DAUPHIN

František Listopad (1921 – 2017)

Básník, prozaik, autor divadelních her, esejista. Sice po roce 1948 odešel z komunistického Československa do Portugalska, ale nikdy nepřestal s českým prostředím spolupracovat a žít s ním v symbióze. Dokazují to mj. jeho návraty do literatury (svými nově vydanými básnickými knihami se zařadil do polistopadové poezie), do světa divadla (přednášel v Brně na JAMU) i do povědomí čtenářů. Není jen klasikem v oblasti poezie (kterou píše striktně v češtině), ale je též autorem portugalsky psaných knih pro děti, prozaikem... Až do konce života byl mimořádně aktivní a zajímal se o dění v České republice. Je tedy nepřehlédnutelnou a významnou postavou české (i portugalské) kultury posledního půstoletí.

Curricula

Život v osmapadesáti kapitolách – tak by také bylo možné nazvat, nebo přeložit, titul knihy Františka Listopada, který zní: Curricula. Jde o básnickou sbírku, kterou na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Dauphin.

Protože si čerstvě devadesátiletý básník František Listopad sám ke sbírce Curricula přičinil anotaci na chlopně obálky, je vhodné nahlédnout, s jakým úmyslem právě tuto knihu ke svým čtenářům posílá.

Začíná trochu šalamounsky: „Kdo mě zná, případně mě nepozná. Kdo mě nezná, snad mě nějakým způsobem rozpozná.“ Samozřejmě je myšleno poznání básnické, skrze tvorbu, verše. Nutno říci, že mnoho nám takový úvod nepomůže, protože ke gestům právě tohoto básníka patří jakási otevřená nabídka jeho poezie, rozostřená, nabádající k hledání vícero významů a hloubavějších smyslů.

Tak čtěme dál: „Curricula čili Příprava minulosti je lehkou knížkou o těžkých věcech.“ A ještě: „jsou to ... errata životních incidentů ... přetvářky jsou zrcadlem tváře“. To už zní spíš jako citace z veršů, přičemž ještě nám matně vyvstane na mysli, že – v duchu básníkova vyjádření – musíme se buď pekelně soustředit, anebo to jen prolétnout na andělských křídlech, upadnout do četby, nebo se jen opatrně pozastavit. 

V této hře opozit bychom mohli vytrvat, ale jméno Františka Listopada je přece natolik lákavé, že stojí zato opustit záložku a prolistovat padesát osm básní na šedesáti osmi stranách této knížky.

Zklamáni určitě nebudeme, i když nás básník třeba vystrašil prvotním relativismem. Curricula jsou srozumitelná. Až na šest výjimečně datovaných rokem 2010 jsou časově neurčená. Asi proto, že jsou retrospektivou. Po prvních hravě veršovaných následují dojímavé obrázky. A to už nejsou nezřetelné výjevy, tyhle mají obrysy zřejmé a jednoznačně vyjadřují dětský údiv: „Nikdy nezapomenu/ když jsem hrál poprvé na levém křídle...“; také úctu a obdiv k prostým rituálům: „Mamince upadl skrojek chleba/ na kuchyňskou podlahu/ Sklonila se a políbila ho/ pak políbila mě/ abys byl v životě šťasten/ řekla zašeptala.“

Jinde jsou jen náčrtky, myšlenky, nápady, to, co momentální chvíli, její dojem, pocit, empatii shrne do provolání, do jedné věty, o níž pak můžeme rozvažovat, jestli je tak hloubavá, jestli ji autor tolik naplnil zkušeností a filosofickou znalostí, ba životní moudrostí, anebo zda je to náhodná floskule, hezká věta s drobným zadýcháním se kýčem. Pro příklad: „Řeky mají jména/ ztratí je v oceánu/ Jako my.“

Obdivuhodná jsou ale ve sbírce Františka Listopada ta curricula, která jako by opustila rovinu konkrétní, vzpomínkovou, ale také ještě nedolétla do sfér plné abstrakce. Tehdy zaznívá poezie, nastává onen výjimečný tajůplný okamžik, v němž se prožitek i vysněné, zkušenost i smyšlené a vymyšlené v záhadné synergii stmelí do nového tvaru, výrazu, podoby (cituji Curriculum 29): „Nevěděl jsem že věci mají vlastní místo/ je půl šesté nespím/ střepiny patří slepým/ co píšu je nanečisto.“

Můžeme s klidným svědomím na závěr shrnout, že tato „příprava minulosti“, náhled i vhled do vzpomínek, je opravdu životopisem. Bez dat a konkretizací, přesto napsaným srozumitelnou řečí, protože, a právě proto, že jsou použita slova básnická, a že poezii František Listopad bytostně vyznává a umí. A též z důvodu, že si troufne na vyjádření suverénní – tak jako v bohatýrském Curriculu 56 (cituji): „Jsem šťasten/ no a co?“

Milena M. Marešová, ČRo 3 - Vltava, 20. 1. 2012

Nad poezií Františka Listopada: Pod spadaným listím (Curricula)

Nakladatelství Dauphin ji vydalo symbolicky 26. listopadu, tedy v den básníkových devadesátin. Sbírku Curricula tvoří osmapadesát básní s názvem Curriculum 1 Curriculum 58, plus bonusové Curriculum z Prahy 7. Nenechme se ale odradit kartotéční monotónností názvů. Básně samotné jsou pestré, jako je pestrý náš svět. Protože jde ve sbírce o jakýsi letmý průřez básníkovým životem, musí v ní nutně zaznít i temná struna v podobě vzpomínky na dobu protektorátu. Curriculum 24: Ve středu paní Hnátková pomáhala / ve druhém poschodí u Krajbichů / kolem šesté provázela / malou Židovku Anežku do Sokola / posledně jí řekli že je Židovka / že tam nemá co dělat / Anežka odpověděla / že je Židovka jen napůl / a že bude cvičit jen napůl / nastal křik hrozby a nadávky / paní Hnátková brečela / po celé cestě domů.

Nebo Curriculum 34: Chodila k nám Milena pana Kafky / tenkrát mě poslala pro cigarety / vrátil jsem se bez nich / zapomněl jsem v trafice jejich jméno / Tím líp řekla aspoň nebudu kouřit / otec jí nabídl své egyptky / Na ty se rychle umírá usmála se / a zapálila si / oba zemřeli o málo později ? na Německo.

Na opačném pólu je dryáčnické Curriculum 46: Ryngle byly přesně žluté / děda v penzi zahradničí / v neděli je evangelík / tlustá babička teď cvičí // Do jejich vsi u Poděbrad / poprvé jsem řídil auto // Máme osm prarodičů / co ty sestro říkáš na to.

„Jo, tahle sbírka se mu povedla,“ konstatovala paní Grögerová, která se ale taky nefláká; v loňském roce, kdy mimochodem rovněž překročila devadesátku, napsala knížku Dva zelené tóny a rukopis bude v těchto dnech odevzdávat do Edice současné české poezie.

„Co jste to ale měli s Joskou kdysi s Listopadem za patálie?“ ptá se mě, má pamatováka. To bylo tak: chodívali jsme na přelomu letopočtu každou středu s Josefem Hiršalem do Literárních novin vyzvednout tam Ivana Wernische a potom jsme pokračovali do některé z nedalekých staroměstských vináren. Wernisch ovšem ten den musel ještě cosi v redakci dodělat. Na polici mezi štosy obtahů starých čísel uviděl Hiršal láhev vína, a že si čekání zpříjemníme.

Později se ukázalo, že si tam onu láhev uschoval právě František Listopad. Hodlal ji, až zase přijede z Portugalska do Čech, dát darem snad Václavu Havlovi, to už nevím přesně. Rozhodně šlo ale o láhev neobyčejnou, Château Laffitte Laujac, ročník 1902. Bohužel byla bez viněty, pročež jsme ji vyžahnuli a prskali u toho usazený vinný kámen. A Joska povídá: „Ivane, to doděláš zejtra. Pojďme si do Konírny spravit chuť!“

Kromě Curricul přišel Daniel Podhradský z Dauphinu ještě s dalším nakladatelským počinem, a sice vydat Listopadovo básnické dílo souborně. Na začátku ledna vyšel první svazek, obsahující verše z let 1943 až 1981. Editorsky se na něm podíleli Michal Hrubý, Olina Stehlíková a Michal Jareš. Druhý díl, od roku 1982 do současnosti, je připravený k vydání.

Curriculum 43: Poezie je pro všechny / ale něco si nechám pro sebe / poezie je veřejná / skrytý pod spadaným listím na Letné / to všechno nemohu domyslet / spěchám na turnaj ping-pongu / málem ho vyhraju v noci ve snu vše domyslím // a pak řeknu.

A já za sebe na závěr řeknu, že mám radost, že ani po devadesátce se do básnického důchodu neodchází a že to Františku Listopadovi píše. A jak!

Michal Šanda, Salon, Právo, 10. 2. 2012

Když autor najde nakladatele (Poesie, Poesie II)

Nakladateli Danielu Podhradskému přišlo, že František Listopad je nespravedlivě opomíjený autor. Rozhodl se proto, že mu vydá spisy. Téměř všemu navzdory.

František Listopad – narozený 16. listopadu 1921 v Praze – je spolu s Bohumilou Grögerovou (nar. 7. srpna 1921) nejspíš nejstarším žijícím českým spisovatelem. Od roku 1959 Listopad, který se po únoru 1948 nevrátil z Paříže z pracovního pobytu, dlí v Portugalsku. Má za sebou rozsáhlé dílo, jež započalo v čase druhé světové války. Jeho publikační návraty byly po listopadu 1989 v rodné zemi nikoliv zcela sporadické, to zase ne, nicméně roztroušené. Nakladatelství Dauphin se rozhodlo pro podnikatelsky „beznadějný“ krok a nabídlo Listopadovi vydání spisů. Venku jsou zatím nedávno vydané dva svazky poezie: v úhrnu nějakých 1 100 stran. „Cestoval jsem za panem Listopadem do Lisabonu a domluvili jsme se,“ vysvětluje vznik projektu Daniel Podhradský, hlava i srdce nakladatelství Dauphin. „Mám totiž za to, že jde o autora tady neprávem opomíjeného.“ Zmíněné dva svazky poezie sice avizují, že půjde o Sebrané spisy Františka Listopada, to označení je však třeba brát s rezervou. „Nejde o spisy kritické, to je úkol pro další generace, nýbrž o spisy koncipované autorem,“ vypráví Podhradský. „Pan Listopad si například u řady svých překladů nebo textů esejistického charakteru, různě roztroušených mimo knihy, vybavuje jejich existenci a osud už jen málo nebo vůbec. Jednou je budou muset dohledávat badatelé.“ Spisy Františka Listopada by tak měly být, stojí v edičním záměru, „v první řadě uceleným, přehlédnutým a definitivně uspořádaným autorským výborem“, který edičně koncipuje Michal Jareš. Následující svazky budou věnovány autorovým prózám, uvažuje se o souboru esejů a textů divadelních a také o svazku memoárovém.

Josef Chuchma, MF Dnes