DAUPHIN
photo © Jan Horáček

Zdeněk Justoň (*1942)

Studoval ekonomii v Praze, Nancy a Compiègne, ale posledních čtyřicet let se zabývá sociální a kulturní antropologií. V roce 1981 napsal pro Jazzovou sekci knihu Hudba přírodních národů, kde inovativním způsobem popsal úlohu hudby a tance v hrách, obřadech a mýtech původních obyvatel Afriky, Austrálie a Ameriky (druhé vydání vyšlo v nakladatelství Dauphin 1996). Od devadesátých let minulého století publikoval řadu antropologických esejů v kulturní revue Analogon, z nichž některé rovněž vyšly knižně (Setkání Lévi-Strausse s Tolkienem, Dauphin 1997). V rubrice Skryté zkušenosti Magazínu UNI publikoval více než šedesát antropologických portrétů různých osobností spojených s touto vědou. Deset let učil ekonomickou antropologii a kurz Svět očima Lévi-Strausse na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jeho zatím poslední publikací byla Ekonomie přírodních národů (Dauphin 2012).

Dvě hodiny práce denně. Co závidět a nezávidět přírodním národům (Ekonomie přírodních národů)

Nová kniha zkoumá, čím byli bohatí neandrtálci, indiáni i čeští venkované.

Velkou část knih o ekonomii a společnosti byste mohli osekat na docela banální osnovu: popiš problém, navrhni řešení. Často to nabývá mesiášských rozměrů, což skvěle vystihl Umair Haque krásným označením „průmysl zjevení“. Bažíte po Osvícení? Zmáčkněte tlačítko – BUY na Kindlu, PLAY na Khan Academy – a je to. Rázem víte, co dělat. Nejsou další otázky. Podložíte pod CML takovej čudlíček – a Země je hned mimo nebezpečí, konec světa se nekoná, budeme humidovat.

Haque ani já nechceme takové knihy pálit; on je ostatně sám píše a já často chválím. Důležité je ale číst i něco jiného. Tedy knížky, které neradí, které nevarují, které nelze vůbec nijak využít k získání moci či peněz. A přesně taková je Ekonomie přírodních národů Zdeňka Justoně. Šestisetstránková expedice po životě neandrtálců, prérijních indiánů, kalaharských !Kungů i našich venkovských prabáb.

Monografie jednasedmdesátiletého ekonoma a antropologa pojednává o ženách a mužích, vodě a ohni, válce a míru, bohatých a chudých, zimě a létu, domácím a cizím, vesnici a městu; o desítkách zmizelých národů; o tom, jak lidé hledali obživu a čeho si považovali. Nepodlehněte prvnímu dojmu: Justoň navzdory širokému spektru témat neplácá páté přes deváté a vyprávění vede suverénně. Jen nikde nedává jasný povel co si z toho odnést. Za sebe navrhuji tři závěry:


1. Naše představa „přirozeného“ je dosti umělá

Svobodná tržní směna zboží a služeb za peníze či za protihodnotu kdykoliv a s kýmkoliv? Manželství z lásky? Atomické rodiny? Národní státy? Práce od rána do večera? – Máloco mi po dni stráveném nad Ekonomií přírodních národů přijde tak málo „přirozené“ a „normální“.

Nechápejte to špatně: autor nijak nepolemizuje s (post)modernitou a ani já sám netvrdím, že mají lidé od všech těch skvělých vynálezů upustit. Pokud je ale chcete účinně bránit, začněte argumentovat něčím lepším, než že jsou přirozené. Protože prostě nejsou. Kdyby náš druh obýval planetu jeden den, neznal by je až do pozdního večera – někteří lidé dokonce ještě pár minut před půlnocí.

Zároveň odhalíte, kolik módních výstřelků má kořen ve vlastnostech, které jsou lidem dané po desítky tisíc let. Péče o postižené, například: paleolitci podle archeologických dokladů vykazovali mnohem intenzivnější pud solidarity než je standardem v internetových diskuzích. Nebo práskáte rukama „ó časy, ó mravy“ nad foodies, zhýčkanými labužníky s blogískem? Z brazilských indiánů Ňambikwárů byste se teprve zbláznili: „Jejich představu o ideálním životě splňoval sen o hojnosti pečeného masa a manioku. Proto o letním období hovořili, jako by šlo o ráj na zemi, zatímco zimní toulání savanou pro ně bylo jakýmsi indiánským očistcem. Na deštivé léto vzpomínali s viditelným vzrušením, které u nich vyvolávalo nadšení z gurmánských zážitků, zatímco o slunečné zimě mluvili s nezastíranou melancholií jako o době, kdy museli rezignovat na své kulinářské sny.“


2. Paleodieta z vás udělá lovce asi tak, jako z vás špagety udělají Itala

Justoňovy postřehy dílem potvrzují víru paleofantastů – fanoušků módní pravěké diety, která z jídelníčku ze zdravotních důvodů vylučuje potraviny mladší deseti tisíc let. Kniha připomíná, že se přinejmenším na některých místech po vynálezu zemědělství lidem paradoxně zhoršilo zdraví. Bylo to ale opravdu jen tím, že začali jíst dnes tolik odmítané zrní a pít mléko? Nemůže za předčasná úmrtí a civilizační choroby spíš to, že se lidé začali na poli dřít mnohem víc, než jsou tělo a mysl uzpůsobeny vydržet? To mi začalo vrtat hlavou nad pasážemi jako je tato:

„Pracovní týden !Kungů představoval 10 až 25 hodin práce jednoho dospělého člověka, sběrače nebo lovce. Kdybychom to chtěli srovnat s našimi dnešními vstupy práce, pak 17 hodin by byly dva naše pracovní dny za týden nebo při pětidenním pracovním týdnu asi 3,5 hodiny práce denně. (...) Tato čísla ukazují, že život !Kungů nebyl neustálý boj o živobytí, jak si mnohdy o přírodních národech myslíme. Naopak. Kalaharští obyvatelé měli přebytek času na jiné činnosti: na odpočinek, na zábavu a hry, na neustálé vyprávění historek, na tanec a rituální obřady, ale i na sexuální hrátky. Hodně času strávili na cestách, když navštěvovali své příbuzné v jiných táborech.“ Podobně na tom byli tanzánští Hadzové, kterým dokonce stačily k obživě méně než dvě hodiny práce denně, bez ohledu na roční období.

Pokud tedy chcete své křehké zdraví spasit odkazem pralidí a přírodních národů, nezapomeňte vedle jídelníčku upravit i svůj životní styl. Pracujte jen deset až dvacet hodin týdně, hodně odpočívejte a choďte na dlouhé procházky. Jednoho přírodního člověka totiž živilo území rozsáhlé stovky čtverečních kilometrů; čtyřicetičlenná rodina Austrálců potřebovala dokonce až 5200 kilometrů čtverečních pustiny; to je desetinásobek rozlohy Prahy. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je poněkud nedůkladné snídat vejce v kokosovém hnízdě – a pak SUVečkem odfrčet na čtrnáct hodin do klimatizovaného kanclu.


3. Co charakterizuje naši éru? Třeba tahle posedlost ekonomií

Jestli něco Ekonomii přírodních národů vytknout, tak to je lehce zavádějící název. Těšil jsem se na čtení o směně statků, o vlastnictví výrobních prostředků, o vynalézání abstraktní měny – tedy na ekonomii, jak ji známe z ekonomických rubrik médií. A hele, kniha je hlavně o pravidlech sňatků, přípravě jídla a vztahu živých k mrtvým. Justoň totiž ekonomii na začátku definuje „jako vztah, který se utvářel mezi přírodou a kulturou“. Pro mě je prostředníkem mezi námi a přírodou právě kultura, kterou nikoliv sám vnímám v širším významu: jako nehmotný prostředek adaptace člověka na vnější prostředí. Ekonomie a ekonomika jsou toho podmnožinou, ne samostatným mostem do přírody. Vím: detail. Ale některé čtenáře by to mohlo zmást.

Kniha nakonec svým názvem promlouvá i o naší kultuře. O éře, která fetišizuje ekonomii a odhaluje ji všude: v dobru i zlu, v rasismu i felaci. Poněkud paradoxně přes všechny ty chytré věci, které jsme o tvorbě bohatství a směně statků zjistili, pořád žijeme v permanentním strachu z chudoby, stagnace, nerůstu, propadů a kolapsů. Teskní jak Ňambikwárové v zimě.

Michal Kašpárek, Finmag, 21. 3. 2013

Ekonomie přírodních národů aneb jak ekonomika ruinuje lidské myšlení

Světově ojedinělá výpravná kniha o hospodaření u „přírodních národů“ odkud můžeme odvozovat i základy ekonomik dneška. A také kniha o tom jakým epochálním vynálezem je kuchyně a také o tom jak dar se stal zbožím a proč vznikly sociální nerovnosti a nekončící války. Od domácností bratří Neandrtálců přes domácnosti Austrálců, Indiánů obou Amerik, Melanésanů či Afričanů k domácnostem našich pradědů na počátku novověku. A o konci přirozeného světa a věčné touze po něm.

Každá kapitola této knihy představuje samostatný esej jako pokus o novou interpretaci.

V každém eseji budu společně se čtenářem hledat odpovědi na vyřčené otázky; půjde o jednotlivé dialogy, na jejichž konci bude zase nová otázka k zamyšlení. Protože málo platné: To, o co půjde v této práci především, bude přimět čtenáře, aby začal přemýšlet nad úlohou přírody a kultury v našem každodenním životě jinak. Úkolem antropologie je pouze dodat nám pro tento cíl slovní zásobu a zbytek lze nejlépe ukázat právě v esejích.
Zdeněk Justoň

Zapomeňte na ekonomickou antropologii. To, co potřebujeme, je antropologická ekonomie.
Marshall Sahlins

Přírodní národy je poetické označení etnických skupin, které se ještě nedávno živily převážně jako sběrači a lovci. Přestože se dnes tento způsob života zdá být dávnou minulostí, vypráví tato kniha o tom, jak právě u těchto národů můžeme vystopovat základní prvky ekonomického chování i dnešních lidí. Autor pro to hledá vysvětlení v jejich sociálním životě; zkoumá, jak vytvářely sociální skupiny, kde platila pro všechny jejich členy pravidla kooperace, solidarity a reciprocity, jak dělba práce podle pohlaví a věku vedla k vytváření domácností, kde ženy svou aktivitou zajišťovaly hlavní část zdrojů obživy, zatímco pro muže byla ekonomická činnost pouze součástí jejich bojové přípravy. Při popisu jejich každodenního života ukazuje, proč byl vznik kuchyně epochálním kulturním vynálezem, jenž vedl už od počátků lidstva k převaze kultury nad přírodou, což se v ekonomické oblasti projevovalo různými formami rozdělování společně vytvořeného bohatství.

Aby toto vyprávění mělo širší smysl, ukazuje autor na analogii pravěkých a recentních přírodních národů, neboť také my jsme kdysi byli sběrači a lovci, když jsme vytvářeli na počátku holocénu dodnes funkční sídelní strukturu v našich zemích.

A na nedávné historii prérijních Indiánů si pak můžeme ověřit, jak probíhal přechod od výměny statků ve formě daru k oběhu zboží na regionálních trzích, jak tento proces vedl k sociální nerovnosti, permanentnímu válečnému stavu a zániku tamních přírodních národů. A jak i u nás obdobné děje pokračovaly v různých kulturních variacích až do novověku. Od té doby nová osvícenská ideologie práce rozmetala dosavadní přirozený stav, zvítězila antická idea města jako ideálního uspořádání světa a s nárůstem městské populace se vydala ekologie i ekonomie lidstva zcela novým směrem.

Čítárny.cz, 14. 5. 2013