DAUPHIN
photo © Milan Richter

Tomas Tranströmer (1931 – 2015)

Laureát Nobelovy ceny za literaturu je jako básník známý po celém světě – jeho básně vyšly v překladech do 60 jazyků, přičemž jen v angličtině existuje víc než 20 vydání jeho veršů. Nepříliš známý či úplně neznámý je v Evropě zřejmě jen v České republice, protože do češtiny bylo přeloženo jen asi deset jeho básní, v jedné antologii a v časopisech. Tranströmerova silná a vznešená poezie z něj dokonce udělala kultovního autora: ve Slovinsku a na Dálném východě existuje několik kaváren, které nesou jeho jméno. Ve Švédsku a na severu vůbec je tento básník miláčkem početného čtenářského publika. Jeho verše i básníka osobně však znají i na Slovensku, kde vydali jeho sebrané básně a kam přijel, aby převzal Cenu Jána Smreka. V Bratislavě se Tranströmer seznámil s několika českými básníky, L. Kunderou, J. Štroblovou, J. Hrubým a J. Žáčkem.

Přijde smrt a vezme ti míry

Na podzim 2011, vzápětí po udělení Nobelovy ceny za literaturu, česká média tak trochu zpanikařila: kdo to je, tenhle Tranströmer? Kde najít někoho, kdo by o něm byl schopen aspoň něco říct? A ze strany nakladatelů, nepochybně poněkud zklamaných, že cenu dostal jakýsi (u nás) neznámý švédský lyrik, a zvažujících jeho komerční potenciál, se ozývalo: nevíte o někom, kdo by překládal jeho básně?

Jenomže Tomase Tranströmera (*1931) není snadné ani číst, natož překládat. Aby překladatel dokázal verše plné metafor a hutných obrazů interpretovat, neobejde se bez hlubokých znalostí básníkova života a myšlenkového světa. A takový se v českém prostředí zkrátka nenašel.

Přesto na začátku roku 2015 získávají čeští čtenáři možnost seznámit se s obsáhlým výborem z Tranströmerova díla, a to zásluhou nakladatelství Dauphin a dvojice Milan Richter a Vít Janota. Zkušený spisovatel a překladatel Milan Richter dlouhá léta převádí Tranströmerovu poezii do slovenštiny (výbor Básne pre živých a mŕtvych, 1996; sebrané básně Medzi allegrom a lamentom, 2001), s autorem se zná a přátelí a jeho dílo má podle všeho v malíku. Básník Vít Janota mu pak pomohl především s vyladěním češtiny, jež není Richterovou mateřštinou.

Kniha Přijde smrt a vezme ti míry představuje průřez Tranströmerovou tvorbou od padesátých let, kdy mu vyšla první sbírka 17 básní, až po pozdní dílo. Z téměř každé sbírky se v knize objevuje několik ukázek. Básně jsou nerýmované, ale často metricky vázané; autor užívá blankvers, haiku i další formy. Charakteristická je pro něj úspornost vyjádření – málokterá báseň rozsahem překračuje dvě stránky – a také hudebnost: Tranströmer je vedle literáta i hudebním znalcem a klavíristou.

Velkou roli v jeho vnímání světa hraje příroda a sen („Stojím pod hvězdným nebem / a cítím, jak svět do mého kabátu / vlézá a zase z něj vylézá / jako v mraveništi“). Básník nejčastěji zachycuje prchavé kouzlo okamžiku, atmosféru neopakovatelné situace či pocitu, o jejichž prožitek se člověk s druhými velmi těžko může podělit jinak než prostřednictvím básně („Něco temného / se zastavilo před pěti prahy našich / smyslů, ale nepřekročilo je“). V některých básních se projevují jeho studia psychologie i léta, kdy se profesi psychologa věnoval. V řadě dalších zase zúročuje své zkušenosti a pozorování z dalekých cest („Mladý muž našel cizince, co zabloudil mezi chatrčemi. / Nevěděl, jestli se s ním chce spřátelit, nebo ho vydírat. / Ta nerozhodnost ho celkem rozrušila. Rozešli se oba zmatení“).

Výbor doplňuje doslov Milana Richtera, poznámky obou překladatelů, ale také „kalendář“ událostí významných pro autorův život a tvorbu. Ten umožňuje mimo jiné utvořit si představu, kolika mezinárodních ocenění se autorovi v průběhu let dostalo a do kolika jazyků se již dávno před udělením Nobelovy ceny jeho díla překládala. Významný zlom v básníkově životě přinesl rok 1990, kdy jej postihla mrtvice a zasáhla řečové i pohybové centrum. Od té doby Tranströmer méně publikuje, nadále však vystupuje, hraje na klavír, třebaže jen jednou rukou, a se světem komunikuje zejména prostřednictvím manželky Moniky. V kalendáři čtenář objeví i nejednu zajímavost, například zmínku o tom, že Tranströmer do švédštiny přebásnil libreto Janáčkovy opery Káťa Kabanová.

Navzdory básníkově popularitě doma i ve světě nelze říci, že by jeho básně byly snadno čtenářsky přístupné. Jejich četba vyžaduje soustředění a otevřenost autorově imaginaci, oproštění se od předpokladu, že musím všechno pochopit a všemu rozumět. Vyplatí se však dát jim šanci, věnovat četbě trochu klidu a úsilí, naladit se na autorovu vlnu a třeba i chvíli hledat, co z jeho díla nás osloví. Nobelova cena k této nelehké cestě může podnítit i ty z nás, kteří po tomto typu literatury jinak sáhnou spíše výjimečně.

Marie Voslářová, iLiteratura.cz, 20. 3. 2015

Měj oči dokořán, vidíš to naposledy (Přijde smrt a vezme ti míry)

Poezie nedávno zesnulého švédského básníka Tomase Tranströmera má celosvětový ohlas a poté, co byla oceněna Nobelovou cenou, se dá říci, že je Tranströmer momentálně světovým básníkem číslo jedna. Čím je jeho dílo pro čtenáře tak přitažlivé?

Za prvé svojí přístupností. Tranströmer jako by říkal: podívejte, nepotřebuji ani rýmy, ani staletími vycizelované básnické formy, ani nemusím báseň rozsekávat na jednotlivá slova a dělat z nich veliké události poetického minimalismu, stačí mi „je tak mluvit“. Básně plynou lehce, není tu nic, v čem by se mohl čtenář zašmodrchat. Tranströmerova poezie vzniká v jeho přesné básnické imaginaci a slovo je tu pro to, aby poezii NESLO, ne aby s ní svádělo nějaký boj. Za druhé jeho civilností. „Sál i s lampami se chvěl triumfem jako trajekt ve chvíli, kdy přistává“. „...A všechno zůstává bez odpovědi, / brutálně, jako když telefon vyzvání ve tmě.“ „... uvnitř stojí svatý ze dřeva / a bezmocně se usmívá, jako by mu z očí sundali brýle.“ Mnoho básníkových veršů pevně kotví v dobře odpozorované každodennosti a čtenáře dokáže vtáhnout do básně skrze prozaické detaily, které čtenář zná a dovede si je jednoduše představit. Takové metafory bývají přesné a okamžitě účinné. Tranströmer se ovšem na tuto notu neomezuje, stejně tak jako z reality bere své verše ze snové, surreálné magrittovské obraznosti: „Domy, cesty, oblaka / modré zátoky, kopce / otevíraly svá okna.“ „... Domy jsou zde. / V stísněném čekání tu stojí vedle sebe, / dav lidí s tvářemi bez výrazu.“ K těmto polohám se přidává poloha třetí, verše abstraktně introspektivní: „Tak jako vzpomínka se pomalu mění na tebe samého.“ (Je zajímavé sledovat, jak se v básních tyto polohy nenásilně potkávají. Jedna báseň je vlastně dosti prozaickým popisem cesty vlakem, končí však surreálným obrazem. Výsledek je přirozený, surreálno zde reálnu tvoří pointu.) A pak jsou tu verše, které bych nazval prostě „tranströmerovské“: „Smrt, to mateřské znamínko, rostla různě rychle každému z nás.“ Kam na takové věci básník chodí? Nevím a myslím, že do určité míry neví ani on. Tranströmerova poezie je přitažlivá svojí překvapivostí a přijde mi, že i autor býval svými verši překvapován.

Za třetím čímsi, co bych nazval prostě básnickou genialitou; jiné slovo mě nanapadá.„Chlapec vypije / mléko a usne v cele, / v matce z kamene.“ (Báseň ze souboru Vězení. Devět haiku z nápravného ústavu pro mladistvé v Hällby) Tento obraz samoty nejde vyjádřit jinak než právě tímto haiku. Nejde to namalovat, přepsat do povídky, zahrát, zazpívat. Dokonalá cesta do nadreálného světa poezie, která se umí vyjádřit pomocí čistě básnického obrazu tak výstižně, až to bere dech.

Mnoho kroků
„Ikony vložili do země tváří vzhůru / a zem udupali / koly a botami, tisíci kroků, / těžkými kroky desetitisíců pochybovačů. / Ve snu jsem sestoupil do světélkujícího bazénu pod zemí, / vzdouvající se bohoslužba. / Jaká přemocná touha! Jaká idiotská naděje! / A nede mnou dupot miliónů pochybovačů.“ Tranströmerovo dílo ukazuje, jak účinné umí médium poezie být, když je autorem skutečný básník. Například tato báseň. Není tu skoro nic „reálného“, čeho bychom se v ní mohli držet, jsou to vlastně jen symboly. Jsou těmi pochybovači lidé okolo, nebo se ten dupot ozývá v básníkově hlavě? Co vlastně znamenají ty ikony a proč jsou v zemi tváří vzhůru? Přesto je báseň zcela přesná. Ovšem i zde, v tomto nadneseném symbolickém kusu, najdeme Tranströmerovu oblíbenou konkrétnost, využitou zde ovšem pro potřeby snové vize. Ten světélkující bazén pod zemí... Žádné světélkující jezero, jaké bychom čekali třeba u Březiny. Bazén. A ono to funguje.

„Píseň o tom, co je blízko. / Co je blízko. / bitevní pole v nás, / kde my, Kosti Mrtvých, / zápasíme, abychom ožili.“ Zčásti jsou Tranströmerovy básně skutečně zápasem o vidění, o žití okamžiků, které by jinak zapadly do zapomnění. „Měj oči dokořán! / Vidíš to naposledy.“ Žít a ještě při tom být, to by mohlo být jeho heslo. Žít a vidět život skrz báseň, případně sám sebe básní nahradit: „Je úžasné cítit, jako moje báseň roste, / zatímco já se scvrkávám.“ U některých „popisných“ textů cítíme, že vznikly jako překlad viděného světa do světa poetického. Jako by byl básník uchvácen jen tím, že se mu svět zjeví v jiné, poetické podobě, že se reálno dotkne své druhé, surreálné podoby. Básníkova mysl přeloží viděné do vize a pak mu stačí jen takovou vizi zaznamenat. /Sem patří především básně ze začátku sbírky, impresionistické krajinomalby, které nám můžou připomenout Skácelovu Krajinu s hlavou obrácenou zpátky/. Kde vznikaly Transtörmerovy neskutečné verše? Z části v jeho čistém, dětském nazírání světa. „Píseň o tom, co je blízko.“ Co je blízko, a přece nekonečně vzdálené naším neviděním. Básníkovo oko to pro nás znovu objevuje.

Jiná, temnější poloha jeho poezie je filozofická, pečlivě sleduje skvrny a průrvy naší existence. Okamžiky, kdy se život lomí nebo když visí do prázdna. „Chvíle zčerná / a ustrne jako zásek sekerou v kmeni stromu.“ Okamžiky „O čtvrté brzy ráno, / když dočista oškrabané kosti bytí / chladně zacházejí jedna s druhou.“ Čas, kdy přicházíme o své já: „A to, co bylo ‚já', / je jen slovem / v ústech prosincové tmy.“ Temné noci, kdy „Přijde smrt a vezme ti míry.“ Proustovské zkoumání naší existence, která je určená svojí časovostí, reflexe budoucnosti a vzpomínek. A blažené chvíle spočinutí v přítomnosti, kdy „Všechno se rozezpívalo. Zapamatujete si to.“ Kdybych si měl zafilozofovat, řekl bych, že poezie Tomase Tranströmera je nesená heideggerovskou starostí o bytí. Hrůzou z konečnosti, slastí z dokonalosti skutečně žité přítomnosti, potřebou žíti reflektovat. A zvídavostí, se kterou básník upírá pohled do nejasných stínů za rutinně viděným světem, stínů, ve kterých se chystá to hlavní, to veliké, které nás všechny jednou smete. „Vypadáme na slunci téměř šťastně, když jdeme vykrvácet z ran, o kterých nevíme.“

Kdo je zvyklý na Hruškovu poezii každodennosti, možná bude zklamán a Tranströmerovy básně mu budou připadat příliš lehkonohé. Skutečně nejsou „vo životě“, ale spíše o bytí. Zatímco z Hruškových básní si můžeme udělat obraz o jeho rodině, o jeho městě, o nejpodstatnějších konstantách jeho života, abstraktnější, filozofující Tranströmer si nás takhle k tělu nepouští. Spíše než k Hruškovi se dá Tranströmerova existenciální tvorba přirovnat ke Creeleymu nebo Ashberymu. Tranströmerova práce také není tak systematická, je to básník, který se nechává nápady spíše navštěvovat, než že by sbírky komponoval. Pokud něčím jeho sbírka drží pohromadě, pak především stylem jeho rafinovaně jednoduchých a hmatatelných veršů. A co si z ní čtenář odnáší? Hluboké pravdy, překvapivé, dokonalé verše... A především událost poezie jako takové.

Viktor Špaček, www.literarni.cz, 15. 12. 2015