DAUPHIN

Josef Kocourek (1909 - 1933)

Expresionista, lyrik, extatik, zběsilec a vizionář, menšinový učitel, přesvědčený socialista, solitér, bohém, palič vlastních děl, svůdce dívek předurčený podle vlastních slov k bláznění a životu bezútěšnému a smutnému, malíř postižený oční vadou, nemocný člověk hazardující se zdravím, ale především básník nadaný schopností doslova spalovat každou vteřinu života.
Vít Ondráček

Narodil se 22.1.1909 v Brdě u Nové Paky. Zemřel 30.3.1933 v Brdě u Nové Paky. Nejdříve studoval na novopacké reálce (1919-1927), kde měl na něj mimo jiné největší vliv profesor Miroslav Jirda. Potom studoval na jičínském učitelském ústavě, který absolvoval v roce 1928. Učil na několika českých menšinových školách v Čechách a na severní Moravě. Již za studií v Nové Pace publikoval v různých časopisech a podílel se na vydávání časopisu studentů reálky v Nové Pace, který měl surrealistický název Ra-ra-Ri-ri. V této souvislosti nelze opomenout přátelství se spolužáky Františkem Grossem, Q. Kociánem i přátelství s Ladislavem Zívrem. V této době již navázal styky s představiteli tehdy módní intelektuální levice, zejména s B. Václavkem. Jeho krátká literární, ale plodná dráha vyvrcholila v poloreportážních prózách, které ukazovaly všechny problémy života během hospodářské krize. Ještě za jeho života vyšlo starší románové zpracování Srdce a v dosti zoufalé zdravotní i finanční situaci vydal svůj román Zapadlí vlastenci 1932. Posmrtně pak vyšly: Kalendář, v němž se obracejí listy, ale potom nastala dlouhá mezera a ticho. Jeho základním problémem, vedle problémů sociálních a nepochopení, byla jeho choroba. Pro takřka vyhrocené sexuální postřehy z jeho deníků, které vyšly pod názvem Extáze v nakladatelství Kruh Hradec Králové, bylo dlouho bráněno ve vydání této knihy. Nakonec byla na trh puštěna, i když se editor této práce Miroslav Jirda, který nešťastně zahynul v roce 1970, vlastního vydání nedočkal. Podstatná část pozůstalosti Josefa Kocourka je uložena ve sbírkách muzea v Šumperku. Základní studie o autorovi napsal vedle M. Jirdy, Jiří Skalička a Z. Filip. Hrob Josefa Kocourka je na půvabném hřbitově směrem od Brda ke Kumburku.
(přejato z www.munovapaka.cz)

Intimně (Marto, Marto, Marto...)

Kocourkova zběsilost v srdci ho spojuje s Máchou i Hrabětem.

Literární událost může mít v České republice různé podoby. Třeba když se z románu Bílej kůň, žlutej drak hezoučké vietnamské autorky vyklube pouze bílý kůň jménem Jan Cempírek. Nebo když historie provede Milanu Kunderovi takový malý žert - vrátí mu buzarem jednu patálii z roku 1950. Skutečnou literární událostí se však v poslední době stalo spíše vydání "ztracených" textů Josefa Kocourka - deníků z let 1927 až 1932.

Najít pro Josefa Kocourka správné místo v české literární historii není příliš jednoduché, protože jeho přiřazení k tvorbě autorů dvacátých a třicátých let dvacátého století znamená stále ještě používat ideologické měřítko, jež by však jeho expresionistickou tvorbu značně zploštilo. Pracovní označení bohém socialista nám spíše dovoluje spojovat ho ad hoc se skupinou autorů, kteří zemřeli velmi mladí a jejichž dílo bylo přesto zralé, či dokonce hotové: Karel Hynek Mácha (26 let), Karel Hlaváček (24 let), Jiří Haussmann (25 let), Jiří Wolker (24 let), Jiří Orten (22 let), Václav Hrabě (25 let). Kocourek je z těchto jmen českému čtenáři znám nejméně, za což však mohou osnovy české literatury. Nicméně jeho sebedestruktivní „zběsilost v srdci“ z něj dělá přirozenou spojnici mezi Máchou a Hrabětem.

Cenzurovaná Extáze

Kocourek se narodil 22. ledna 1909 v Brdu u Nové Paky. Po absolvování gymnázia v Nové Pace a doplňovacím kurzu v učitelském ústavu v Jičíně učil na severní Moravě. Onemocněl však tuberkulózou, musel do jičínské nemocnice, odkud však byl jako beznadějný případ propuštěn. Zemřel 31. března 1933.

Za jeho života vyšly novela Srdce (1932) a v roce 1937 Kalendář, v němž se obracejí listy, ostatní díla se objevila až od šedesátých let: román Zapadlí vlastenci (1961), povídky Šest milostných (1964), texty Srdce na dlani (1964), novela Žena (1968). Průvodce životem a dílem Josef Kocourka (1984), tak se nazývá monografie Jiřího Skaličky, a novelu Kráska nyní otiskuje na pokračování čtrnáctideník Tvar.

Kocourkovým Maxem Brodem byl Miloslav Jirda, díky němuž bylo autorovo dílo zpřístupněno, ovšem za cenu cenzorských zásahů. Ty postihly nejvíce koláž z dopisů a deníkových zápisků, která vyšla v roce 1971 pod názvem Extáze. Přesto tato kniha působila v nastupující normalizaci jako zjevení a hlásí se k ní řada současných literátů. Ve výboru z Kocourkových textů Z konce světa (1980) byl otištěn jeden sešit deníků, takřka bez redakčního zásahu.

Díky editorovi Michalu Jarešovi vycházejí Kocourkovy deníky, jež byly uloženy ve Vlastivědném muzeu v Šumperku, konečně kompletně a v původní podobě. Deníky 1 až 6 zahrnují časové období od 26. prosince 1926 do 21. prosince 1927, deníky 7 až 12 se nedochovaly (je však možné, že mohou být v nějakém osobním archivu), deníky 13 až 15 jsou pak datovány od 28. listopadu 1929 do 23. června 1932. Obsahují nejen klasické deníkové zápisy, nýbrž i verze dopisů, básně, náčrty či celé verze próz.

Mlčení je studená vichřice

Zvláště texty z posledního období zaznamenávají Kocourkovo mimořádného nadání, jak ukazuje třeba zápis ze 14. října 1931: „Kdyby srdce bylo tělem a mohlo zajít nemocí, která se jmenuje strnutí šíje, poslal bych ti dnes fotografii těchto zřícenin. Neboť tvé mlčení je cosi jako studená vichřice, jako bahno pod základy velikého domu, jako tma nad krajem, kde člověk čekal úplňky, ale není to pouze Tvé mlčení, které noc dělá neviditelnou a zlou.“

U jiné příležitosti, v krátké recenzi knihy Žena, napsal Oleg Sus v roce 1969 do Hostu do domu o jejím autoru, že z něho „obrazy doslova vyhřezávaly“. Ostatně, Kocourek chtěl být původně malířem.

Kocourkovy deníky, pro jejichž název vybral nakladatel, aby zamotal hlavu knihovníkům, jméno Marta (na obálce je šedesátkrát, na hřbetním řádku šestkrát, na patitulu dvanáctkrát a na titulní straně osmašedesátkrát), jméno asi největší autorovy nedosažitelné lásky, jsou důkazem, že nové pohledy, nové způsoby literárního ztvárnění vznikají v určitém období na více místech. Určitě by stálo za to porovnat Kocourkovu tvorbu s metodami třeba Henryho Millera, anebo současníků francouzských surrealistů.

Na vrcholu tvůrčích sil

Předčasně uzavřený osud Josefa Kocourka potvrzuje, že „opravdový básník“ má vést bouřlivý citový život a zemřít mladý. Pozapomenutý autor tak navazuje na dlouhou linii české literatury - od Máchy přes Wolkera, Ortena po Hraběte.

Jakub Šofar iHNed, 10.3. 2010