DAUPHIN
photo © Jan Horáček

Mojce Kumerdej (*1964)

Slovinská spisovatelka a divadelní kritička. Ve své první knize Krst nad Triglavom (2001) si probojovala vlastní místo ve slovinské literatuře důrazným vymezením se proti její tradici.

Víc než žena

Povídky slovinské spisovatelky Mojci Kumerdej jsou víc než čtivé. Jsou velmi čtivé. Napětí, erotika, (místy) vtip. A to dokonce nechtěný. Téma deformovaných a patologických lidských vztahů, na které je možné převést všech jedenáct povídek, je staré jako literatura sama. Starý je i mechanismus, který autorka využívá v zápletkách: hrdina se nechává polapit do pasti vztahů, trpí, volí krajní řešení a umírá. Následuje katarze. Všichni totiž dobře víme, o čem je řeč, ačkoli málokdo z nás se o tom odvažuje mluvit. V povídce Pod hladinou přihlíží matka z bungalovu na břehu moře smrti své dcery a rozhoduje se neudělat nic; dcera jí vzala manželovu lásku. Její smrt tuto lásku vrací. Jde o jednu z nejlepších povídek; jazyk vypravěčky je velmi prostý a civilní, díky kontrastu obsahu a formy se tak autorce daří dosáhnout velké působivosti. Avšak čím dál čtenář čte, tím víc je mrtvých; některé povídky jsou neotřelé, jiné přinejmenším vtipné, další už balancují na hraně banality. Celá sbírka vzbuzuje pocit „neusebranosti“. Jazyk, který zpočátku působil jako vhodně (a záměrně) zvolená forma, začíná v jistém okamžiku unavovat: údiv protagonisty lze zkrátka vyjádřit i jinak než spojením „zíral jako tele“. Právě tak však zírá čtenář na překladatelské přešlapy typu: „Laskal ho rukama na hrudi i hlasem a pánví se tiskl k jeho hýždím.“ Po krátké debatě s přáteli jsem dospěla k názoru, že laskat hlasem po hrudi nelze. Tím spíše se tisknout hlasem k hýždím.

Marie Iljašenko A2 č. 7 2009