DAUPHIN

Miroslav Olšovský (*1970)

Vydal básnickou sbírku Záznamy prázdnot (Dauphin 2006). Podílel se na vydání antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (Volvox Globator 2003). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech a Světu literatury. Je autorem vizuální a konkrétní poezie. Věnuje se psaní krátkých záznamů během chůze: „Tato věta je pouze tím, co říká, jen tím, čím chce být – touto větou.“

Bytí, med a prázdnota (Záznamy prázdnot)

„A stále silněji / si uvědomuji / bezmocnost / a bezcennost / slov / vůči stále víc / bezrozměrné skutečnosti,“ říká Miroslav Olšovský. Ano, už odedávna je to právě na básnících, aby neustále přezkoumávali vztah zkušenosti a jazyka, a při tomto přezkoumání aby koryto jazyka vymílali až k nervům říčního dna nebo k zbláznění řeky. Podívejme se tedy, co je nového na našich tocích...

Olšovského sbírka Záznamy prázdnot (Dauphin 2006) navazuje na tradici pooezie jakožto mezního, na tradici, která je silně vepsána nejen v moderním básnictví, ale rozptýlena v moderním umění vůbec: zde i tam poslední zřetel často míří za hranice umění směrem k existenciálnímu či metafyzickému, odkud potřeba tvořit vyvěrá a kam se, povýšena a naplněna vytvořeným dílem, po spirále dialektiky obloukem vrací. Odtud také jakýsi příznačný chlad prototypicky moderní lyriky, která cestuje z prázdna do prázdna, chlad a disonance, na které poukázal už v padesátých letech ve své slavné studii Struktura moderní lyriky Hugo Friedrich. Tento obecnější úvod je přitom nutný, protože Olšovského sbírku, myslím, není možné dostatečně ocenit v omezeném kontextu současné české poezie, její roztříštěnosti a stále vládnoucí pansubjektivizace světa skrze zážitek, nápad a otřelou či neotřelou jazykovou figuru. Olšovský toto vše klade do závorky jako méně podstatné, upomínaje tím právě už na Mallarmého či Poea, kteří jako první volali po něčem komplexnějším, než jsou rozmary srdce a jazyka, jimiž se většina poezie vyčerpává, a jimiž také vyčerpává své poslední čtenáře.

Olšovského osmdesátistránkový knižní debut pokrývá čtrnáct let tvorby; už to samo je nezvyklé, vždyť spíše dnes narazíme do básníků, kteří za sebou v pětatřiceti mají deset sbírek. Olšovský počkal a čtenář je jeho trpělivostí odměněn – to, co se do výběru dostalo, je až na pár spornějších textů vyjímečně hutné a s ohledem na široké časové rozpětí také překvapivě sourodé. Zřejmě právě proto, že se Olšovský nerozptyluje margináliemi – naštěstí zjevně není schopen básnit cokoli –, udržuje jeho sbírka lano neustále napnuté, a díky tomu po něm čtenář může přejít bez pochybností. Nicméně třeba zároveň říci, že Olšovského poezie více než která jiná vyžaduje čtenáře určitého, znamenaného prázdnotami obdobné vlnové délky. Z tohoto / místa / lze / či nelze / spatřit // nic, co by / bylo / i nebylo / určitého / či neurčitého // Ptáci. Jedná se o texty neexpresivní, často minimální, ale ostré a přesné a čtenář k těmto ledovým krystalům musí přistoupit s vlastní krou na zádech.

Olšovský mne svými Záznamy prázdnot snad nejvíce upomíná na skupinu Grand Jeu a její členy Rogera Gilberta-Lecomta či Reného Daumala, v českém kontextu pak samozřejmě na jejich propagátora Miloslava Topinku. To, co se však těmto třem daří spíše teoreticky pojmenovávat, dokáže Olšovský zhmotnit přímo v básnickém textu a ve srovnání s Grand Jeu o poznání nenásilněji a věcněji. Nepotřebuje neustále opakovat ona velká metafyzická slova jako vesmír, prázdnota, stvoření, světlo, smrt a tak dále – spíše čerpá z jejich živého podhoubí, které objevuje sám v sobě, ve své vlastní hlíně. Významnou rovinu přitom tvoří tematizace vztahu k jazyku – nikoli bezcenné jazykové hříčky a hry, kterými se tak rádi blýskají zruční, ale opět veskrze moderní téma jazyka jako zvláštní mocnosti, u níž není tak zcela jisté, kdo užívá koho: Viděl jsem přízrak jazyka utkaný / ze své vlastní mluvy, říká Olšovský v předposledním textu. O něco dříve mluví o smrti jako o místu, kde jsi už jen jazykem, a ještě jinde: Rozpršelo se / zmizely hranice věcí // Zůstal jen jazyk, / kterým lze vidět // dovnitř, skrze sebe / Který už nejsi. Třebaže se to v napjatém tichu této sbírky tak zcela nehodí, třebaže se to možná nehodí vůbec, recenzent tleská – zenově, jednou rukou.

Jan Němec, Host č. 5, 2007

Jedinečnost promluvy (Průvodce krajinou)

Druhá sbírka Miroslava Olšovského nazvaná Průvodce krajinou přináší básníkovy verše z let 1989 – 1993. V krátkých gnómických verších se autor typově blíží Kolářovým Básním ticha, zejména tam, kde usiluje o vizualizaci své výpovědi. Nejzřetelněji je to vidět v závěrečných oddílech (Komponované věty I a II), v nichž autor pracuje s prostorovým rozmístěním textů a slov. V záznamech elementarit (s frekventovanými motivy vody, kamene, nebe, hlíny či dřeva), jakož i v různých torzech dějů básník nachází důležité momenty existence, které nám mnohdy unikají. Nechce přitom zobrazovanou skutečnost zcela odkrýt, ale pouze se jí dotknout, a to co nejmenší styčnou plochou slov („záznamy větru / a záznamy slov // lámání světla / TRHÁNÍ“). Olšovský často využívá prostředků, které zhodnocují slovo, nejrůznějších kalambúrů, aliterací, zvukomalby, zvukových analogií, grafických a gramatických deformací, možností vzájemného propojení sousedních textů či cyklického variování jednotlivých básní. V těchto básnických experimentech básník rozbíjí ustálenou podobu slov i interpunkce nebo naopak sahá k vynechání některých hlásek či slabik. Nejde přitom o experimentování samoúčelné. Jednotlivá slova netvoří pouze vizuální, ale vždy také jazykově významovou kompozici. V tichých (emočně nevzrušivých) miniaturách básník proniká do hlubin bytí, k okamžikům rozpadu, zániku či zrodu. Téma řeči coby projevu lidské identity plní důležitou roli i zde. Navzdory výše řečenému však musíme podotknout, že sbírka nedosahuje kvalit básníkovy prvotiny a je (nejen chronologickým) vykročením zpět.

Miroslav Chocholatý, Host č. 5, 2011

Průvodce krajinou

Básnickou a esejistickou tvorbu Miroslava Olšovského mohli čtenáři doposud zaznamenat v některých periodikách (A2, Literární noviny, Psí víno, Souvislosti, Svět literatury). V roce 2003 se editorsky a překladatelsky podílel na antologii literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu? Před pěti lety pak v nakladatelství Dauphin vydal sbírku básní Záznamy prázdnot (2006), která je autorským výborem z let 1990?2003 a zahrnuje dva samostatné básnické cykly. Hned v úvodu je třeba poznamenat, že to je kniha velmi vyzrálá a nevšední. Olšovský se v ní představil jako básník propojující vlastní svébytnou poetiku s vlivy konkrétní a vizuální poezie.

Nová sbírka Miroslava Olšovského je nazvána Průvodce krajinou a skládá se ze čtyř samostatných cyklů vznikajících v rozmezí pěti let: Průvodce krajinou (1989), Podoby (1993), Komponované věty II (1992), Komponované věty I (1991). To je relativně důležitá informace, jelikož se z ní dozvídáme, že druhotina Olšovského je vlastně sbírka zahrnující texty svojí genezí starší než jeho knižní debut. Nelze se proto vyhnout srovnání obou děl. V Záznamech prázdnot se nacházejí básně spíše delší než ty, které jsou zařazeny v nové knize, a zároveň i více „popisné“, dá-li se o tom takto mluvit. Ze sbírky však na čtenáře dýchá stejná atmosféra: v prázdné, nehostinné a studené krajině se ozývá jen tiché skučení větru, potkáváme sesuté zdi, stromy bez listí... Patrná je snaha o zmocnění se skutečnosti v její úplnosti, což se zatím ne vždy úplně daří. To si lze uvědomit i na jednom z důležitých témat první sbírky, kterým je slovo samotné. Básník zvažuje jeho sílu, jestli vůbec je možné skrze slova uchopit svět („A stále silněji / si uvědomuji / bezmocnost / a bezcennost / slov / vůči stále víc / bezrozměrné / skutečnosti“; s. 26). Nová kniha je však v tomto ohledu trochu jiná. Už se nejedná o záznamy krajiny, které jsou nám postupně předkládány, nyní jsme onou krajinou provázeni. Bezradnost při snaze uchopit skutečnost v její celistvosti se ztrácí a čtenář se najednou ocitá přímo uprostřed světa Miroslava Olšovského.

Je až s podivem, jak málo prostředků a jak málo slov básníkovi stačí, aby naplno rozehrál čtenářovu imaginaci („Krajinou se drží listí / Vítr a hůl“; s. 13). I když se na první pohled může zdát, že některé obrazy jsou jen v obrysech načrtávané a mlhavé, není tomu tak. Síla Olšovského básní tkví především v tom, že dokáže být velmi přesný a průzračný („Strniště mrazu / Ohně vypalují zemi / Mezi kmeny praská vítr / a hoří“; s. 19). Přestože nám jen drobné signály konkretizují bližší časová určení, nemohu se ubránit dojmu cykličnosti, opakování se, odvěkosti popisované krajiny, která tak nabývá až mytických rozměrů. To vše je navíc podtrhováno opakovaným výskytem všech čtyř živlů, jež jsou v nejrůznějších podobách stálou konstantou Olšovského scenerií. Dalším rysem, který textům dodává univerzální platnost, je vytracení lyrického subjektu, jenž byl v předchozí knize stále nedílnou součástí řady básní.

Nemám příliš rád, když autor čtenáři předkládá pouze „mistrné“ jazykové hříčky či „neotřelé“ nápady, a přitom jsou jeho texty naprosto prázdné. Když se mi Průvodce krajinou dostal poprvé do rukou, byl jsem proto trochu zaskočen. Texty různě otáčené, rozdělování slov a nesourodé používání verzálek apod. To nebylo v Olšovského prvotině v takové míře zvykem. V případě Komponovaných vět II jsou básně postupně natáčeny o devadesát stupňů směrem vpravo, neustále jakoby rotují dokola. Komponované věty I jsou založeny na zrcadlovém uspořádání, texty jsou tedy otáčeny o sto osmdesát stupňů, což vybízí k různým způsobům četby. Cyklus Podoby se zase skládá ze dvou dalších variant výchozích devatenácti básní, které tak jsou v detailech obměňovány. Podstatné je, že texty těmito jemnými významovými rozdíly nabývají na plastičnosti („dřevo / pokryté  / mrazem / a sluncem“; s. 53; „dřevo / porostlé / mrazem / a sluncem“; s. 75; „zmrzlé dřevo / potažené / světlem“; s. 97). Domnívám se, že pro Olšovského jsou veškeré impulsy z konkrétní a vizuální poezie podstatným obohacením výchozího sdělení, dodávají jeho veršům další rozměr a rozhodně nejsou samoúčelné („déšť / protíná / prostor“; s. 67).

Přestože obě knihy vznikaly prakticky ve stejném období, mám trochu paradoxně dojem, že nová sbírka přeci jen posouvá Olšovského tvorbu o notný kus kupředu. Co bylo v Záznamech prázdnot pouze naznačeno, je v Průvodci krajinou dovedeno do důsledku. Věřím, že se Olšovský přidrží své poetiky nastolené již v první knize a zároveň dokáže svůj básnický projev znovu nějakým způsobem obohatit. I přes počáteční nedůvěru, se kterou jsem ke knize přistupoval, považuji druhou knihu Miroslava Olšovského za osobitější a vyzrálejší. Již teď se těším na další autorův počin a rozhodně nebudu sám, koho bude zajímat, jak se bude vyvíjet jeho současná básnická tvorba.

Jan Hejk, iLiteratura

Průvodce krajinou

Estetika klade otázku, co hledá člověk v přírodě, kde nejsou restaurace. Bedekry nabízejí relaxaci, odpočinutí od stresu stísněných velkoměst. Sbírka Průvodce krajinou Miroslava Olšovského nabízí metaforu vnitřního já. Přesněji řečeno: „tiché skučení větru, sesuté zdi, stromy bez listí“ (iLiteratura.cz). Kdo zná autora víc než zběžně, ví, že křehkost této melancholie je zdánlivá. Z kratičkých textů, psaných na počátku devadesátých let, vyrůstá specifická vůle, držená při síle tvarem, jenž se vzpírá jakékoli redundanci, což je zřejmě i autorův programový kód. Nechává mizet písmena slov – ze stínu se v přesmyčkách syntaxe stává stí – a rozehrává tím významovou hru, která možná v časopiseckém otištění zcela nevyzněla, ale v knize je její sevřenost sugestivní. Sympatické je, že tvůrčí přístup koresponduje s realitou, vždyť v lese nevidíme celý stín stromů, jen část stínu vrženého do úbočí, a ten, částečně zakryt, ztrácí se v přítmí lesa. Ve skutečnosti tak vidíme jen stí... Pokud se nejedná o listí. Kratičké básně, podobně jako haiku omezené jen na určitý počet nezbytných předepsaných znaků, jsou autorem označovány jako kóany. Cenné je, že postoj autora k poezii nemusí být podbízivý ani útočný nebo zjednodušující, jak k tomu, poněkud hloupě, vybízí někdy sama literární kritika. Texty rezonují i v samotářově doupěti, ale v krajině jsou nepostradatelné.

Kuba Pařízek, A2 č. 3, 2012