Ondřej Tuček (*1969)
Narodil se na vltavském břehu. Tamtéž vystudoval češtinu a ruštinu. Pracoval v Českém rozhlase, Rádiu Classic, Katolickém týdeníku, různých knihkupectvích a nakladatelstvích, v Lidových novinách, v Hospodářských novinách. Prózu, básně a fotografie publikoval ve sbornících, časopisech a na vlnách Vltavy. Jazykové a jiné sloupky v novinách a v Českém rozhlase. Fotografuje a sbírá předměty, které si troufá vystavovat. V nakladatelství Dobrý Důvod vydal sbírku mikropovídek Kachnička (2008). Otec Alžběty, Marie, Josefa, Antonína a Doroty. Bydlí na vtavském břehu.
Mistr básnického kraťasu Ondřej Tuček (Obrataň)
Jinde tomu říkají haiku, tady ve středu Evropy tomu říkejme dejme tomu poetický kraťas. Jejich knihu teď vydal Ondřej Tuček. Jmenuje se Obrataň.
Z několika tisíc jich autor vybral kolem 150. Jsem velký obdivovatel citlivosti tohodle chlapíka. Třeba: "V dnešní hodině milé děti, budeme si povídat o lidské samotě. Kdo chybí?" Nebo: "Tak už nás škrabka vzala/břicho je nahé/nůž může krájet/v kastrolu voda vře." Nějak tomu co Tuček píše dobře rozumím. Té melancholii, tomu pozorování rozpadů a pádů. Umí s jazykem a atmosférou. A navíc – co píše, myslí vážně. Žádné jen tak kejkle. Je to na krev. Životem otesané.
Tomáš Weiss, inforum, 30.5.2011
Milé děti, budem si povídat o lidské samotě (Obrataň)
Ondřej Tuček (1969) před třemi lety debutoval coby prozaik, nyní se představuje poprvé jako básník. Jeho debut je velmi rozsáhlý, však obsahuje sběr za deset let. na druhou stranu, texty jsou povětšinou velmi lapidární. V lyrických poznámkách se básník ukazuje jako nevšedně empatický pozorovatel – a také zahlcený všemi svými vjemy a jejich domýšlením: "V dnešní hodině, milé děti/ budem si povídat o lidské samotě/ Kdo chybí?" Vedle poetické artistnosti a desáté, stále stejné sbírky zavedeného autora je Obrataň jistě dobrou zprávou české poezie. Snad její neútlý hřbet listonoš prostrčí do čtenářovy schránky.
Ondřej Horák, Hospodářské noviny, 12.8.2011
Ondřej Tuček nachází ztracené souvislosti (Obrataň)
Loni jsme v Salonu představili Ondřeje Tučka ve třech jeho podobách, jako prozaika, básníka a výtvarníka. Tuček výtvarník sbírá a fotografuje odpadky a bezděčně ležící předměty, aby ze zmuchlaného igeliťáku vykouzlil postavu baletky a z pohozeného hadru siluetu chrámu Vasila Blaženého v Moskvě. Tuček prozaik vydal sbírku krátkých povídek Kachnička, které se ve čtenáři zaseknou citem pro absurditu a poťouchlým smyslem pro humor. Tuček básník psal verše do šuplíku a kromě příležitostných publikací, jako byla ta v Salonu, je moc nevpouštěl mezi čtenáře. Až teď přichází poměrně mohutný (a nakladatelstvím Dauphin pěkně vypravený) výbor jeho poezie, klenoucí se přes poslední desetiletí. Tuček básník je smutnější než Tuček výtvarník a Tuček prozaik, jakkoli i v jeho dalších dvou podobách je přítomná melancholie, stejně jako v jeho básních najdeme taky kousek ironie a vtipu. Vlastně jsou všechny jeho podoby propojené, Ondřej Tuček se zastavuje a všímá si ticha, které může město proměnit v Pompeje, a nachází ve věcech dávno ztracené souvislosti.
Štěpán Kučera, Právo, 25.8.2011