DAUPHIN

Jitka N. Srbová

Vystudovala FHS UK. Na internetu publikovala pod nickem Natasha. Básněmi je zastoupena mimo jiné v literárních sbornících Stělesnost (Straky na vrbě, 2006), 7edm (Theo, 2010) a Místa nevhodná k odstranění (Městská knihovna Varnsdorf, 2010) a v ročenkách Nejlepší české básně (2012 a 2015). Publikovala rovněž hojně časopisecky (Psí víno, Weles, Pandora, A tempo Revue, H_aluze a další). Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986–2006 (dybbuk, 2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (Protis, 2011), řadu let vedla on-line Almanach Wagon. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011) a Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013). Žije v Hořovicích a v Praze.

Srbová: Poezie buď zasáhne bleskem, nebo se vleče jako přejetá dešťovka

Při čtení básnické prvotiny Někdo se loudá po psím Jitky N. Srbové se vás zmocní radost. Radost z dobré poezie. Možnost vyslovit prožité se u autorky mění v plné, smyslové básně, jež jsou nabity niternými a hlubokými lidskými příběhy. Její poezie zkoumá, co je za věcmi a za vztahy.


Při pročítání Vašich básní mě napadla dvě slova: radost a plnost. Myslím tím radost v nejlepším slova smyslu – hlubokou radost z prožívání. Mám tedy neodbytný dojem, že je pro Vás psaní poezie především radostí?

V tom smyslu, jaký naznačujete, to radost určitě je. Radostná je i možnost vyslovovat prožívané, dotýkat se světa skrze slova.


Zůstaňme chvíli u radosti. Nemáte pocit, že pokud je přítomná v tvorbě, tak je zaměňována s falešným optimismem nebo jednoduchostí? Zdá se mi totiž, že v poezii se očekává spíše „utrpení“ lyrického subjektu.

Radost by snad byla „málo“, pokud by klouzala po povrchu, ale klouzáním po povrchu se nic nenapíše. Myslím, že každá tvorba pramení z napětí a neklidu. Když výsledkem tvůrčího aktu není popis utrpení, neznamená to, že autor povečeřel talíř koblih, vycucal si z prstu básničku a usnul spánkem spravedlivých.


Vaše sbírka vyšla v letošním roce. Vy jste ale do literatury vstoupila mnohem dříve? Nechávala jste věci zrát, pomalu se loudat do cíle?

Tak bych to určitě neřekla. Kolem pětadvacátého roku jsem o knihu hodně stála, ale nenašel se nakladatel. A pak se mi stalo to, co se nejspíš stane každému, kdo sedí nad rukopisem delší dobu. Začala jsem mít pochybnosti, měnil se můj pohled na to, co v poezii chci. Po třicítce jsem dospěla k názoru, že už se mohu docela klidně loudat, že podstatné není, kdy kniha vyjde, ale aby za něco stála. A sama bych nejspíš nikdy nedospěla k názoru, že „už to nastalo“, proto za existenci sbírky hluboce vděčím své editorce, Olze Stehlíkové. Bez jejího přičinění by se o rukopisu nedozvěděl ani nakladatel, pan Daniel Podhradský, a já bych se nejspíš kdesi loudala s rukopisem v rukávu dodnes.


Řada básní je o překonávání vzdáleností. V hlavě mi utkvěly verše „Vzpomínky jak prázdné důlky/Po blízkém těle...“. Vnímáte poezii jako jednu z možností přiblížit se sama k sobě, k druhým?

Ano, ale neděje se to plánovitě. Kdyby o to člověk usiloval, myslím, že se mu to vysmekne.


Důležité místo ve Vašich básních má příroda. Příroda jako zdroj smyslového opojení a hlubokých prožitků. Zdá se, že tento prostor poskytuje mnoho možností a zároveň je jakousi samozřejmostí?

V přírodě jsme ponecháni sami sobě. A nekonečnost prostoru okolo nás a nad námi, síla živlů, fakt, že je toho tolik, co nás překračuje v čase i v prostoru – jak by bylo možné to nevidět! Proto bych s tou samozřejmostí nesouhlasila. Ale já jsem městský člověk, proto mám možná v sobě údiv vůči věcem, které třeba venkovan považuje za samozřejmé, protože s nimi denně přichází do styku, možná se s nimi i potýká a otravují mu život.


Loudání, vychutnávání a dotýkání se věcí okolo, hraje v básních této sbírky velkou roli. Přesto mám neodbytný pocit, že Váš lyrický subjekt si řadu věcí nechává pro sebe, že tak trochu provokuje? Tajemství jsou tedy důležitou součástí Vaší poezie, nemýlím se?

Ano, tajemství je pro mě opravdu podstatné. Co je za věcmi, za vztahy. Skrytost, záhadnost, stín. Přála bych si přiblížit čtenáři taková tajemství, ukázat na jejich existenci. Ovšem nepůsobit nutně jejich odhalení! Všechno se říkat nemá, ani nesmí.


Váš lyrický subjekt je zcela sám sebou, proto je plný. Nemá potřebu se příliš do něčeho stylizovat. Přesto. Řada básnířek se stylizuje dokonce do muže, podle mého snad proto, aby se vyhnuly škatulce „ženská lyrika“. Podlehla jste někdy i Vy? Nebo Vás to naopak ani nenapadlo?

Ale napadlo. Víte, mám takový pocit, že čím více pozornosti člověk věnuje popírání jakýchkoliv škatulek, tím více je paradoxně posiluje. Řekněme jednoduše, že v některém textu vstoupím do mužské ich-formy, protože by jinak nefungoval. Může to být ze zvědavosti, z bujnosti, z čiré nutnosti.


S pojmem ženská lyrika jste se nemohla nesetkat. Jak se k této škatulce, která jakoby předem trochu zavrhovala možnost skutečně dobré poezie, stavíte?

Já po pravdě doufám, že ženská lyrika nerovná se automaticky blbá lyrika. Tak daleko to myslím se škatulkami ještě nedošlo. Ale nemyslím, že je to zvlášť smysluplná kategorie.


Na druhou stranu nemůžeme pominout fakt, že poezie psaná ženami je jiná než poezie psaná muži. V čem si myslíte, že je ten základní rozdíl?

Mně právě ta potřeba hledat jakési pohlavní rozdíly připadá úplně zbytečná. Co to vůbec o poezii říká? Nemáme zajímavější dělení, musíme-li už dělit? Poezie třeba buď zasáhne bleskem, nebo se vleče jako přejetá dešťovka, to snad. Řešit, jestli autor má modré nebo červené trenýrky, to je klouzání po povrchu, tedy pohyb mimo prostor, který poezie skutečně obývá.


V básních je jemný smysl pro humor. Jako by Váš subjekt mnohdy nebral všechno, nad čím přemýšlí, zas tak vážně?

Jak by člověk mohl zaujatě pozorovat svět a ignorovat existenci paradoxu nebo absurdity. Když se ve šťastnější chvíli poctivé reflexe nahlédnu zvenčí, ledacos je celkem k popukání.


Básně čtvrtého oddílu se odehrávají ve městě, konkrétně v Praze. Zdá se, že Praha je nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Nebo je to jen touha vypořádat se s místem, kde žijete?

Prahu miluji a jsem v ní věčným turistou. Když třeba procházím centrem, neustále mě atakují rozdavači letáků a prodejci všemožných suvenýrů, protože s úžasem civím kolem sebe, jako bych tu byla poprvé. Praha je jedinečná.


Zuzana Kůrová, literární.cz, 4. 11. 2011