DAUPHIN

Vladimír Körner (*1939 v Prostějově)

Prozaik, dramaturg a scenárista. Studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích (1954 - 1957) a na na FAMU (1958 - 1963). Během studií nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde působil do roku 1970 jako dramaturg a pak jako scenárista. V roce 1991 byl propuštěn pro nadbytečnost. Patří k nejznávanějším českým autorům, většina jeho novel a románu byla určena původně pro filmové a televizní zpracování.

Medaile Artis Bohemiae Amicis 2006

Ministr kultury České republiky udělil dne 24. května 2006 medaili za šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i v zahraničí Artis Bohemiae Amicis třem českým umělcům - spisovatelům Vladimíru Körnerovi a Milanu Kunderovi a fotografu Janu Saudkovi.

Medaile je dílem akademického sochaře Martina Zeta, který v jejím provedení výtvarně ztvárnil námět s motivem trnů a uzlů. Udělení medaile se osvědčuje diplomem s podpisem ministra kultury.

Státní cena za literaturu 2006

Dne 23. 10. 2006 obdržel Vladimír Körner Státní cenu za literaturu.

Kámen nářku, Psí kůže

V. Korner Tímto svazkem Dauphin představuje čtenářům chystaný projekt Spisů Vladimíra Körnera. Obě přítomné novely - Psí kůže a Kámen nářku - mají společné dobové téma, jsou jim příbuzná i hledání sebe sama a smyslu existence na pozadí mnohdy ne-lidských událostí. Nechybí v nich ani expresivní popis hrůzností žoldáckého konání ve válečných letech 17. století či smysl pro tajemno, které téměř evokuje prastaré krváky.

Kámen nářku je novinka z konce 20. století, vycházející zde vůbec poprvé. Je důkazem, že se Körnerův styl během posledních let nezměnil, naopak s přibývajícími léty odkrývá autor stále více bravurně lidskou psychologii hrdinů, mnohdy až s barokními prvky setkávání nízkého s vysokým. Rudolfínská „Praha magická“ není jen barvitou kulisou při hledání odpovědí po smyslu lidského života, ve kterém nechybí všechny stinné stránky, které jsme dávno vytěsnili do svého podvědomí. Je to organismus, který právě opouští doznívající humanismus a temnota blížící se války začíná až příliš nebezpečně zasahovat do osudů všech. Ale i přes všechno nesmíme zapomínat na Körnerův výrok z konce Psí kůže:

„Dokud člověk žije, neztrácí naději.“

Život za podpis. Anděl milosrdenství

Dvojicí drobnějších próz, uveřejněných v sedmém svazku Spisů Vladimíra Körnera, prostupuje obraz člověka vytrženého válečnými útrapami první světové války (Anděl milosrdenství, 1988) a prusko-rakouským konfliktem (Život za podpis, 1989) z běžných souřadnic lidské existence. Zatímco v prvém textu se vdova po rakouském důstojníku snaží nalézt nový životní smysl v práci ve vojenském lazaretu, ve druhé próze autor tematizuje zhroucení ideálů mladého člověka tváří v tvář konfidentství a sobectví. Syrová dikce obou textů, protínaná meditativními momenty, jež zpomalují tok výrazného příběhu, se střídá s psychologickými ponory do motivací jednotlivých postav, v nichž se odhalují obecnější lidské typy ve své široké charakterové a povahové pestrosti. Válka i anonymní depersifikovaná moc rakousko-uherského státního aparátu pohlcuje Körnerovy postavy, destruuje jejich svět a východisko nabízí v rezignovaném přijetí absurdity lidského bytí: „Prosím vás, lidi. Jsem rakouský vyzvědač – oběste mě někdo, sám nemůžu, prosím vás.“ Podobně jako v jiných prózách i zde se Körner vyvaroval výraznějších dějových digresí a sleduje v přímé linii neúprosné směřování k zániku, ke zhroucení všech hodnot, k paradoxní proměnlivosti světa jako jeho podstatě: snad i proto se luxusní důstojnický bordel proměňuje v lazaret umírajících, láska ve zvulgarizovanou sexualitu, půvab v hnus a ideály v řetězec lží a klamů. Nad Körnerovými texty se vznáší marnost člověka v úsvitu 20. století.

Tomáš Vučka, A2 č. 10, 2009