DAUPHIN

Petr Mazanec (*1945)

Je středoškolský učitel, regionální historik a básník. Narodil se sice v severních Čechách (Ústí nad Labem; část dětství prožl v Děčíně), ale rodným krajem mu byl a je kraj jeho rodičů, to je Vysočina. Mládí prožl v Kamenici nad Lipou a v blízkém Rytově. Žije v obci Veselá u Počátek. Je autorem rukopisných sbírek Dostatečné znalosti (1968 – 1970) a Dostatečné známosti (1973 – 1974). Od roku 1990 je pravidelným účastníkem sborníků skupinky absolventů FF UK z 60. let. Sborník Listopad byl ukončen v roce 2009 dvacátým ročníkem.

Vydal v nepatrném nákladu šest sešitů svých textů: Verše (1998), Verše 2 (2002), Verše a texty 3 (2005), Krátké texty 4 (2006), Verše a texty 5 (2008), Verše a texty 6 (2010). V nakladatelství Dauphin vyšel autorský výbor Jarní chodec (2009), soubor Zachtělo se mi (2011) a sbírka Kdo v zlaté struny zahrát zná (2012) a Sedmý sešit (2013).

Publikoval v revuích Kontexty, Souvislosti a Aluze.

Přejít pole a zestárnout (Jarní chodec)

Venkov v básních Petra Mazance je ještě omamný svou prapůvodní přirozeností a prostotou.

Průřez tvorbou středoškolského učitele a regionálního historika představuje svého autora jako autentického básníka venkova. V zákoutích současné české poezie lze stále nalézt autory hodné pozoru a Petr Mazanec k nim pro některé rysy svých básní náleží.

Rozsáhlé kompozice i drobnosti zachycují přirozené děje, jak je na Vysočině autor zažíval či viděl - smrt stářím, mše a zpovědi, lásky, proměny ročních dob v krajině. V době, kdy už je venkov plošně zohyzděn družstevními sily, obřími skladišti z vlnitého plechu a necitlivými novostavbami v samém srdci vsí, nacházíme jej u básníka Mazance stále takřka v té podobě, jak ji zobrazil ve svých prózách Jan Čep nebo i později ve fotografii Jan Reich.

Prostota se odráží i ve způsobu záznamu. Nenarazíme na žádné záplavy básnických zkratek a metafor, prozaický jazyk básní je mnohdy přehledný jak pokosené pole, občas ozvláštněný vynechaným slovesem či osekáním přebytečných slov. (Ve vsi teď zase skoro týden / v jednom stavení / smrt pobývala // Taková / se kterou v sednici / hodinku tiše / A malým oknem na dvorek / se také podívat / kde deset slepic a kohout) Neubráníme se však dojmu, že na jiných místech z radosti ze zahloubání zbylo slov až příliš na úkor obsahu a vyprávění je v nich rozmělněno. Zejména u delších kompozic tam, kde jde o prostý záznam určitého krátkého okamžiku bez pevnější stavby či pointy.

Ačkoli je Jarní chodec výbor, mnohé rysy jej činí velmi kompaktním. Jednou z nich je vytrvale dodržovaná er-forma či užití výhradně infinitivů, což v subtilní osobní lyrice nebývá u básníků tak úzkostlivě a systematicky používáno. Zde však působí v několika rovinách. Autor je v prvé řadě pěší pozorovatel krajiny a společenství bližních, sám sebe pak z tohoto kontextu nevytrhává. Je jedním ze všech. Ich-forma byla by zde často rušivá a nevytvořila by zdání obecné platnosti. U věřícího básníka za ní cítíme i souvislost s křesťanským požadavkem skromnosti. A vzhledem k celkovému pohledu a pocitu sounáležitosti napříč mnoha generacemi jde snad i o osobitou zprávu potomkům.

Přestože se v souboru nacházejí i básně 'pražské', cítíme jasně, že autor zkrátka do velkoměsta nepatří. Městské prostředí je plno krátkodobých, mnohdy křiklavých podnětů, jež nejsou vhodné pro vláčné, rozvážné tempo zápisů leckdy kronikářských. Básníku Petru Mazancovi je nejlépe v odlehlém klidu polních pěšin či v lijáku pod osamělým stromem.


Vojtěch Probst
Literárky v síti 23. listopadu 2009