v žertovném příběhu Gunnara Půlky v povídce Ögmund Rána a Gunnar Půlka) a mnohé další jednotlivosti.

Stojí za povšimnutí, že ač povídky z domácího prostředí Islanďany žádným způsobem neoslavují, projevuje se v sebenazírání Islanďanů v povídkách z Norska jakási potřeba prosadit se vedle „velkého bratra“. Ani toto zjištění nám však nepomůže v odhadu doby jejich vzniku. Potřeba sebeprosazení existovala u Islanďanů zřejmě od samotného začátku; vždyť už založením svobodného státu a v zákonech se vůči norskému králi a Norům vědomě vymezovali. Možná se však stala naléhavě aktuální až ve 13. století, tedy v době psaní a opisování literatury, kdy nad nimi ležela hrozba a od let 1264 - 1266 už i fakt podrobení se norskému králi. Můžeme opět jen zopakovat, že všechny úvahy o genezi islandské dějepisné prózy zůstanou vždy ve sféře hypotéz. Jisté je jen to, že se jí Islanďané vedle „velkého bratra“ prosadili naprosto bezkonkurenčně. Literaturu, která nám poskytuje tak autentický obraz myšlení a chování lidí v době přechodu od pohanství ke křesťanství, nemůže nabídnout žádný jiný národ.


Helena Kadečková