DAUPHIN

Simona Racková (* 1976)

Básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička. Recenze a kritiky publikuje pod jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012) a dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk, 2007 a 2009). Publikovala básnické sbírky Přítelkyně (Literární salon, 2007) a Město, které není (2009, bibliofilie s linoryty Pavla Piekara). Je matkou sedmiletých dvojčat. Tanci se věnuje od třinácti let, nyní zejména flamenku.

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy a složitosti světa a zaujatě, přitom čitelně o nich psát.

Na počátku bylo slovo... Ne, omyl: na počátku byl tanec!

A je dost možné, že právě tanec byl počátkem slova. Tanec jako stvoření; stvoření slova z tance. Kdo jednou v životě doopravdy tančil, možná zná pocit, kdy se svět, jeho nevýslovný smysl a skrytý rytmus ženou skrz tělo, kroky a gesta na světlo. Tanec, vzešlý z paměti těla, zároveň tělesnou zkušenost vždy nějak přesahuje. Je něčím víc, kráčí po hraně toho, co velmi dobře zevnitř známe – a neznáma, k němuž se chceme vztáhnout a vyjádřit je.

Simona Racková ve svých básních dovede zaznamenávat své prožívání velmi smyslově, sytě a sugestivně.

Zároveň má potřebu vtisknout svou zkušenost ještě do něčeho dalšího, totiž do obratů a figur věčného lidského „víření“ kolem neznámého středu. Sbírka Tance mapuje fyzický, bezeslovný šum životních piruet, ale i momenty, kdy se z intuitivního šumu rodí sdělení. Kdy něco musí být definitivně vysloveno a nesmí to jen tak odvanout v pár otočkách. V básních najdeme exotiku cest i každodenní všednost, což znamená i všednost cest a exotiku všednosti; vedle výjevů docela reálných jsou zde fragmenty téže reality stále posouvány do roviny metaforické, abstraktní, roviny osobního, soukromého mýtu.

Ale proč to neříct i jinak:

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy a složitosti světa a zaujatě, přitom čitelně o nich psát. Vtisknout všechen ten tanec a rej do slov.

Jan Štolba, Čítárny, 13. 11. 2015