Kobalt přechází do krve

Rozumět řeči poezie

Maršálkova třetí básnická sbírka Kobalt přechází do krve je na poli současné české poezie zjev vpravdě těžko zařaditelný. Zatímco většina mladých autorů se snaží o koncentrovanou výpověď, která leccos nedořekne a ledacos zamlčí (a domýšlej si, milý čtenáři!), Michal Maršálek je ve svém Kobaltu zaujatým vypravěčem, který slovy rozhodně nešetří. Nesleduje navíc individuální zkušenost, tak jak je pro současnou lyriku zvykem, ale pokouší se zachycovat příběh lidského rodu, zaznamenávat epizody z historie člověka. Jeho texty jsou doširoka rozkročené a rozlévají se do dlouhých neuzavřených celků, které jako by se na sebe vrstvily a mimoděk vytvářely specifický, vně velké historie stojící mýtus o lidstvu. Mohutný proud rozměrných veršů prozaizovaných přesahy a rozrušovaných anakoluty vyžaduje specifický způsob čtení, nutí nás neustávat ve sledování textu a zároveň klopýtat přes nastražené překážky, balancovat. Rychlost, ta "Hltavá", je tu nahrazena rozvážnou litaničností, opakováním, anaforičností a zdánlivou nadbytečností slov.

Maršálkova sbírka jako by chtěla být především dokumentem a záznamem. Ještě převážně subjektivně laděný oddíl Přes Korsiku můžeme v tomto nasvětlení chápat jako soubor osobních vzpomínek (nejen) z cest, druhou část sbírky nazvanou Škrty jako snahu zapsat svědectví těch, kteří byli poznamenáni, využiti a opuštěni dějinami, pokus "psát / dějiny do fasády". Dokumentárnost pak zcela dominuje třetímu, nejrozměrnějšímu oddílu sbírky, Naklánějí se nad něčím , který k ne-literárním žánrům odkazuje už svým podnázvem Zápis z Číny . Jde o cyklus čtrnácti rozsáhlých básní (příznačně nazvaných epizodami), které popisují průběh archeologických prací v čínském Čou-kou-tienu, během nichž byl vědci nalezen nový vývojový druh člověka, Sinantropus pekinensis. A jakkoliv to zní paradoxně, právě tento oddíl, stojící už vlastně na hranicích poezie a popularizační literatury faktu, se ukazuje být tím nejpozoruhodnějším, co Maršálkova sbírka nabízí. Prozaičnost a rozměrnost veršů tu v tematické rovině nachází analogii ve snaze vyprávět historii a pobývat v ní, opakování slov a syntaktická paralelnost tu upomíná k touze stále znovu a znovu se navracet k počátkům a kořenům –což je, ne náhodou, rytmus typický pro mýtus. Jde tu však o mýtus specifický, neodmyslitelně korigovaný přírodní vědou a empirií. Důsledné užívání historického prezentu ("Z ruky do ruky putují, od / ucha k uchu se šíří, mají vlastnosti společných okamžiků [...]") umožňuje Maršálkovi zpřítomňovat minulost a zároveň odkazovat k budoucnosti ("[...] mokré světlo pokropí každou hranu [...]"). Ocitáme se tu tak v jakémsi bezčasí, "vstupujeme do snímku", v němž všechny tři dimenze času jako by splývaly do jedné. K tomuto vzájemnému prostupování ostatně odkazuje také motiv minulého a archaického, jež je vyzvedáváno na povrch a konfrontováno s naší současností. I tato současnost je však stále poznamenávaná mýtem, pověrou, tradicí: " (...) v posledních týdnech pořád dokola překračuje / ty vesničany, znovu od rána šlape / mezi pověry, leží tu všude, pod / dračím nebem na dračí zemi(...)".Zápis z Číny je pozoruhodným amalgámem, v němž se střetává tradiční s vědeckým, archaické s moderním, navýsost poetické s mimo-literárním (Epizoda s Rakušanovým dopisem a Epizoda s dvojtečkami explicitně odkazují k textům dokumentové povahy, dopisu a formuláři).

Michal Maršálek jako by ve svém Kobaltu testoval, co všechno je ještě poezie schopná unést. Dlouhé litanicky laděné básně se tu střídají s lakonickými trojveršími, texty reflektující osobní vzpomínku jsou následovány rozsáhlými cykly o nadosobní zkušenosti (střet mezi osudem jednotlivce a dějinami je navíc jedním z nejvýraznějších Maršálkových témat, jak ukazuje například báseň Klangfarbenmelodie ). Básně (ne náhodou důsledně opatřené přesnou datací vzniku) jako by tu byly chápány prostě a pragmaticky jako záznamy – a přesto je jejich jazyk ryze básnický a obrazný. Kobalt přechází do krve je smělým pokusem odvážit se někam, kam se moderní poezie odvažuje jen zřídka a nerada. Ne vždycky se tento počin podaří (rušivě působí hlavně pateticky laděné zakončení Epizody se spěchajícími vagóny z cyklu Naklánějí se nad něčím a také poslední oddíl sbírky, Současnost , působí oproti Zápisu z Číny poněkud mdle) – přesto se však odvážím tvrdit, že Maršálek poezii dovede. Jako by rozuměl tomu tajemnému a nepojmenovatelnému, co je v poetické řeči, stejně samozřejmě, jako jeho sinantropové "rozumějí řeči ohně".

Jana Sieberová iLiteratura.cz 19. listopadu 2009

Kobalt přechází do krve

"Svist bílé noci, bílé tmy/ proletěl oknem, zaseknutí/ každé věci v svém místě, pokaždé/ to přijde s novým sněhem, také světla/ kolem lamp ztuhla na bílém a trčí,/ ale svou rozházeností v parku, anebo/ nepřítomností lidí, číháním/ smrti v mezerách připomínají/ malá souhvězdí." Takhle zní Maršálkův Tichý sníh, a nejen on. Jeho kultivovaná poezie je splavná i přesná, což je podivuhodná kombinace. Citovaná báseň patří k těm kratším; jádro sbírky tvoří třicetistránkový cyklus Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Tvoří jej 14 a 1 rozvolněných epizod, v nichž se verše vláčně přelévají jeden do druhého. S nonšalantní samozřejmostí a přitom se všudypřítomným důrazem na "exaktní rovinu" (řeč je o dobrodružství i nostalgii paleontologického výzkumu) se tu mísí různé postupy, málem se chce říct vypravěčské strategie: popis, "zápisky cestovatele", výčty, glosy, práce s přímou řečí a citacemi, ale i prolnutí reálných a metaforických krajin a dotek básnického zření (když autor chce, je mistrem přirovnání). Poezie Michala Maršálka, jemuž bylo loni šedesát let, je v mnohém smyslu pozoruhodná, vyžaduje ovšem velmi trpělivého a ztišeného čtenáře. Přesnost výrazu, jejíž jistou podmínkou je básníkova ukázněnost a maximální soustředění, se bohužel leckdy neodvratně topí v proudu veršů, které strhávají pozornost samy na sebe, na svou melodii, tu řeku volnosti. Ty verše jsou lepší, než se zdají; chtějí však být slyšeny, ne jen tiše čteny.

Simona Martínková-Racková A2 č. 6 2010

Tady a nikde

Pražský lékař-psychiatr Michal Maršálek (*1949) vstoupil do literatury poměrně pozdě. První sbírka básní s názvem Z člověka oči (2007) mu vyšla před necelými pěti lety, od té doby vydává jednu knihu poezie ročně (v roce 2008 to byla Letná: První kroky na Měsíci, v roce 2009 Kobalt přechází do krve). Nyní představuje v pořadí již svoji čtvrtou knihu nazvanou Tady a nikde, vydanou jako všechny předchozí nakladatelstvím Dauphin. Hned zkraje bych rád poznamenal, že nová sbírka se příliš nevymyká tomu, na co jsme u Maršálka zvyklí, stále jde svou již v debutu naznačenou básnickou cestou. Jeho texty, často opatřené přesnou datací vzniku, bývají delšího rozsahu, značně rozvolněné až nezvykle "upovídané" a spíše než k intimní zpovědi básníka inklinují k tomu, být pokusem o záznam historie lidstva. Přestože Maršálek svojí tvorbou prozatím nevyvolal velký ohlas, je to v mnoha ohledech autor výjimečný a originální, který se snaží zkoumat, co je poezie ještě schopna unést, co mu tento literární druh umožňuje a kde leží jeho hranice. Čtenář si proto v některých momentech nad Maršálkovými knihami může pokládat otázku, jestli maximálně prozaizovaný text, který právě čte, ještě vlastně je báseň.

Předchozí Maršálkův počin Kobalt přechází do krve byl rozložen do několika oddílů, z nichž za asi nejvýraznější lze považovat čtrnáct "epizod" souhrnně nazvaných Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Ty formou rozsáhlejších a až dokumentárně laděných básní pojednávají o archeologických pracích v Číně, při nichž byl objeven nový vývojový druh člověka. Obdobného schématu se Maršálek přidržel i ve své nové knize, jen Čína je zde nahrazena Afrikou. Nová sbírka zahrnující texty z let 2004 – 2006 je rozdělená do tří oddílů: Kobalt přechází do krve (Imaginární dopisy), Pod kontrolou a Křehký jak bronz (Cesta do Beninu). První dvě části knihy jsou sestaveny z básní různého charakteru – některé jsou momentkou, jiné vzpomínkou či zamyšlením se, další působí na čtenáře jako svého druhu básnický "cestopis" (objeví se řada měst v Evropě i ve Spojených státech amerických). Pro všechny je však příznačná snaha o možná až neosobní a dokumentární podání (charakteristické je i uvádění přesného místa, dne a pacifického i středoevropského času u některých čísel sbírky). Osobně však pokládám za nejzajímavější oddíl poslední, který v patnácti delších básních mapuje několikasetletou historii Beninského království, které se původně rozkládalo na území dnešní Nigérie a jehož slavné dějiny byly přetnuty rokem 1897, kdy je vyplenilo britské vojsko.

Významnější postavení oddílu Křehký jak bronz dokládá i fakt, že je mu věnována polovina rozsahu knihy, navíc nejčastěji zastoupenou barvou je v textu bronzová, která je u Maršálka vždy svázaná s Beninem; samotná obálka sbírky je pak laděna do stejné barvy. V "beninské" části se propojují mýty s historií, můžeme sledovat dobu i skutky významných panovníků (Eweka I., Ewuare Velký...), textem se mihnou narážky na mytologii a náboženství (kupříkladu bůh kovářství Ogun), tradiční svátky a rituály, historické události (styky s Portugalci), ale i řada doložených historických postav (Pacheco Pereira Duarte, William Fagg, Olfert Dapper). Typickým rysem Maršálkových básní je pak práce s časem. Autor se neustále snaží zpřítomňovat minulost, pokouší se propojovat všechny tři časové roviny, bez přestání vedle sebe staví pradávné se současným, a čtenář se tak ocitá v jakémsi bezčasí. Příběhy se "rozvíjí / dál mimo rozpadání, mimo prchavý papír, / bez písma, v tichu, věčně" (s. 77). Takový autorský postup však s sebou přináší i velkou náročnost, kterou klade na čtenáře. Ten se musí do textu nořit hluboko, neustále se soustředit, což není vždy úplně jednoduché vzhledem k tomu, že Maršálek rozhodně nešetří slovy. Jeho básně se postupně rozrůstají, nabírají na obrátkách, myšlenky se rozvětvují, obrazy seskupují. Ne vždy je však výsledek takový, jakého chtěl autor nejspíše dosáhnout. Nejednou se takové rozbíhání stává spíše ztrácením se ve změti slov a tápáním, což je jistě škoda, protože právě v tomto pozvolném obohacování výchozího obrazu či myšlenky tkví Maršálkova vypravěčská síla.

Většina čtenářů asi není příliš obeznámena s reáliemi Beninu, přesto se domnívám, že to pro četbu vůbec není překážkou. Africký Benin nám asi navždy zůstane alespoň částečně zahalen vzrušující rouškou tajemství. Je to právě pro řadu z nás nepoznané kouzlo horečnatým tepem pulsující Afriky, které činí Maršálkovy texty více než přitažlivými. Jsem však přesvědčen, že se autorovi nepodařilo tento potenciál plně vyčerpat. Především obraznost by podle mého mínění mohla být výraznější a mohla by lépe podtrhnout celkové vyznění sbírky. Přesto zde najdeme řadu silných míst, která nám bezpečně utkvějí v paměti: "armády jdou a zvoní / zvonky na krku na cestách do Beninu, / zpátky, beninské ženy tam čekají / na ten zvuk, sledují jeho sílu / a poznávají z něj, jak těžký byl dnes boj" (s. 74).

I po přečtení Tady a nikde ve mně přetrvává dojem, že se Maršálek jako básník stále ještě trochu hledá. Jeho tvorba na mě vždy nepůsobí úplně vyváženým dojmem. Konkrétně u této nové sbírky bych se rozmýšlel, jestli by samotný "beninský" oddíl nestál za rozpracování a posléze nevydal na samostatnou knížku, a to bez předchozích dvou částí, které mně osobně celkový čtenářský zážitek trochu snižují. Na samotný závěr bych ještě rád zmínil jméno současného českého malíře Jakuba Špaňhela (1976), jehož deset kašírovaných reprodukcí tvoří výtvarný doprovod sbírky. Nutno podotknout, že Špaňhelova až expresivně vyznívající práce vhodně doplňuje Maršálkovy texty a dodává jim další rozměr.

Jan Hejk iLiteratura.cz