DAUPHIN

Michal Maršálek (*1949)

Lékař, básník, esejista. Žije v Praze. Je autorem nebo spoluautorem několika odborných knih z oblasti psychiatrie. Zabývá se vztahem duševních poruch a umění – výklad díla rakouského sochaře F. X. Messerschmidta (publikováno v Kaňovský, Petr, Bhatia, Kailash P., Rosales, Raymond L. (Eds.) Dystonia and Dystonic Syndromes, Springer, 2015). Vydal osm básnických sbírek Z člověka oči (Dauphin/Protis, 2007), Letná: první kroky na Měsíci (Dauphin, 2008), Kobalt přechází do krve (Dauphin, 2009), Tady a nikde (Dauphin, 2010), Práce s mraky (Dauphin, 2012), Sfinze a hlemýžďům (2013), Černá bere (Dauphin, 2014) a Pootevřeno (Dauphin, 2015). Za sbírku Černá bere byl nominován na cenu Magnesia Litera.

Kobalt přechází do krve

Rozumět řeči poezie

Maršálkova třetí básnická sbírka Kobalt přechází do krve je na poli současné české poezie zjev vpravdě těžko zařaditelný. Zatímco většina mladých autorů se snaží o koncentrovanou výpověď, která leccos nedořekne a ledacos zamlčí (a domýšlej si, milý čtenáři!), Michal Maršálek je ve svém Kobaltu zaujatým vypravěčem, který slovy rozhodně nešetří. Nesleduje navíc individuální zkušenost, tak jak je pro současnou lyriku zvykem, ale pokouší se zachycovat příběh lidského rodu, zaznamenávat epizody z historie člověka. Jeho texty jsou doširoka rozkročené a rozlévají se do dlouhých neuzavřených celků, které jako by se na sebe vrstvily a mimoděk vytvářely specifický, vně velké historie stojící mýtus o lidstvu. Mohutný proud rozměrných veršů prozaizovaných přesahy a rozrušovaných anakoluty vyžaduje specifický způsob čtení, nutí nás neustávat ve sledování textu a zároveň klopýtat přes nastražené překážky, balancovat. Rychlost, ta „Hltavá“, je tu nahrazena rozvážnou litaničností, opakováním, anaforičností a zdánlivou nadbytečností slov.

Maršálkova sbírka jako by chtěla být především dokumentem a záznamem. Ještě převážně subjektivně laděný oddíl Přes Korsiku můžeme v tomto nasvětlení chápat jako soubor osobních vzpomínek (nejen) z cest, druhou část sbírky nazvanou Škrty jako snahu zapsat svědectví těch, kteří byli poznamenáni, využiti a opuštěni dějinami, pokus „psát / dějiny do fasády“. Dokumentárnost pak zcela dominuje třetímu, nejrozměrnějšímu oddílu sbírky, Naklánějí se nad něčím , který k ne-literárním žánrům odkazuje už svým podnázvem Zápis z Číny . Jde o cyklus čtrnácti rozsáhlých básní (příznačně nazvaných epizodami), které popisují průběh archeologických prací v čínském Čou-kou-tienu, během nichž byl vědci nalezen nový vývojový druh člověka, Sinantropus pekinensis. A jakkoliv to zní paradoxně, právě tento oddíl, stojící už vlastně na hranicích poezie a popularizační literatury faktu, se ukazuje být tím nejpozoruhodnějším, co Maršálkova sbírka nabízí. Prozaičnost a rozměrnost veršů tu v tematické rovině nachází analogii ve snaze vyprávět historii a pobývat v ní, opakování slov a syntaktická paralelnost tu upomíná k touze stále znovu a znovu se navracet k počátkům a kořenům – což je, ne náhodou, rytmus typický pro mýtus. Jde tu však o mýtus specifický, neodmyslitelně korigovaný přírodní vědou a empirií. Důsledné užívání historického prezentu („Z ruky do ruky putují, od / ucha k uchu se šíří, mají vlastnosti společných okamžiků [...]“) umožňuje Maršálkovi zpřítomňovat minulost a zároveň odkazovat k budoucnosti („[...] mokré světlo pokropí každou hranu [...]“). Ocitáme se tu tak v jakémsi bezčasí, „vstupujeme do snímku“, v němž všechny tři dimenze času jako by splývaly do jedné. K tomuto vzájemnému prostupování ostatně odkazuje také motiv minulého a archaického, jež je vyzvedáváno na povrch a konfrontováno s naší současností. I tato současnost je však stále poznamenávaná mýtem, pověrou, tradicí: „ (...) v posledních týdnech pořád dokola překračuje / ty vesničany, znovu od rána šlape / mezi pověry, leží tu všude, pod / dračím nebem na dračí zemi(...)“.Zápis z Číny je pozoruhodným amalgámem, v němž se střetává tradiční s vědeckým, archaické s moderním, navýsost poetické s mimo-literárním (Epizoda s Rakušanovým dopisem a Epizoda s dvojtečkami explicitně odkazují k textům dokumentové povahy, dopisu a formuláři).

Michal Maršálek jako by ve svém Kobaltu testoval, co všechno je ještě poezie schopná unést. Dlouhé litanicky laděné básně se tu střídají s lakonickými trojveršími, texty reflektující osobní vzpomínku jsou následovány rozsáhlými cykly o nadosobní zkušenosti (střet mezi osudem jednotlivce a dějinami je navíc jedním z nejvýraznějších Maršálkových témat, jak ukazuje například báseň Klangfarbenmelodie ). Básně (ne náhodou důsledně opatřené přesnou datací vzniku) jako by tu byly chápány prostě a pragmaticky jako záznamy – a přesto je jejich jazyk ryze básnický a obrazný. Kobalt přechází do krve je smělým pokusem odvážit se někam, kam se moderní poezie odvažuje jen zřídka a nerada. Ne vždycky se tento počin podaří (rušivě působí hlavně pateticky laděné zakončení Epizody se spěchajícími vagóny z cyklu Naklánějí se nad něčím a také poslední oddíl sbírky, Současnost , působí oproti Zápisu z Číny poněkud mdle) – přesto se však odvážím tvrdit, že Maršálek poezii dovede. Jako by rozuměl tomu tajemnému a nepojmenovatelnému, co je v poetické řeči, stejně samozřejmě, jako jeho sinantropové „rozumějí řeči ohně“.


Jana Sieberová iLiteratura.cz 19. listopadu 2009

Kobalt přechází do krve

„Svist bílé noci, bílé tmy/ proletěl oknem, zaseknutí/ každé věci v svém místě, pokaždé/ to přijde s novým sněhem, také světla/ kolem lamp ztuhla na bílém a trčí,/ ale svou rozházeností v parku, anebo/ nepřítomností lidí, číháním/ smrti v mezerách připomínají/ malá souhvězdí.“ Takhle zní Maršálkův Tichý sníh, a nejen on. Jeho kultivovaná poezie je splavná i přesná, což je podivuhodná kombinace. Citovaná báseň patří k těm kratším; jádro sbírky tvoří třicetistránkový cyklus Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Tvoří jej 14 a 1 rozvolněných epizod, v nichž se verše vláčně přelévají jeden do druhého. S nonšalantní samozřejmostí a přitom se všudypřítomným důrazem na „exaktní rovinu“ (řeč je o dobrodružství i nostalgii paleontologického výzkumu) se tu mísí různé postupy, málem se chce říct vypravěčské strategie: popis, „zápisky cestovatele“, výčty, glosy, práce s přímou řečí a citacemi, ale i prolnutí reálných a metaforických krajin a dotek básnického zření (když autor chce, je mistrem přirovnání). Poezie Michala Maršálka, jemuž bylo loni šedesát let, je v mnohém smyslu pozoruhodná, vyžaduje ovšem velmi trpělivého a ztišeného čtenáře. Přesnost výrazu, jejíž jistou podmínkou je básníkova ukázněnost a maximální soustředění, se bohužel leckdy neodvratně topí v proudu veršů, které strhávají pozornost samy na sebe, na svou melodii, tu řeku volnosti. Ty verše jsou lepší, než se zdají; chtějí však být slyšeny, ne jen tiše čteny.

Simona Martínková-Racková A2 č. 6 2010

Tady a nikde

Pražský lékař-psychiatr Michal Maršálek (*1949) vstoupil do literatury poměrně pozdě. První sbírka básní s názvem Z člověka oči (2007) mu vyšla před necelými pěti lety, od té doby vydává jednu knihu poezie ročně (v roce 2008 to byla Letná: První kroky na Měsíci, v roce 2009 Kobalt přechází do krve). Nyní představuje v pořadí již svoji čtvrtou knihu nazvanou Tady a nikde, vydanou jako všechny předchozí nakladatelstvím Dauphin. Hned zkraje bych rád poznamenal, že nová sbírka se příliš nevymyká tomu, na co jsme u Maršálka zvyklí, stále jde svou již v debutu naznačenou básnickou cestou. Jeho texty, často opatřené přesnou datací vzniku, bývají delšího rozsahu, značně rozvolněné až nezvykle „upovídané“ a spíše než k intimní zpovědi básníka inklinují k tomu, být pokusem o záznam historie lidstva. Přestože Maršálek svojí tvorbou prozatím nevyvolal velký ohlas, je to v mnoha ohledech autor výjimečný a originální, který se snaží zkoumat, co je poezie ještě schopna unést, co mu tento literární druh umožňuje a kde leží jeho hranice. Čtenář si proto v některých momentech nad Maršálkovými knihami může pokládat otázku, jestli maximálně prozaizovaný text, který právě čte, ještě vlastně je báseň.

Předchozí Maršálkův počin Kobalt přechází do krve byl rozložen do několika oddílů, z nichž za asi nejvýraznější lze považovat čtrnáct „epizod“ souhrnně nazvaných Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Ty formou rozsáhlejších a až dokumentárně laděných básní pojednávají o archeologických pracích v Číně, při nichž byl objeven nový vývojový druh člověka. Obdobného schématu se Maršálek přidržel i ve své nové knize, jen Čína je zde nahrazena Afrikou. Nová sbírka zahrnující texty z let 2004 – 2006 je rozdělená do tří oddílů: Kobalt přechází do krve (Imaginární dopisy), Pod kontrolou a Křehký jak bronz (Cesta do Beninu). První dvě části knihy jsou sestaveny z básní různého charakteru – některé jsou momentkou, jiné vzpomínkou či zamyšlením se, další působí na čtenáře jako svého druhu básnický „cestopis“ (objeví se řada měst v Evropě i ve Spojených státech amerických). Pro všechny je však příznačná snaha o možná až neosobní a dokumentární podání (charakteristické je i uvádění přesného místa, dne a pacifického i středoevropského času u některých čísel sbírky). Osobně však pokládám za nejzajímavější oddíl poslední, který v patnácti delších básních mapuje několikasetletou historii Beninského království, které se původně rozkládalo na území dnešní Nigérie a jehož slavné dějiny byly přetnuty rokem 1897, kdy je vyplenilo britské vojsko.

Významnější postavení oddílu Křehký jak bronz dokládá i fakt, že je mu věnována polovina rozsahu knihy, navíc nejčastěji zastoupenou barvou je v textu bronzová, která je u Maršálka vždy svázaná s Beninem; samotná obálka sbírky je pak laděna do stejné barvy. V „beninské“ části se propojují mýty s historií, můžeme sledovat dobu i skutky významných panovníků (Eweka I., Ewuare Velký...), textem se mihnou narážky na mytologii a náboženství (kupříkladu bůh kovářství Ogun), tradiční svátky a rituály, historické události (styky s Portugalci), ale i řada doložených historických postav (Pacheco Pereira Duarte, William Fagg, Olfert Dapper). Typickým rysem Maršálkových básní je pak práce s časem. Autor se neustále snaží zpřítomňovat minulost, pokouší se propojovat všechny tři časové roviny, bez přestání vedle sebe staví pradávné se současným, a čtenář se tak ocitá v jakémsi bezčasí. Příběhy se „rozvíjí / dál mimo rozpadání, mimo prchavý papír, / bez písma, v tichu, věčně“ (s. 77). Takový autorský postup však s sebou přináší i velkou náročnost, kterou klade na čtenáře. Ten se musí do textu nořit hluboko, neustále se soustředit, což není vždy úplně jednoduché vzhledem k tomu, že Maršálek rozhodně nešetří slovy. Jeho básně se postupně rozrůstají, nabírají na obrátkách, myšlenky se rozvětvují, obrazy seskupují. Ne vždy je však výsledek takový, jakého chtěl autor nejspíše dosáhnout. Nejednou se takové rozbíhání stává spíše ztrácením se ve změti slov a tápáním, což je jistě škoda, protože právě v tomto pozvolném obohacování výchozího obrazu či myšlenky tkví Maršálkova vypravěčská síla.

Většina čtenářů asi není příliš obeznámena s reáliemi Beninu, přesto se domnívám, že to pro četbu vůbec není překážkou. Africký Benin nám asi navždy zůstane alespoň částečně zahalen vzrušující rouškou tajemství. Je to právě pro řadu z nás nepoznané kouzlo horečnatým tepem pulsující Afriky, které činí Maršálkovy texty více než přitažlivými. Jsem však přesvědčen, že se autorovi nepodařilo tento potenciál plně vyčerpat. Především obraznost by podle mého mínění mohla být výraznější a mohla by lépe podtrhnout celkové vyznění sbírky. Přesto zde najdeme řadu silných míst, která nám bezpečně utkvějí v paměti: „armády jdou a zvoní / zvonky na krku na cestách do Beninu, / zpátky, beninské ženy tam čekají / na ten zvuk, sledují jeho sílu / a poznávají z něj, jak těžký byl dnes boj“ (s. 74).

I po přečtení Tady a nikde ve mně přetrvává dojem, že se Maršálek jako básník stále ještě trochu hledá. Jeho tvorba na mě vždy nepůsobí úplně vyváženým dojmem. Konkrétně u této nové sbírky bych se rozmýšlel, jestli by samotný „beninský“ oddíl nestál za rozpracování a posléze nevydal na samostatnou knížku, a to bez předchozích dvou částí, které mně osobně celkový čtenářský zážitek trochu snižují. Na samotný závěr bych ještě rád zmínil jméno současného českého malíře Jakuba Špaňhela (1976), jehož deset kašírovaných reprodukcí tvoří výtvarný doprovod sbírky. Nutno podotknout, že Špaňhelova až expresivně vyznívající práce vhodně doplňuje Maršálkovy texty a dodává jim další rozměr.

Jan Hejk iLiteratura.cz

Nalézání svobody (Práce s mraky)

Pražský psychiatr Michal Maršálek se narodil v roce 1949. Do literatury vstoupil „po hrabalovsku“ poměrně pozdě. První sbírka básní s názvem Z člověka oči mu vyšla v roce 2007. Od té doby vydává jednu knihu poezie ročně. Ta zatím poslední nese název Práce s mraky. Tolik encyklopedicky o autorovi, který patří k nejzajímavějším v kotlině českého básnictví dneška

Jeho texty jsou většinou stručné až strohé záznamy a postřehy, mikropříběhy věcí a jevů viděných či jen tušených či vzpomenutých, vystaveny vždy ostrému úhlu neobyčejného pohledu, který z jednoduše vyhlížejících motivů vykrajuje neklidné a zneklidňující souvislosti. Ne vždy pracuje s tématem či reálií obecně sdělnou (to platí určitě pro rozsáhlou lyrickou skladbu na téma Bergova Vojcka), ale i tam vytváří magický svět emocí, které nepotřebují vysvětlivky, kromě těch, které si nosí každý otevřený a citlivý čtenář sám v sobě. Na Maršálkovi mi imponuje, jak se vyhýbá pokušení mnohoslovné ekvilibristiky, módního zahledění do dekadentní hloubky autorského ega, jak je vlastně až věcně prostý, a v tom působivý. Asi nejvýstižněji za knihu mluví tento text: Kdo je ten člověk, svou blízkostí připomínající píseň? / vyschlé dřevo a jeho tvary? / odvozený od náhody tohoto davu, / v jeho oblečení na tomhle náhodném tahu / nikam, vydal se jako se ostatní vydali / možná neznámým směrem, podobný / výjimce z roztržitosti, v tomto směru / jde, nemá tašku, nemá botu, / konečně je svobodný. O tom je, myslím, celá kniha &ndsah; o nalézání svobody, kde jinde, než v sobě. Neboť jinde se nevyskytuje.

Když čtu Maršálkovu sbírku, maně si vzpomínám na opulentní prózy jeho (žel již nežijícího) profesního kolegy Petra Rákose. Čím to, že psychiatři bývají tak znamenitými literáty?

Petr Žantovský Literarium.cz

Podělit se o tu pomlčku! (Práce s mraky)

Neznal jsem Michala Maršálka. Neznal jsem Albana Berga. A najednou znění, zjev! Má smysl dlít se svou touhou, šlapat svou pěšinu a věřit v rezonanci. Věřit, že jsou i jiní, kteří, s ohledem na vše, (ne)vědomě tlačí do našich pěšin stopu. Kráčejí v nich. Tvoří souznění.

Básnická sbírka Michala Maršálka Práce s mraky (Dauphin, 2012) dokáže právě tohle. Trhnout a třást, utvrdit v cestě. Jsem jeden ze všech, jsem ten, co šlape a zírá. Je možné zírat na zvuk? Jsem přesvědčený, že ano. Je možné zvuk popsat slovy? Jsem přesvědčený, že ano! A nejedná se jen o sekundární záznam? Nevím... Mohu zvuk chytit a psát, jak hraje mrak? Ano! Ano, ano, ano a tisíckrát ano! Vždyť mohu vše! Je jenom na mě, jak k věcem přistoupím a já k nim přistupuji právě takto. Nechám je znít. A nechám jiné, aby naslouchali. Na své cestě. A věřím, těm všem, co neznám, že tu jsou. že moje hudba je tu pro ně. že je tu pro sbírku, která vyjde v roce 2012. že je tu opera, kterou nedokončím (píchne mě moucha a zemřu – jak reálné). že je tu opera, o které někdo, 77 let po mé smrti, napíše básně. že o ní napíše básně, které knižně vyjdou 34 let po uvedení této opery, která se uskuteční 43 let po mé smrti. že si ty básně někdo přečte. že v něm vzbudí touhu, si mou operu poslechnout. že se ten někdo bude ptát – kdo je to ten Alban Berg, kterého nezná; že se ten někdo bude ptát, kdo je to ten Michal Maršálek, kterého nezná; že se ten někdo bude ptát, jak je to možné, že česká poezie (očima toho jednoho) dosud nezná Michala Maršálka, vždyť přece vydal už pět básnických knih, co na tom, že teprve od roku 2007. Jak je to možné? A je!

Práce s mraky... Co s nimi dělat? S těmi mraky? Zaplatit bezmála pět set korun a... zvibrovat se v nich. Nechat se vlát. Tak jako v titulní básni knihy: „Ptáci se ze zvyku lehce vznášejí nad těžkým světem. / Zkřížené ranní zvuky. / Smyčce vzduchu, / dolaďuje se. / Hluboko v souřadnicích / tažná křídla. / Ptáci ze zvyku lehce přelétají přes těžký svět. / Pracují mezi mračny / v křiku. / Pár bílých oblaků mění směr.“

Vojtěch Kučera Texty, č. 60, zima 2012 – 13

Rychlý pohyb rafijí (Práce s mraky)

V nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského vydal Michal Maršálek (nar. 1949) všechny své sbírky. Tu již pátou v pořadí, obsahující básně z let 2006—2007, nazval Práce s mraky (Praha 2012), kresbami ji doprovodila Adriena Šimotová. Svázané (!) stránky knihy zůstaly ze strany přední ořízky v párech, jakoby nerozřezané, vzniklé meziprostory mohou/mají asociovat v celek uzavřené spojení protiploch či ony titulní mraky. A v těch mracích je ztajeno třicet šest básní, z nichž téměř polovina tvoří palindromicky pojmenovaný cyklus „Leda pach chapadel (Dvojí smrt Albana Berga)“. Formální strohost, popisnost, snaha o přesnost (mimo jiné pečlivé datace většiny textů prvního oddílu), úspornost, úsečnost, ale úsečnost naplňovaná obrazy. „Gesta soch, házená rackům, / přesahují / možnosti mostu, / nejistý podklad proudu.“ Prostor, ticho, nehybnost, setrvačnost, pomíjivost, plynutí, paměť, zvuky. Marnost lidských pokusů vzdorovat plynutí, hledání správného směru, řešení. Báseň „Práce s mraky“: „Ptáci se ze zvyku lehce vznášejí nad těžkým světem. / Zkřížené ranní zvuky. / Smyčce vzduchu, / dolaďuje se. / Hluboko v souřadnicích / tažná křídla. / Ptáci ze zvyku lehce přelétají přes těžký svět. / Pracují mezi mračny / v křiku. / Pár bílých oblaků mění směr.“ V jakémsi kontrapunktu k mrakům a mezi nimi létajícím ptákům je postaveno lidské úsilí, Bergovo úsilí o krystalický hudební tvar, symetrický, zrcadlově komponovaný, palindromický. Berg byl rakouský hudební skladatel, který svou druhou operu – Lulu – nedokončil: zemřel v roce 1935, nedokončená opera měla premiéru v roce 1937, později ji dokončil Friedrich Cerha a kompletní opera pak měla premiéru v roce 1979, tedy téměř půl století po Bergově smrti. „Ještě pracovat do poslední chvíle / ale nevědět, že jenom krmí tmu.“ Stačí pitomé hmyzí štípnutí a lidské směřování a úsilí se rozplývá. „Pevná struktura ticha / a jeho plány, plochy / propojené a plynoucí / bez pohybu oběma směry, / zrcadlově […] co se stane, / v obou směrech je totéž, / komponovat, pokus obejít čas, / pevná struktura tmy / a světla na pohybech, / oboustranně.“ Působivá, k přemýšlení inspirující, vydařená sbírka.

Petr Odehnal Host, č. 9, 2012

Verše zkrocené trpělivostí (Černá bere)

Sedmá básnická sbírka Michala Maršálka (*1949), povoláním primáře Psychiatrické nemocnice Bohnice, se obrací do intimního já, které zaměřuje hledáčkem převážně drobné lyriky. Básně se točí okolo obecných a stále přítomných témat (smrt, čas), zavedou nás ovšem i do skrytějších komnat samotného básníka, do jeho vztahových a osobních krizí. Čtenáře osloví především intelekt a cit: poselství jednotlivých zdánlivě subtilních veršů je mnohdy na dosah osobní zkušenosti každého z nás.

Kniha obsahuje verše z let 2008–2009 a je rozdělena na dva základní oddíly, Podplouvání řeky a Zastavený. První se ještě větví na několik podkapitol, zahrnujících kromě jiného tři cykly číslovaných básní. Úvodní miniseriál Rozchod nás teprve připravuje na další cestu sbírkou: zlomkovitý záznam o rozpadu jednoho vztahu možná zabrnká na city, ale Maršálkovy básnické přednosti zatím nechává v zákulisí. Plnou silou s nimi autor vyrukuje ve druhé podkapitole Obrazy na vodě, v níž absolvujeme procházku básníkovou pamětí v povodí nejmenované řeky. Řeku tvoří proud, který je třeba zachytávat – zvěčňovat vše, co je ve stálém pohybu. Maršálkovi se to daří líčit lehkými, přitom výraznými tahy perem. Snaha převést ty skoro žánrové obrázky do poezie autorovi svědčí a představuje to, co bych nazval „metodou fotografa“. Maršálek ale necvaká spouští, kdykoli jej napadne, vybranou expozici chystá vždy trpělivě, dokud se neustálí v nejvýstižnějších pojmech: „Dramatický bod / tichého rybáře / na hladině. // Podplouvá most / na jeho / nejzranitelnějším místě“ (b. Podplouvání mostu). Umění úsporné a přesné metafory užívá i v dalších částech a to se tak stává výrazným poznávacím znamením jeho poetiky. Mezi kratšími básněmi se ovšem najdou i vítané odchylky. Tak například vyčnívá báseň Procházky ve tmě, kterou autor věnuje dceři Barboře: „(...) Šla jsi / dětskými krůčky v jeskyni / očí a držela ses pevně mojí ruky, / jak jsem byl mocnější / než stíny kolem větví. // Sníh před námi / nám rozšiřoval cestu, / dvě řady světel / ukazovaly směr, / jak při odletu.“ Cyklus čtyř textů Zazimované město v závěru prvního poločasu knihy představuje další příležitost pro lovce detailů: hrdinou se stává člověk civilizovaný a přírodě odcizený: „Rytmus stoprocentní. // S hlavou opřenou, / člověk litovaný i svým psem. // Nebýt kluzko, / ani bys nepostřehl, že je sníh“ (b. Chodníky).

Název druhého oddílu Zastavený působí jako pasivní protiklad k aktivnímu Podplouvání řeky. Ať už se tu pozastavil básník nad svým životem, nebo byl zastaven čas kolem něj, jsme svědky hlubokých pochyb. Muž tápe, smysl života uniká a otázky převládají nad odpověďmi. S rostoucí intenzitou se objevují motivy tmy a noci, titul sbírky nabývá znepokojivé plnosti (dojem po výtvarné stránce doplňují grafiky Jiřího Kývaly, které svou nepravidelnou, někdy chaotickou linkou připomínají pocuchané nervy). Pokradmu, ale neodvratně se hlásí stárnutí. V druhé půli jsem narazil na jednu z nejsilnějších básní Bez škrábnutí, která zaujme hlavně vnitřní gradací: „Kam ses vydal / s nevybarvenou písní, / teď s tichem, / takhle potlučený / a na opačné straně? // Co se nepřihodilo, / to už se nepřihodí, / přišlo si odcházení pro tebe.“

U Maršálka si lze povšimnout neustálého tíhnutí k příběhu. Za jeho verši často najdeme nějaký příběh, ať už ten, co se odehrál (b. Nový styl, Z první řady a Podzim lidí), nebo ten, který se má teprve dít, například v minicyklu Zazimované město: „Seznamy, dlouhé seznamy, / za těmi světly možná někdo žije... // Všechno přijde, ale ne teď“ (b. Okna). Příběh může být jen tušený: „Vyprahlé břehy / mezi námi. // Přes řeku vede most, / co za nic nemůže.“ (b. Ztráty poledne). Maršálkovy verše jsou opravdu „podplouváním“ v tom, jak míří pod „řeku“ věcí a ještě hlouběji pod samotné dno, až jako zčeřený písek vyvstávají otázky: Čím je člověk v přírodě, ve městě, čím je ve věčnosti, čím proti své konečnosti? Míč v této hře zůstává na straně čtenáře. Maršálek naštěstí neaspiruje na vytváření obecných soudů o světě; verše se v jemné, ale pevné gravitaci stále stáčejí k jeho nitru.

Spoustu básní tvoří střípky veršů, které leckdy jen navedou k položení otázky, poskytnou odrazový můstek k zamyšlení, vrhnou odlesk, který by chtěl hledat odezvu ve čtenáři. Samozřejmě – mohou se minout účinkem. Toto riziko autor podstupuje zvláště u těch miniatur, které působí jen jako „nástřel“ nápadu bez dokončení, když nahodí vlasec myšlenky, aniž něco kloudného chytí – ale takových je pomálu. Na závěr lze k této knize dodat, že jde o verše rostoucí z bohaté životní zkušenosti, a proto zkrocené a vyčekané možná právě způsobem, který sám autor vystihl ve třetí básni říčního cyklu Nehybnost: „Rybář s vlascem / od rána připevněný / ke své trpělivosti. // Čas – hračka much.“


Aleš Misař iLiteratura.cz 29. dubna 2015