DAUPHIN

Jitka N. Srbová

Vystudovala FHS UK. Na internetu publikovala pod nickem Natasha. Básněmi je zastoupena mimo jiné v literárních sbornících Stělesnost (Straky na vrbě, 2006), 7edm (Theo, 2010) a Místa nevhodná k odstranění (Městská knihovna Varnsdorf, 2010) a v ročenkách Nejlepší české básně (2012 a 2015). Publikovala rovněž hojně časopisecky (Psí víno, Weles, Pandora, A tempo Revue, H_aluze a další). Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986–2006 (dybbuk, 2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (Protis, 2011), řadu let vedla on-line Almanach Wagon. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011) a Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013). Žije v Hořovicích a v Praze.

Básnířka Jitka N. Srbová má chvíle, kdy dokáže vyslovit nevyslovitelné (Někdo se loudá po psím)

Jitku N. Srbovou (1976) coby básnířku dosud znalo převážně publikum internetových literárních časopisů či almanachů. Její „papírová“ knižní prvotina Někdo se loudá po psím, jež vyšla nedávno v nakladatelství Dauphin, představuje Srbovou jako autorku niterné ženské lyriky.

Slovní spojení „niterná ženská lyrika“ zavání frází, přesto zde nelze jinak: u Srbové totiž vystupuje ona přímost „ženského“ pohledu natolik do popředí, že spojení „ženská lyrika“ chtěnechtě vytane na mysl. Přitom jde o lyriku věcnou, strohou, oproštěnou od kejklí hlubokomyslné metafyziky. Jako by pro básnířku neznamenala forma básní nic víc než „pouhou“ nutnost zachytit s minimem slov a s co nejtěsnějším odstupem okamžitý stav duše.

Do spánku vedou dvě cesty

Na sbírce je až nápadné, jak pomalu a soustředěně vznikala. Čtyři oddíly textů skládají lyrickou mapu milostných běsů a úzkostí, která končí v závěrečné části odstupem od básnického já, totiž verši o obývaní světa, namísto přežívání pouhého přežívání v něm; mimochodem básněmi, které co do formy autorka uchopila z celé sbírky nejpevněji.

Jako určitý leitmotiv je kromě milostnosti a ostrého zaříkávání samoty v poezii Jitky N. Srbové patrný i příklon k přírodní lyrice. Některé z těchto veršů trpí jen simulovanou naléhavostí (výjimkou je delší cykus Červencem). Srbová je, zdá se, spíš typem intuitivního literárního talentu, který potřebuje zcela konkrétní a expresivní impuls k psaní. Její rukopis nejvíc osloví tam, kde je konkrétní a radikální. Onou radikálností přitom nemyslím výhradně otevřenost milostné lyriky, na mysli mám třeba verše plynoucí v konkrétním nočním čase (kvaziautomatické záznamy z noci s přesnými pointami: „Do spánku vedou dvě cesty/ V jedné říkáš/ Ano.“). V některých textech jako kdyby se ještě lámala a jizvila dívčí zasněnost o řezavou skutečnost - kupříkladu v závěrečném dvojverší básně Prostor ke stárnutí: „Ve spíži od oběda/ Není nic/ Zbývá zavařit čas do sklenic/ Na plodovou vodu“.

Rukopis Jitky N. Srbové je rozpoznatelný i jakousi permanentně znejklidňující tichou lamentací. Píše-li v jedné básni „A v tomto věku je člověk již zcela hotov/ Až po pruhy na čepici“, nepotřebuje čtenář už nic dalšího, aby pochopil. A přesto dočte onu bezejmennou báseň až do hořkého konce, kde na něj nečekají „Žádná další vysvětlení“. A právě tohle jsou básně, v nichž Jitka N. Srbová dokáže vysvětlit nevysvětlitelné.

Dora Kaprálová Kavárna MFDnes, 30. 8. 2011

Srbová: Poezie buď zasáhne bleskem, nebo se vleče jako přejetá dešťovka

Při čtení básnické prvotiny Někdo se loudá po psím Jitky N. Srbové se vás zmocní radost. Radost z dobré poezie. Možnost vyslovit prožité se u autorky mění v plné, smyslové básně, jež jsou nabity niternými a hlubokými lidskými příběhy. Její poezie zkoumá, co je za věcmi a za vztahy.


Při pročítání Vašich básní mě napadla dvě slova: radost a plnost. Myslím tím radost v nejlepším slova smyslu – hlubokou radost z prožívání. Mám tedy neodbytný dojem, že je pro Vás psaní poezie především radostí?

V tom smyslu, jaký naznačujete, to radost určitě je. Radostná je i možnost vyslovovat prožívané, dotýkat se světa skrze slova.


Zůstaňme chvíli u radosti. Nemáte pocit, že pokud je přítomná v tvorbě, tak je zaměňována s falešným optimismem nebo jednoduchostí? Zdá se mi totiž, že v poezii se očekává spíše „utrpení“ lyrického subjektu.

Radost by snad byla „málo“, pokud by klouzala po povrchu, ale klouzáním po povrchu se nic nenapíše. Myslím, že každá tvorba pramení z napětí a neklidu. Když výsledkem tvůrčího aktu není popis utrpení, neznamená to, že autor povečeřel talíř koblih, vycucal si z prstu básničku a usnul spánkem spravedlivých.


Vaše sbírka vyšla v letošním roce. Vy jste ale do literatury vstoupila mnohem dříve? Nechávala jste věci zrát, pomalu se loudat do cíle?

Tak bych to určitě neřekla. Kolem pětadvacátého roku jsem o knihu hodně stála, ale nenašel se nakladatel. A pak se mi stalo to, co se nejspíš stane každému, kdo sedí nad rukopisem delší dobu. Začala jsem mít pochybnosti, měnil se můj pohled na to, co v poezii chci. Po třicítce jsem dospěla k názoru, že už se mohu docela klidně loudat, že podstatné není, kdy kniha vyjde, ale aby za něco stála. A sama bych nejspíš nikdy nedospěla k názoru, že „už to nastalo“, proto za existenci sbírky hluboce vděčím své editorce, Olze Stehlíkové. Bez jejího přičinění by se o rukopisu nedozvěděl ani nakladatel, pan Daniel Podhradský, a já bych se nejspíš kdesi loudala s rukopisem v rukávu dodnes.


Řada básní je o překonávání vzdáleností. V hlavě mi utkvěly verše „Vzpomínky jak prázdné důlky/Po blízkém těle...“. Vnímáte poezii jako jednu z možností přiblížit se sama k sobě, k druhým?

Ano, ale neděje se to plánovitě. Kdyby o to člověk usiloval, myslím, že se mu to vysmekne.


Důležité místo ve Vašich básních má příroda. Příroda jako zdroj smyslového opojení a hlubokých prožitků. Zdá se, že tento prostor poskytuje mnoho možností a zároveň je jakousi samozřejmostí?

V přírodě jsme ponecháni sami sobě. A nekonečnost prostoru okolo nás a nad námi, síla živlů, fakt, že je toho tolik, co nás překračuje v čase i v prostoru – jak by bylo možné to nevidět! Proto bych s tou samozřejmostí nesouhlasila. Ale já jsem městský člověk, proto mám možná v sobě údiv vůči věcem, které třeba venkovan považuje za samozřejmé, protože s nimi denně přichází do styku, možná se s nimi i potýká a otravují mu život.


Loudání, vychutnávání a dotýkání se věcí okolo, hraje v básních této sbírky velkou roli. Přesto mám neodbytný pocit, že Váš lyrický subjekt si řadu věcí nechává pro sebe, že tak trochu provokuje? Tajemství jsou tedy důležitou součástí Vaší poezie, nemýlím se?

Ano, tajemství je pro mě opravdu podstatné. Co je za věcmi, za vztahy. Skrytost, záhadnost, stín. Přála bych si přiblížit čtenáři taková tajemství, ukázat na jejich existenci. Ovšem nepůsobit nutně jejich odhalení! Všechno se říkat nemá, ani nesmí.


Váš lyrický subjekt je zcela sám sebou, proto je plný. Nemá potřebu se příliš do něčeho stylizovat. Přesto. Řada básnířek se stylizuje dokonce do muže, podle mého snad proto, aby se vyhnuly škatulce „ženská lyrika“. Podlehla jste někdy i Vy? Nebo Vás to naopak ani nenapadlo?

Ale napadlo. Víte, mám takový pocit, že čím více pozornosti člověk věnuje popírání jakýchkoliv škatulek, tím více je paradoxně posiluje. Řekněme jednoduše, že v některém textu vstoupím do mužské ich-formy, protože by jinak nefungoval. Může to být ze zvědavosti, z bujnosti, z čiré nutnosti.


S pojmem ženská lyrika jste se nemohla nesetkat. Jak se k této škatulce, která jakoby předem trochu zavrhovala možnost skutečně dobré poezie, stavíte?

Já po pravdě doufám, že ženská lyrika nerovná se automaticky blbá lyrika. Tak daleko to myslím se škatulkami ještě nedošlo. Ale nemyslím, že je to zvlášť smysluplná kategorie.


Na druhou stranu nemůžeme pominout fakt, že poezie psaná ženami je jiná než poezie psaná muži. V čem si myslíte, že je ten základní rozdíl?

Mně právě ta potřeba hledat jakési pohlavní rozdíly připadá úplně zbytečná. Co to vůbec o poezii říká? Nemáme zajímavější dělení, musíme-li už dělit? Poezie třeba buď zasáhne bleskem, nebo se vleče jako přejetá dešťovka, to snad. Řešit, jestli autor má modré nebo červené trenýrky, to je klouzání po povrchu, tedy pohyb mimo prostor, který poezie skutečně obývá.


V básních je jemný smysl pro humor. Jako by Váš subjekt mnohdy nebral všechno, nad čím přemýšlí, zas tak vážně?

Jak by člověk mohl zaujatě pozorovat svět a ignorovat existenci paradoxu nebo absurdity. Když se ve šťastnější chvíli poctivé reflexe nahlédnu zvenčí, ledacos je celkem k popukání.


Básně čtvrtého oddílu se odehrávají ve městě, konkrétně v Praze. Zdá se, že Praha je nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Nebo je to jen touha vypořádat se s místem, kde žijete?

Prahu miluji a jsem v ní věčným turistou. Když třeba procházím centrem, neustále mě atakují rozdavači letáků a prodejci všemožných suvenýrů, protože s úžasem civím kolem sebe, jako bych tu byla poprvé. Praha je jedinečná.


Zuzana Kůrová, literární.cz, 4. 11. 2011

Portrét umělce jako dospělého štěněte (Někdo se loudá po psím)

Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání – zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické.

Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života – stejně jako poesie!! – je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat – nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy – a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za – toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!

Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku – mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou – a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolozec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník – a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli.

V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize čas je i předbudoucí – například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy, podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva.

Básníci – i jejich partneři – trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.


Mirek Fiš, H_aluze č. 17, 2011