DAUPHIN

Vít Janota (*1970)

Vystudoval fyziku molekulárních a biologických struktur na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Živil se jako návrhář webových stránek, pracoval jako odborný asistent na MFF UK a jako programátor a internetový grafik. Nyní je programátorem na volné noze. Žije v Praze.

Dnes si vzal básník pluviál (Praha zničená deštěm)

Nakladatelství Dauphin vydalo třetí básnickou knihu Víta Janoty. Jeho prvotina byla mnohoslibná, ale druhá kniha vyjevila rozpaky, o čem a jak vlastně psát. Praha zničená deštěm dokazuje, že na to Janota přišel.

Zastydlá loupežnická katarze/ zludračených/ rovnostářských principů/ zpackaný humpolácký pokus/ skromnými prostředky napodobit/ po staletí budovaná/ jemná přediva vztahů.../ Vždyť existence věcí/ za které není třeba platit/ je jen pouhopouhou fikcí...

Angažovaná poezie je trochu odpudivé spojení. Ale není snad úplně mimoběžné žádat po básních účast na osudu světa, z něhož vznikají a do kterého vstupují. Žánr niterné zpovědi už zvětral v sedimentech sentimentu, usazených po celé šíři i délce veřejné komunikace, patos si usurpují političtí lídři pro své předvolební kampaně, opěvání přírody (je-li vůbec ještě důvod opěvat) je doménou Greenpeace, a tak chudákovi básníkovi nezbývá než mluvit k věci.

Janota si v prvotině K ránu proti nebi vyzkoušel možnosti intimní a přírodní lyriky, psané podle klasického střihu: pravidelný rytmus, rým, víceméně tradiční motivy. Druhá sbírka Fasování košťat představovala pokus o zcivilnění: hovorový jazyk, prozaizovaný verš neverš, momentky ze života, často završené reflexivní pointou. Mám ženu a syna/ mám auto/ a myčku na nádobí/ mám byt s výhledem na sídliště/ a papírové desky plné veršů/ Jen nemám pořád nějak jasno/ odkud a kam.

To není citát na fackování autora, jehož rozpaky jsou patrné i bez podobných prohlášení, ale na vyjádření obdivu, jak se za dva roky na Janotově básnickém horizontu rozjasnilo. Praha zničená deštěm upomíná na autorovy starší texty jen výjimečnou schopností zaostřit na podstatný detail a nově a výstižně pojmenovat úkazy, které - ač výmluvné a příznačné - méně zjitřené imaginaci unikají. Precizní kompoziční výstavbou, kompaktním uchopením tématu, originální a účinnou metaforikou a odvahou v pojmenovávání se však tato kniha ocitá ve vyšších polohách, odkud už se lze směle rozhlížet po krajině české poezie.

Bezmasá, korektní epocha

Deset zpěvů autor rozprostřel mezi emocionálně vypjaté apostrofy Prahy, nadepsané jako Prolog a Epilog. V Prologu se nakrátko zjeví vypravěč, obyvatel metropole a nelítostný svědek jejích proměn - vždycky k horšímu: Jsem člověk uvízlý/ v nulovém bodě.../ ve výslednici neurčitých/ protichůdných sil/ neurčitého času/ někde na pokraji/ středního věku/ člověk sestupující/ do bran/ starodávného města...

Tedy bard a zároveň přímý účastník dějů. Tato epická expozice umožnila Janotovi příjemně zneviditelnit subjekt: v jeho režii se střídají obrazy utajených krás i zjevné zkázy, jeho vkus vynáší soudy nad estetickým, potažmo mravním debaklem současnosti, ale jeho účast se přesouvá do hlubších vrstev textu. Nechává místo sebe promlouvat to, co vidí.

Hrdinou vyprávění je město, ožívající v minulých i přítomných událostech, které dramaticky mění jeho podobu. Jeho obyvatelé, či spíš dobyvatelé, jsou naopak jakoby bez života, jejich přítomnost, není-li přímo zkázonosná, připomíná spíš výsadek mimozemské civilizace, jejich životy nemají s osudem města nic společného: nemilují ho, neslyší tep jeho srdce, nerozumějí mu. Žijí ve sterilním mikrokosmu svých kanceláří, aut a bytů, z něhož vystupují jen z důvodů nákupu a prodeje, dalšího parcelování, zabírání a zastavování.

Schodiště C/ Schodiště III/ která člověka dovedou/ do nablýskaných/ snobských obrkanceláří/ do skanzenů/ bolševického disidentství/ čítáren stárnoucích mániček/ a pupkatých bigbíťáků/ do alkoven/ které stále ještě/ z čiré naivity/ pronajímají nemluvným chlapům/ v kožených kabátech/ v naleštěných hranatých botách/ aby se pak/ když se je konečně podaří vystrnadit/ když se konečně trapná chuť zamete pod rohožku/ dostavil muž jménem Sergej/ nebo Andrej...

Etický a estetický soud splývají v toku vyprávění v jedno. Šíření nevkusu, rabování hodnot ve jménu tzv. prosperity, agresivní egoismus zaštítěný mocí peněz pronásledují vypravěče na každém kroku Prahou. Buržoa 19. a 20. století, který přiváděl tehdejší básníky k nepříčetnosti, se jeví jako neškodný snaživý snob ve srovnání se svým dnešním příbuzným - omezencem neomezených možností, jehož genetická výbava získala za čtyřicet let komunismu úplně nové kvality. A je jen otázkou času, kdy se město ovládané tímto živlem, kterému se nevyrovná ani stoletá voda, promění v jakýsi přízrak sebe samého:

V hnízdech děsu/ vystlaných tlející hobrou/ a epileptickým svitem zářivek/ kde stále ještě přežívá/ arogantní duch nařvaných/ socialistických plánovačů/ něco se definitivně zlomilo...

Přeludné město

Mohlo by to vypadat, že Praha zničená deštěm je jen neutěšený nářek a sklíčený zpěv, ale Janota ovládá i melodie úžasu a milostného utkvění nad všedními věcmi, které pod jeho pozorným pohledem sálají krásou a jakousi skrytou duchovní energií, ještě zesílenou permanentním stavem ohrožení, v němž se nacházejí. To jsou ty kóty, které autor vytyčuje pro čtenářovu orientaci. Vede ho do čtvrtí, které si díky nedostatečné lukrativnosti a špatné pověsti zachovaly původní ráz (Nusle, Holešovice, Karlín), na místa, která ještě vzdorují svou sytou minulostí náporu této údernické doby (Staré Město, Karlovo náměstí, Vyšehrad). Představuje mu svou vlastní, „paralelní“ Prahu, přeludné město, které se vyjevuje jen někdy a jen někomu:

Za takových rán/ zjevují se mi/ věci tajemné a skryté/ věci o jejichž pravosti/ je důvodné/ jakož i bezpředmětné pochybovat/ neboť samým svým vyjevením/ vstoupily v jakýsi příležitostný/ mimosmyslový život...

Právě při mapování torzovitých zázraků pražské periferie dobývá autor na jazyku ty nejkrásnější metafory, které svým významovým rozpětím a hloubkou upomínají až k Březinovi. Snad je to do jisté míry dáno i Janotovým slovníkem (básník je původem fyzik), bohatým na technické, matematické a přírodovědné pojmy, tedy primárně nepoetická slova, která ovšem nepůsobí v obrazných pojmenováních cizorodě ani uměle. Janotovo vnímání světa je primárně lyrické, ale jeho pojmenování budí až dojem exaktnosti: Tuhý chitinový krunýř pyšných měšťanských domů, tektonický zlom bizarních pavlačových kontinentů, hypnotická chvíle / kdy do města / jak krysař vchází první sníh.

Těžko bychom hledali v současné poezii lepší důkaz toho, jak přesné může být básnické slovo, než jsou Janotovy obrazy magistrály nad Václavským náměstím (ta hnisavá rozšklebená rána/ dennodenně rozdíraná/ neutuchajícím přílivem/ oplechované nákazy/ mikroskopickými parazity/ potěmkinovské osobní svobody), komerčního centra na rohu Karlova náměstí (další invazní koráb/ plíživého/ marťanského nevkusu), Vyšehradské skály kterou se dnes/ jak odvrtaným bolavým zubem/ prohánějí upocené tramvaje).

To už není popis, ale spíše jakési panoptikální vyjevování míst, která právě svým neodvratným směřováním do zkázy nabývají monumentálnosti uměleckých děl.

Na oltář všeobecného rozkvětu

Je dobré znamení, že po všech velkolepých básnických skladbách věnovaných jen a jen Praze zbylo ještě něco i na básníka 21. století. V učebnicích i literárních dějinách se dočteme, že se toto téma pravidelně vracelo v dobách ohrožení národa. A také Janotova skladba je plná úzkostného neklidu.

Kde vyvěrá ta tíseň? Možná nejsou zlá znamení, která básník potkává a zaznamenává, jen předzvěstí nebezpečí. Možná že tmavé mraky, které kvasí nad Faustovým domem: ohlašují přítomnost někoho či něčeho, před čím se to pyšné město - nastokrát zatracované/ nastokrát velebené/ nastokrát dobývané/ hordami nájezdníků neznámých cizokrajných očí/ kdovíjaké kacířské víry - už nedokáže ubránit. Vždyť dnes každé malé dítě ví, že některá území/ je přeci třeba odepsat/ něco musí být obětováno/ na oltář všeobecného rozkvětu.


Markéta Kořená
KNIHA TÝDNE - Lidové noviny 11. listopadu 2006

Miniová pole

Většina recenzí na novou knihu Víta Janoty to už řekla: v Miniových polích se autorovi podařilo velmi nenápadně završit dosavadní básnické gesto a především v neokázalém úhrnu vyslovit svoji lidskou zkušenost. Nejsou to zdaleka spojité nádoby a podařená básnická kniha by oba tyto činitele měla obsahovat, což však neznamená, že se tak stává často. Tuto skutečnost bohatě podporuje básníkovo osobní nasazení a snaha vydat zprávu o svém bytí v Praze na začátku nového tisíciletí, přirozeně a mluvně plynoucí volný verš, který se podobá myšlenkám odvíjejícím se v hlavě, oko pro výrazný, obrazný detail: „Na Smíchovském nádraží/ kde táhnou smrady z vyvařoven/ žloutne ráno jako majonéza/ na salátech místního bufetu“. Janotovi se často podaří vyhmátnout nenápadný, atmosférický bod, který mu prozáří běžnou existenci: „Věci jak obtažené/ střepem skla“.

Občas bych uvítal, kdyby autor své verše nezakončoval a nezanášel příliš žurnalistní fakturou, jako například v básni, která začíná přesnou metaforou: „Měsíc krájený žaluziemi/ na tenké plátky/ sune se k okennímu rámu“ na konci však: „Končí babí léto/ pátá roční doba/ zamlklých psychotiků“. Podobné pointy posouvají některé Janotovy verše až do hájemství příliš doslovných sloganů. Lze to chápat: básník chce zřetelně vyslovit svůj postoj, ale občas jako by zapomněl, že takový postoj se v básni může realizovat také prostřednictvím elipsy, že zkrátka není třeba dopovědět všechno. Ovšem i touha vyslovit věci přímo i s rizikem doslovnosti k Janotově poetice patří.

Bylo by jistě zajímavé pokusit se Janotu vyložit jako solitérnějšího souputníka Petra Hrušky a české bytové a interiérové poezie vůbec. Srovnání s Petrem Hruškou není zas tak nemístné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oba autory spojuje přinejmenším jakási základní typologie: oba pro své básnické východisko volí privátní situaci či prizma, které jim potom slouží jako dostatečně životodárné podloží pro básnickou řeč. Jak u Hrušky, tak u Janoty začíná často básnická kontemplace zhodnocením rodinné situace. Zatímco ale Hruška své básně zaplňuje až fenomenologicky střídmým záznamem faktů a jevů, Janota se na úsečnou jevovost světa – ať už vnímaného jako nehybný kuchyňský interiér či naopak rozpohybovaný všednodenní plenér – tolik nesoustředí.

Miniová pole jsou sbírkou, ve které dochází k jistému vrcholu, dál už podle mého názoru nelze psát stejně, aniž by dříve či později nenastalo mechanické opakování a vytěžování vlastní poetiky. Janota se nicméně v Miniových polích oprostil od tíhnutí k prvoplánové anekdotě z Fasování košťat i od verbální proklamace, která poněkud srážela na kolena předchozí Prahu zničenou deštěm. V nové knize tyto neduhy nahradila melancholická tresť, kdy jsou věci vysloveny tak, jak se nám jeví: „Někdy k ránu/ je slyšet déšť na parapetech/ navlhlé kradmé kroky“. Bez autorova citlivého a pozorného zvětšovacího skla bychom si ale toto nenápadné proudění všedního dne uvědomovali jen stěží.

Jakub Řehák A2 č. 7 2009

Vida, jak dobře se dá básnit o dnešku (Jen třídit odpad nestačí)

Pátá sbírka básníka Víta Janoty (1970) Jen třídit odpad nestačí je elegií čtyřicátníka o současnosti vlastní i naší. Odvážný přímý pokus popsat pocit z divné doby. Bez šaškování, bez formálních skrývaček.

Tak přece jen se dá psát poezie aktuální! Nemusí se jen zapisovat sny nebo popisovat scenerie z kuchyňského a ložnicového života. Nemusí se jen s botanicko-zoologickou zarputilostí vysedávat v temných hvozdech a zaznamenávat děs v očích žíznivých laní chlemtajících u napajedla nebo se dojímat květy chrp a blatouchů. Nemusí se dokonce v zájmu tady a teď být ani chrlícím hiphoperem nebo slampoetristou. Jde to i jinak. Bez únavné plachosti a ochočenosti výrazu i bez všežravé hubaté ironie. Jde to čistě, jasně, klidně. Dospěle. „Je mdlá jalová doba / cirkusy plebejských hochštaplerů / se roztahují na pláních za městem / za soumraku je slyšet tesknou harmoniku, břinkavé činely / drsný chlapský smích / zvuky tak vzdálené / jako pižmo kočkovitých šelem / prosáklé hromadami rozšlapaných vlhkých pilin.“ Tematicky čteme v tomto rytmicky silném textu o všem podstatném: o pitomé době, ve které si sice některé klece vybíráme sami, ale o to víc nás deptá, když pochopíme, že jsme uvnitř. O městském kolotoči, kde se po nás chce, abychom žili minimálně několik životů a každý na 100%. O tom pocitu, když ráno děláme dětem snídani a hlavou nám běží, že již zřejmě nebude možné nadále se vyhýbat praktickému masovému životu. I přesto se tu a tam hecujeme, že aspoň občas se vzbouříme a „budeme postupovat kolmo na logiku davu“.

Stejně jako Janota tušíme, co všechno by bylo třeba: být připraven, přijímat výzvy osudu, vyhánět košťaty démony, dávat hrůze jména, opouštět zabydlená místa, stavět důkladná lešení a nezkracovat si cestu přes trávu. Možná že to je právě úkol pro fyzika a programátora Janotu. Jeho analýza ve zkratce je jasná: třídění odpadu nás nezachrání.

Tomáš Weiss Lidové noviny, 23. 3. 2011

Třídit odpad (Jen třídit odpad nestačí)

Vít Janota napsal dosud nejlepší básnickou knihu letošního roku.

Jen třídit odpad nestačí, upozorňuje titul páté sbírky pražského autora Víta Janoty (1970). A tato básnická skladba ukazuje, že ani dnes není nemožné, aby verše byly skutečnou poezií a přitom srozumitelně říkaly cosi podstatného o naší současnosti. Pokud tak vloni bylo v HN již v létě za českou básnickou knihu roku označeno Moře Pavla Kolmačky, letos, a to ještě o několik měsíců dříve, kandiduje na tento „titul“ právě nová kniha Víta Janoty.

Pražský básník debutoval poměrně opožděně – v roce 2002 sbírkou K ránu proti nebi – což je třeba celých dvanáct let po stejně starém Petru Borkovcovi. Ale Vít Janota si počkal a dočkal se. Navíc od té doby v pravidelném rytmu vydává další knihy – v roce 2004 to bylo Fasování košťat, v roce 2006 Praha zničená deštěm, v roce 2008 Miniová pole.

Člověk uvízlý v nulovém bodě

Tvarově se poezie Víta Janoty v jednotlivých knihách proměňovala – v první sbírce to byly básně klasického střihu: „Bylo ještě letos a na krůček už loni / temněly v dálce dvory pod střechami / a všechno zlo stlačené mezi námi / zbytečné jak pošťák co se nedozvoní.“

Avšak od melodičnosti se pak básník vychýlil ve Fasování košťat k prozaické stručnosti: „Po taxikářských letech / mizerného braku / vrátil se na stará místa / lahůdkový bufet / Pozinkované stoly/ mastné talíře na stojáka / majonéza teče mezi prsty / Třeba jsme tuhle bitvu/ ještě úplně neprohráli.“

Syntézy těchto způsobů psaní stejně jako syntézy básnických fragmentů v jedinou skladbu Vít Janota dosáhl v následující Praze zničené deštěm, kde hned v úvodu čteme vytyčení životních souřadnic: „Jsem člověk uvízlý / v nulovém bodě / ve výslednici neurčitých / protichůdných sil / neurčitého času/ někde na pokraji středního věku.“ Pásmo číslovaných básní přinesla i následující Miniová pole: „Zatrpkli jsme / připoutaní k sobě / v zákopech nepoznaných válek.“

Ze zmíněných veršů lze vypozorovat, že tvarově se sice poezie Víta Janoty v čase měnila, tematicky však byla stabilizovaná již od počátku. Najdeme zde jasné zprávy o tom, že další a další naděje jsou zklamávány, že se slušností člověk nikam dojít nemůže, že sametovou revolucí mentalita svazáků z lidí nevymizela, ale v neposlední řadě také znechucenost konzumním světem plným pokrytecké péče.

To vše člověka v konečném důsledku zahání do nostalgie po pubertálních letech a po starých časech, byť tehdy na Hradě seděl Husák, nicméně vše mělo jasnější kontury.

Je mdlá, jalová doba

Právě vydaná kniha Jen třídit odpad nestačí tento pocit ještě umocňuje. Jako by už zmizela i možnost, že ono velké zklamání bylo konečně poslední. Ne, přišlo další, i když si tentokrát už nikdo ani žádné naděje netroufl dělat: „Je mdlá jalová doba / cirkusy plebejských hochštaplerů / se roztahují na pláních za městem.“ U Víta Janoty je nápadný až zarážející rozpor v tom, co říká a jak to říká. Tolik přesných postřehů o tichých hrůzách všedního dne v Evropské unii je předkládáno s velkou rozvahou a klidem, žádný hněv, žádný přerývaný dech bezmocného vzteku.

Refrénem „Je třeba si zvykat“ jako by básník dokonce nabádal k poddajnosti, samozřejmě s ironií: „Je třeba si zvykat / na bezvětří které následuje / po každém nezvratném přeskupení hmoty / na otupenost vtělenou / do mírného kolébání lodí uvízlých na mělčině.“

Vít Janota ve svých básních věnuje rovnoměrně prostor lidskému sebezpytu a pozorování a komentování okolí. A tak v básnické skladbě najdeme i pasáž, která dala knize titul: „Jen třídit odpad nestačí / podrážkami sešlapávat / průhledné bubliny plastových lahví / s rozkoší pouštět do tmavých otvorů / bezbarvé křehké sklo / tahat na světlo neforemné balíky / vyluštěných křížovek a humoristických časopisů.“

Na stránkách knihy Jen třídit odpad nestačí je pán tvorstva zachycen jakožto neurotický tyran, který je však pouhým parazitem na nemocemi prolezlém městském organismu. A Vít Janota o nevolnosti z toho, co v důsledku své básnické bystrosti nedokázal nezahlédnout, píše krásné, protože přesné verše.

Ondřej Horák Hospodářské noviny, 29. 3. 2011

Je mldá jalová doba (Jen třídit odpad nestačí)

Apelativní bloky poezie Víta Janoty ve sbírce Jen třídit odpad nestačí uvozuje naléhavá výzva „Je třeba...“. Rozhodný básnický manifest vyzývá k vyběhnutí do ulic.

Nechuť básníků reflektovat v devadesátých a nultých letech dění ve veřejném prostoru pramenila snad ze situace před převratem, kdy ke vstupu do literatury byla shora vyžadována jistá básníkova troška do ideologického mlýna, snad kopírovala celospolečenské rozčarování z transformace, tudíž nechuť zabývat se politikou. Vedle dominantní sebereflexe a civilismu nevznikl žádný velký básnický systém.

Pod obloukem železničního mostu

Vít Janota ve své páté sbírce s aktivizujícím titulem Jen třídit odpad nestačí vyjadřuje situaci současného člověka, kterému po vyprchání listopadového nadšení, po pachuti z transformace a rozpačitosti z evropského projektu nezbývá žádný pozitivní nadosobní cíl. Na šestatřiceti stranách svého pásma propojil a rozehrál ohromující množství na minimum stlačených příběhů, fragmentů své čtyřicetileté každodenní zkušenosti, které dohromady dávají plastický obraz všech aspektů života moderního městského člověka. Kulisami je velkoměsto, jež se ještě nevymanilo z normalizačního marasmu, ale jehož špinavě krásné periferie, opuštěné průmyslové zóny, nádraží a přístavy postupně jako nákaza uchvacuje divoká prosperita. Janota je básníkem města: hlavně sbírkou Praha zničená deštěm (2006) se zařadil po bok dalším českým „chodcům“ Josefu Strakovi nebo Justinu Quinnovi. Jen třídit odpad nestačí začíná a končí pod obloukem železničního mostu. Pásmo lze číst jako rozhodný, ale nedořečený manifest, jenž obrysy problémů pouze inteligentně načrtává a pomocí apelativního „Je třeba...“, uvozujícího rozsáhlé bloky textu, aktivizuje čtenáře. Náznaků diskursivního momentu se objevuje mnoho, avšak až na výjimky („Podobně jako veškeré experimenty/ neslouží k potvrzování fyzikálních zákonů/ nýbrž stojí na neochvějné víře v jejich platnost a neměnnost“) Janota disciplinovaně změní téma tam, kde by už pokračoval argument. Tímto způsobem se mu povedlo vystihnout stav příznačný pro dnešní dobu, kdy se lidská potřeba smyslu marně snaží zachytit v duchovně vyprázdněném prostoru.

Svět se svíjí v bolestech

Leitmotivem a kompozičním tmelem je agresivní moment nespokojenosti, latentní kritiky, „naštvanosti“. Tento „drive“ se vynořuje už v úvodním mottu, citátu z Genesis („každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“), ve verši první strofy „Je mdlá a jalová doba“ a průběžně jej živí patologické motivy zla, nebezpečí, bolesti a bezmoci, „to je to tiché zlo, které nás ovládá“, „nebezpečí [se] dostavuje kradmo“, „svět se svíjí v bolestech, bezmocně kope kolem sebe“. Subjekt extaticky káže jakési postmoderní evangelium, evangelium bez hrdiny, kde se „obraz zuboženého člověka na kříži“ vrací pouze „v představách“ a „ten jediný pravý hrdina/ outsider v okopaných teniskách a uváleném saku/ (...) po všech těch letech už nenajde sílu vstát“. Tuto vrstvu dotvářejí narážky na apokalypsu, „Zjevení podle Jana“. Programátor a fyzik Janota čerpá lexikálně z pojmosloví exaktních věd (entropie, deterministické koridory, superstruny – vzpomeneme si na Miroslava Holuba) a celé řady dalších jazykových rovin (slang, hovorové a nářeční výrazy, onomatopoie). Někdy to ovšem přežene s abstrakcí („Vidění které ve své ostrosti/ bezděky obhajuje legitimitu vlastní existence“) a občas vrší složité a exkluzivní výrazy, čímž verše ztrácejí na eleganci a tok myšlenek drhne („diaspory eklektického tmářství“, „mesianistická infernální záhuba“). Právě spád totiž rozhoduje o jednom z nejpůsobivějších efektů čtení, jímž je nervozita a vzrušení, víření myšlenek, a který jako by simuloval informační přesycenost veřejného prostoru. Vít Janota pokládá základy novodobé metafyziky životního stylu moderního městského člověka. Málokterý básník se nebojí takhle naštvaně vyrazit do ulic – a toho dnes... je potřeba!

Petr Andreas A2 č. 18 2011

Jen třídit odpad nestačí

Pro novou knihu Víta Janoty je příznačná především odvaha. Janota otevřeně promlouvá o dnešní době, aniž by se zříkal snahy o formálně dokonalou poezii. Nebojí se pojmenovat básnickou knihu nepoeticky a poněkud mravokárně, a především se nebojí bojovat svou poezií proti neduhům dnešní doby, proti lhostejnosti a otupělosti, která se moderního člověka zmocňuje: „Je třeba postupovat kolmo na logiku davu / důsledně vykonávat nepochopitelné nezdůvodnitelné činy / skrývat se za maskou vlídné lhostejné natvrdlosti / nepožadovat kariérní postup navyšování platu / nezávidět ostatním sešlapané střevíce.“

Jen třídit odpad nestačí je rozsáhlá lyrickoepická báseň. Tento útvar si Janota vyzkoušel již jednou, a to v básnické skladbě Praha zničená deštěm (Dauphin, 2006), kde podává neutěšený obraz současné Prahy. Janotova nejnovější kniha je apokalyptický žalozpěv o naší současnosti jako takové. Propojují se v něm pokusy o zachycení atributů zkaženosti dnešní doby („Stigmata úpadku na každém kroku / nevratné kroucení hroucení / rozesychání špatně sklížených dýh / mravenčí tikání červotočivých strojků / v labilním trámoví reality“) s občasnými zmínkami o historii, jež se opakuje („generálové ze zálohy / ze zatuchlých skladů rezervního prádla / jako čerstvou krev větří závan dějinných příležitostí / uhrovitá průměrnost se znovu chápe otěží“), a s básníkovými zkušenostmi a vzpomínkami.

Hořká, někdy až zahořklá kritičnost Janotovy skladby vyznívá bezútěšně a temně. Před čtenářem defilují obrazy malátného, stereotypizovaného žití v šedivých panelácích, bagrů, které rozrývají zem, aby se z ní mohlo těžit uhlí, zloby a hlouposti, jimiž jsou lidé naplněni. Janota však naštěstí nezůstává u pouhé kritiky, ale vyzývá k překonání tohoto stavu. Nebo spíš vyslovuje jistotu, že tento stav nemůže trvat dlouho: „Už se to nedá zastavit / černé mraky pouličních bouří zatahují obzor / svět se svíjí v bolestech bezmocně kope kolem sebe.“ Závěrečná část básně je až fantasmagorickým vířením dojmů ze současného světa, završeným apokalyptickou vizí jeho konce.

Janotovy verše však nejsou jen angažovaným apelem. Jen třídit odpad nestačí je skladba naléhavá nejen svou tematikou, ale i svým rytmem, hudebností (refrénovité opakování a variování slovního spojení „je třeba být připraven“), svým litanickým charakterem. Básníkovi se podařilo skloubit aktuálnost s křehkostí a lyričností, s originálním pojmenováním a nevšední metaforikou. Básník Janota nezapře Janotu vystudovaného fyzika. Technické, exaktní výrazy („svět se obrací k prapodstatě mnoharozměrných superstrun“, „Entropie pasivity míří do temnoty“) básni propůjčují jistou esoteričnost, ale zároveň zvučnost. Přesná, hrubá a chladná slova evokují přetechnizovaný, odosobněný svět.

Janota je básník zlomových chvil, v nichž se člověku ukáže žití v celé jeho nahotě, je to básník okamžiku prohlédnutí skrz monotónní existenci a nahlédnutí její marnosti: „Je třeba být připraven na záblesky prozření / kdy se skřípavě pohnou desky času / kdy běžec na obrátce v jediném okamžiku spatří / celou nesmyslnost svého dosavadního kroužení.“ Dokáže ale také v několika verších skloubit bezútěšnou kritičnost s až dětskou, pohádkovou nezáludností, která naráží na pragmatické mantinely reálného světa: „obzorem se bezcílně plouží / mastodontické siluety obřích rypadel / nic je nezastaví ani vesnice ani města / ani žádné kouzelné slovo“.

Janotova báseň je strhující. Svou tematikou i odvahou, s níž se autor pohybuje na prostoru celé naší současnosti a nemilosrdně a bez naděje na útěchu odkrývá její rány. Ale především tím, že jde o dobrou poezii.

Markéta Kittlová, iLiteratura.cz

Jen třídit odpad nestačí

Je tomu půl století, kdy mladý a úspěšný debutant Josef Hanzlík ve sbírce Lampa umístil v podstatě programní milostné verše s názvem Smutná báseň pro Lenku. Poté následovaly diskuse naznačující, že jde o zastřenou kritiku tehdejších politických poměrů v komunistickém Československu.

V Československu v němž zakřiklí a bojácní lidé raději zůstávají v nenáročném soukromí: Vždyť to prý stačí: kupovat rtěnky a šátky v krámě, / zkoušet si, přít se, vybírat a říkat pro mne za mne, / vždyť to prý stačí: zaplatit a dostat za to svoje, / být klidný, hrát a nebát se, nemít nic, co bys projel, / vždyť to prý stačí: nevadit a říkat, vývoj - .

A nyní přichází Vít Janota z jiné generace a za jiné situace s rozsáhlou poémou pásmového apollinairovského typu Jen třídit odpad nestačí, v níž reaguje – zároveň s návraty do obecné i soukromé minulosti – na svou současnost: je mdlá jalová doba. Svou novou knížkou se zřetelně zařadil do sféry tzv. politické poezie, jejímiž protagonisty kdysi byli Jan Neruda a Svatopluk Čech, později Viktor Dyk či S. K. Neumann, nemluvě o Seifertovi, Halasovi a jiných, z nichž pochopitelně každý hlásal své ideje v duchu doby nebo vlastního poznání.

Po debutu K ránu proti nebi (2002), s klasickou formou pravidelných veršů s rytmy a rýmy, v nichž předestíral velmi dobře viděné momentky z běžného života, se postupně dostával k uvolněné širokodeché výpovědi, jak to ukázala skladba Praha zničená deštěm (2006). Ostatně na Janotovu originalitu a jeho vědomí o vlastním pevném místu v kontextu současné české poezie ukazují též názvy: cožpak básník pouze průměrný by si mohl dovolit titul Fasování košťat (2004), aniž by se znemožnil?

Jeho Jen třídit odpad nestačí je z rodu velkých výzev a plamenných odsudků lidské zaslepenosti, k nimž patří prorocká básnická vize Jana Zahradníčka Znamení moci napsaná nedlouho po hrůzách světové války a v předtuše dalších utrpení za nastupujícího československého stalinismu, nebo až ďábelsky zlověstná skladba Ivana Diviše Moje oči musely vidět (1991). Uvádí se, že dobří básníci jsou jako seismografy, které zachytí i nepatrné nastupující chvění země, nebo jako periskopy ponorek vidící i to, co je nad běžnou klidnou hladinou. Tak tomu bylo v české poezii na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy básníci po euforismu všeobecného nadšení, že nejhorší válka všech dob skončila, začali tušit, že něco přichází, co zatím nelze pojmenovat - také názvy sbírek leccos naznačovaly: právě roku 1930 vychází Kohout plaší smrt Františka Halase, Vladimír Holan posílá do světa Triumf smrti a Jan Zahradníček má Pokušení smrti. Čteme-li současné eseje a studie našich i zahraničních publicistů, shodují se v tom, že v dosavadním světě něco končí a zřejmě dojde k nějakému zlomu, což ostatně v jednom z posledních vystoupení vyjádřil i nedávno zesnulý Václav Havel.

Stejné tušení má i vizionářský autor strhujících veršů Jen třídit odpad nestačí.

Neví, co přijde po této době, která devalvuje a relativizuje: Jen musí člověk pochopit / že opravdový bod zlomu přichází nenápadně / právě jak nastuzení z průvanu. Jeho profétická poéma vyzývá k bdělosti: Je třeba být připraven na záblesky prozření / kdy se skřípavě pohnou desky času, nicméně Už se to nedá zastavit / černé mraky pouličních bouří zatahují obzor / svět se svíjí v bolestech bezmocně kope kolem sebe.

Janota je poeta doctus, básník s bohatým kulturním vědomím, ale také člověk s exaktním vzděláním a myšlením, podobně jako výstižně racionální Miroslav Holub. Proto používá i slov z odborné terminologie věd, experiment, fyzikální zákony, proměnná, entropie pasivity, gradient lhostejnosti aj. Tím navazuje také na prvopočáteční surrealisty, pro něž svět techniky a poezie téměř splýval, ovšem tehdy s notnou dávkou společenského optimismu, což vyjádřil zvláště Vítězslav Nezval svým Edisonem. Po téměř sto letech od raného Nezvala je ovšem Janota v nitru skeptik, i když jeho poéma v lecčems připomíná i nezvalovský proud simultánního a celostního vidění, kdy spontánní a zároveň nepatetické metafory plynou jako přirozený tok samozřejmého života.

Skutečně Jen třídit odpad nestačí / podrážkami sešlapávat / průhledné bubliny plastových lahví, vždyť Je třeba si zvykat / na bezvětří které následuje / po každém nezvratném přeskupení hmoty. Jaké bude to přeskupení hmoty dnešního světa, básník neví, přesto věří, že bude klidno a Se sladkou nevědomostí / s naivní důvěrou půjdeme hasit žízeň / v zahradních restauracích budeme mhouřit oči do nízkého slunce. Janota je vzdálen od jistého typu dnešní nejmladší poezie, jež si libuje v experimentech nebo „cool“ vulgarismech. Je jakoby sám, a přesto pevně vklíněný do toho nejlepšího, co dosud z naší poezie známe.

Doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc., literární.cz, 13. 1. 2012

Nocí a deštěm střídmě ohromený Vít Janota (Noc a déšť)

Básník Vít Janota je ve vydávání svých sbírek vcelku spolehlivý – od roku 1995 je vydává v přibližně dvou až tříletém intervalu, nejprve ve vlastním nakladatelství Narcis Press, v posledních deseti letech se stal kmenovým autorem nakladatelství Dauphin.

Také odezvy na jeho poezii bývají spíše pozitivní. Není to také „spolehlivá“ cesta k autorskému stereotypu?

Civilní projev autorovi zůstal

Ale na to/ jsou slova krátká – říká básník Vít Janota v závěrečných verších své prozatím poslední sbírky. Jako by tím rekapituloval všechny předchozí básně v této útlé knížce, kterou nazval Noc a déšť, jako by vyslovil téma, na něž se tentokrát soustředil – oproti minulým osobnější a ve vyjádření stručnější.

Jestliže Janotův projev byl dosud popisován jako civilní, pak i zde tuto linii dodržuje. Rozprostře téma po mapě známého prostoru a dosazuje detaily toho, co stojí za povšimnutí. Nejdřív vymezuje široce, od obzoru: „Čas uvíznul na obnaženém dně/ bledá břicha ryb/ studeně svítí/ v čvachtavém blátě tmy/ Horizontem událostí je odraz vln/ nezřetelný šepot/ co se k našim nohám vrací.“

Možná to je ale zastírací manévr, nutný zcizovací efekt, protože jeho pozornosti se dožadují tíživé záležitosti. Ty jakoby vyvstávají, prorůstají a pohledu, který ještě zkouší se od nich odpoutat se nutí, zaplňují jej: „A dětství najednou končí/ docela nečekaně/ daleko od zalepených krabic/ s dřevěnými vláčky.“

„Planeta se otáčí“ a „rodiče pomalu odcházejí“ – co je v takto postavené polaritě silnější, důležitější? Není možné jedno bez druhého, anebo lépe řečeno, obojí je nevyhnutelné, leč pro citlivé vnímání se zřejmě důraz i pozornost posunou na škále mezi obecným a osobním k tomu, co momentálně doléhá k autorově mysli, a od čeho, konec konců, nezměrné a neobsáhnutelné pochází.

Právě tak se Janotovi otevírá minulost, skrze vzpomínky na místa, z nichž pocházel jeho dětský a rodinný život: „i my jsme přivandrovali/ do těchto odlehlých čtvrtí/ i my jsme odhodlaně překročili/ zvlněný perimetr města“ – konstatuje v jedné z básní. Toto bylo stanoviště či výchozí bod, to byl okamžik, z něhož vnímal okolnosti přesahující, jehož prizmatem přijímal svět. A pak? „I náš život dospěl k bodu/ kdy jsme poprvé pohlédli přes horizont/ kdy jsme poprvé v dálce uviděli/ světla cizích přístavů.“

Potřebujeme slova především správná než tajuplně rozevlátá

Básně ve sbírce Noc a déšť většinou nemají názvy a je jich tu nemnoho, třicet sedm, velkoryse rozprostřených po necelé stovce stran. Působí dojmem málomluvnosti, což je zřejmý rys Víta Janoty – tedy alespoň pokud ho charakterizujeme jako básníka. Ovšem právě díky úspornému vyjádření se daří postihnout tón, v němž své verše skládá. Nejde o zámlky, vytváření napětí – spíš se projevuje zkušenost, že k přiléhavému vyjádření opravdu potřebujeme slova především správná než tajuplně rozevlátá.

To, co Janota skvěle postihuje, jsou nálady, anebo jen zkrátka ozvuky dějů, příběhů, které se vtírají bez patosu. Výsledkem ostatně není žádný výbuch emocí, Janota se nesmiřuje, spíš konstatuje, ptá se bez touhy ohromit nějakou metafyzikou, analýzou či psychologickou pitvou: „Zbývá jen/ poslušně vrátit se domů/ k ženě a dětem/ Co také jiného/ když člověk pochopí/ že mimoděk napsal to nejlepší/ čeho je schopen/ A že i to/ bylo málo.“

Básnické gesto Víta Janoty zdá se být stabilizované. S vědomím posledních dvou tří sbírek se koncentrovalo do přímočarosti, jednoduchosti. Tak jako ono přesahující připomíná skrze to, co myslí i slovem obsáhnout dokáže, i pro svoji epiku používá jakoby střídmé ohromení. I proto je přitažlivé, neboť v závěru zjistíme, řečeno veršem z básně, která dala sbírce název: „Z příběhů nakonec vždycky zbývá/ jen noc a déšť.“

Milena M. Marešová, Helena Petáková, Mozaika,11. 2. 2014