DAUPHIN

Viktor Borisovič Šklovskij (1893 Petrohrad – 1984 Moskva))

Ruský spisovatel a literární vědec. Roku 1914 vstoupil dobrovolně do armády a jako komisař prošel východní frontou, Persií, účastnil se občanské války i revolučních událostí. Právě z této doby jeho raného mládí pochází kniha Sentimentální cesta, kterou dopsal roku 1923 v Berlíně. V té době už byl proslaven jako progresivní literární teoretik a kritik: roku 1916 byl jedním ze zakládajících členů OPOJAZu, zakládal sdružení Serapionovi bratři a byl jednou z ústředních postav ruského avantgardního hnutí.

Šklovskij je českému prostředí dobře znám již od 30. let 20. století, kdy jeho formalistické studie měly zásadní vliv na rozvoj pražského strukturalismu. Známá kniha Teorie prózy, soubor Šklovského formalistických studií, vyšla v Praze v českém překladu již roku 1933.

Překládat takto poutavé texty je sebedestruktivní práce.

iLiteratura: Proč sis k překládání vybral právě Sentimentální cestu V. Šklovského? Čím tě zaujala?
Petr Šimák: Já jsem si ji nevybral. Návrh, že by se Sentimentální cesta měla znovu přeložit, jsem slyšel od třech lidí a všichni se myslím hlásí ke svému prvenství: Daniel Podhradský, majitel nakladatelství Dauphin, Jakub Říha, bývalý šéfredaktor téhož nakladatelství, a básník a psycholog Michal Maršálek. Mně se do toho zpočátku moc nechtělo. Ale pak jsem usoudil, že ten text je pro dnešního čtenáře kvůli množství kulturních a historických odkazů neprůhledný – a to pro mě byla asi hlavní pobídka. A navíc je to vynikající kniha, která mě velmi zasáhla.


iLiteratura: V předmluvě píšeš, že překlad Bohumila Mathesia z 30. let 20. století už zastaral. V čem konkrétně?
Petr Šimák: Mathesia obdivuji, že dokázal knihu v době první republiky přeložit. A navíc bez pořádných slovníků, bez internetu. Jeho čeština je archaická a krasodušná, kdežto Šklovskij píše velmi strohým a úderným jazykem, revolucionářským stylem, často takřka jazykem vojenského dokumentu. Když dneska čtete Mathesiův překlad, tak vám může připadat, že Šklovskij byl estét, který psal spíše poeticky – ale ono to tak není.


iLiteratura: Takže na vině je tehdejší podoba češtiny, nikoli Mathesius?
Petr Šimák: Určitě je to dobovým diskursem. Mathesius byl stylistický mistr. Ale zároveň už tehdy byl trochu archaický, a dnešnímu čtenáři tak po těch osmdesáti letech zní text ještě archaičtěji, což je vzhledem ke Šklovskému nepatřičné. Ale přiznávám, že kdyby Mathesiův překlad neexistoval, tak bych tu knihu možná vůbec nepřeložil, protože bych si na ni netroufal. Po prvních třiceti stranách jsem zjistil, že spousta věcí je pro mě vlastně nesrozumitelná. Jsou místa, o kterých dodneška nevím, co vlastně znamenají. A v tom mi byl Mathesius oporou: když jsem potřeboval, mohl jsem se přesvědčit, že on tehdy nerozuměl stejně jako já.


iLiteratura: V čem především se tedy oba překlady liší?
Petr Šimák: Myslím, že čeština mého překladu je nestandardní. Připodobňoval jsem ji atypičnosti ruského originálu – vynechával jsem třeba často slovesa, což je v ruštině běžné, ale v češtině to působí nezvykle, volil jsem netradiční slovosled a tak dál. Bojoval jsem s redaktorkou Klárou Kacetlovou, která mi mnoho vět přepisovala tak, aby zněly „hezky česky“. Snažil jsem se jí jednou u ní doma své stanovisko vysvětlit a její přítel a kocour mne dodnes nemohou ani cítit. Tu nestandardnost jsme nakonec zachovali. I kvůli tomu je Mathesiův překlad uhlazenější, možná poetičtější – ale takový právě Šklovskij nebyl. Myslím, že nakonec s Mathesiem nemáme ani jednu větu přeloženou stejně. Ty překlady jsou různá díla – a o to šlo. A taky o to, zpřístupnit knihu dnešnímu čtenáři a učinit ji – také skrze poznámky, které v ní jsou – srozumitelnou a poutavou.


iLiteratura: Ano, ty poznámky jsou opravdu záslužné – ale přesto se musím přiznat, že pro mě byla kniha tak strhující, že jsem se jimi neměla chuť zdržovat...
Petr Šimák: Proto jsem také chtěl, aby byly vysázeny přímo pod textem, aby čtenář nebyl rušen v toku čtení a nemusel přelistovávat na konec textu. Čtenář má možnost ty poznámky nečíst, když ho reálie nezajímají. Chtěl jsem, aby člověk nemusel hledat v encyklopedii, když něčemu nebude rozumět.


iLiteratura: Jak dlouho jsi na překladu pracoval?
Petr Šimák: Tři měsíce každý den, dnem i nocí. Překládat takto poutavé texty je sebedestruktivní práce. Do překladu jsem se pustil den po svém návratu z Íránu, což byl senzační zážitek, protože jsem díky Šklovskému mohl svou cestu prožít znovu. Bazary, které jsem tam navštívil, život, který jsem tam potkal, přírodu, kterou jsem tam viděl – to vše Šklovskij v Sentimentální cestě popisuje a já jsem si to při práci na překladu mohl připomenout.


iLiteratura: V předmluvě k Sentimentální cestě píšeš, že z knihy čiší láska k revoluci. Mně se nezdá, že Šklovského vztah k revoluci byl tak jednoznačný. Vždyť on tam popisuje všechny ty hrůzy, co se děly, a sám musel před revolucí utéct do zahraničí...
Petr Šimák: Právě že ne před revolucí, ale před bolševiky, co už se snažili, aby ta revoluce zase pěkně ztuhla do nového absolutistického řádu. Láska k revoluci je u Šklovského myslím jednoznačně. A k ofenzivě. Šklovskij měl hrůzu ze zahnívání, ztráty životního cíle, stojatosti, zmrtvělosti. Proto dochází až ke zdánlivě absurdnímu stanovisku, že armáda má útočit, aniž by se ptala po cíli, na který pálí. Vše je lepší než to hnití v zákopech. Usiloval o změnu zlého řádu, za který carské Rusko a neschopnou demokratickou prozatímní vládu považoval, ale zároveň si myslím, že Šklovskij konsekventně zastává velmi inspirativní postoj: ideologii nikdy neupřednostňuje před prostým lidským zájmem napravit zlořády světa a ulehčit tomu, kdo trpí. Nakonec je pro něj tedy, při vší té lásce k revoluci, důležitější podepřít zraněného, než dělat revoluci a válku. „V politice jsme zbytečně chytří a dalekozrací. Kdybychom se snažili být zodpovědní za jednotlivé události, z nichž se historie skládá, místo abychom se snažili dělat historii samu, možná by to všechno nedopadlo tak směšně. Není třeba snažit se dělat historii, ale biografii.“ Tohle je pro mě nejdůležitější věta z celé knihy.


iLiteratura: Považuje tedy utrpení, které revoluci provází, za nutné zlo?
Petr Šimák: Vlastně ano. Revoluce je prostě taková, je to krvavý zásah do stávajícího řádu. Revolucionář věří, že společnost nelze změnit jinak než krvavou revolucí. Nicméně je pravda, že Šklovskij vyčítá bolševikům, že se zabývají velkou historií, obrovským vývojem, který zasahuje lidstvo jako celek, ale nedbají na jednotlivé lidi. Šklovskij vždy bral ohled na člověka a z bolševiků měl strach. Považoval je za lůzu, v níž se snoubila agrese s neznalostí. Přesto vždy bojoval proti bílým, protože nevěřil, že by se bolševici mohli dostat k moci. To byla typická pozice intelektuála, který si říkal, že tihle primitivové to nikdy nedokážou. Pro Šklovského byla revoluce nutností. Byl válečný komisař, ale když ruští vojáci drancovali v Persii bazar, tak je sám šel rozhánět. Což myslím přesně vystihuje jeho pozici.


iLiteratura: Mathesius v doslovu ke svému překladu píše, že Sentimentální cestu lze považovat za jakousi realizaci formalistických východisek. Myslíš si to taky?
Petr Šimák: Ano, Šklovskij je určitě ovlivněný avantgardou. Především v té rezignaci na staré postupy vyprávění a v hledání nové, neobvyklé formy, v jisté avantgardní odvážnosti. Vlastně celý formalismus je sousledný s avantgardou. Šklovskij – stejně jako třeba Chlebnikov – je zajímavý neobyčejnou metodou, soustředěním na nový „způsob tkaní“. Šklovskij zároveň jako by formu vyprávění ignoroval, protože to, o čem psal, formu ztratilo. Jedině tak mohl autenticky popsat to, co viděl.


iLiteratura: Stylem ovlivněným avantgardní poetikou a literaturou faktu popsal v Deníku 1920 ruskou revoluci Isaak Babel. Myslíš, že mají Babelův a Šklovského způsob psaní o revoluci něco společného?
Petr Šimák: Šklovskij vůbec nemluví ideoligicky, soustředí se – stejně jako Babel – na záznam faktů. Nehodnotí, ale – jak sám říká – poskytuje materiál. Věřím, že to je vlastní určení literatury. Ukazovat svět, ne podsouvat čtenáři nějaký názor.


Markéta Kittlová, iLiteratura.cz 23. listopadu 2011