DAUPHIN

Radu Ţuculescu (* 1949)

Jeden z nejvýznamnějších současných rumunských spisovatelů. Publikoval romány, divadelní hry, cestopisy. Natočil řadu dokumentů v Evropě, Africe, v Kanadě. Jeho knihy byly přeloženy do francouzštiny, italštiny, němčiny a srbštiny, jeho divadelní hry do francouzštiny, češtiny italštiny, hebrejštiny a maďarštiny. Je laureátem četných domácích a mezinárodních cen za literaturu, divadelní hry a televizní dokumenty.

Je to zbytečné, já vím...

Já vím... je to zbytečné. To, že nějaké literární dílo uspěje a jiné neuspěje, nemusí být vždy dáno jenom jeho kvalitou. Ostatně, co to znamená, že uspěje? Ostatně, co to znamená kvalitní? Jde také o to, vejít branou, když je zrovna otevřená, a „vejít“ se do ní. Pak se někam autor nemusí vlamovat, ale přijede jako král a spasitel na bílém koni. Možná se to nějak spočítat dá, ale spíše jde o náhodu. Každým rokem u nás vyjde dost knih, po kterých čtenáři ani nevzdechnou, ani nevědí, že vyšly, stejně jako každým rokem vychází dost těch, po kterých je vzdychat zbytečné, ale vzdychá se mocně, i když často z jakési povinnosti předávané jako štafeta.

Ve druhé polovině roku 2015 vydalo nakladatelství Dauphin prózu Staromama od rumunského spisovatele Radu Ţuculescu (1949). Sedmihradská vesnice Petra „za sedmi řekami a sedmi horami“, do Kluže daleko. Vnučka jedné místní obyvatelky sem pozve svého „kamaráda“ spisovatele, píšu v uvozovkách, protože jejich vztah není jasný, ale hlavně o něj vůbec nejde, není to podstatné. Ten pozoruje a zapisuje vše vyslovené a vytváří tak kroniku obce, v níž se sice čas posunuje, ale kulisy jsou stále stejné. Rumunský Drákula už to má dávno za sebou, lidé však žijí v jakési zemi za zrcadlem, v níž nějaké politické či ideologické poryvy nehrají žádnou roli.

Podstatné jsou vztahy mezi lidmi, lásky a zášti, a události (možná lépe historky), které se staly. Neboť ty jsou hlavním kalendářem i hodinami, podle nich se měří čas i existence. Tětiva reality je napnuta mezi pohlavním pudem a smrtí, mezi dvě nejpřirozenější „události“ lidského rodu. Díky nim autor domíchává do těsta prózy fantaskní prvky, nejen jakési mýty, ale i zcela surrealistické obrazy (např. kocour, který se objevuje na slavnostech /např. svatby/ s vařičem v ruce; možná že je to odkaz na Bulgakova, kterého „staromama“ taky čte). Jestli si myslíte, že mě na jazyku svrbí srovnání s latinskoamerickým magickým realismem, tak svrbí, i když po téhle cestě se nechci vydávat, protože je omšelá jak literární kritiky z osmdesátých let.

Amputace politicko-ideologických postojů vytváří v románu, aspoň pro nás, vydrezúrované hledáním jinotajů a skrytých nik v betonové zdi textu, prostor, v němž jsem čtenářsky nesvůj. A o to víc tenhle koncept funguje. V české literatuře si nevybavuju, že by něco takového bylo. Snad bych fragmenty našel v Babičce Boženy Němcové, ze současných autorů v Bolavé, Stančíkovi a Tučkové (ale to je spíš takové tušení). Stylem možná nejblíže stojí Binarův román/novela Jen šmouha po nebi, jenže ten je právě na historické realitě, přestože jde o text hodně fantaskní, postaven. Z francouzské literatury možná Chevallierovy Zvonokosy, ale to je proti Staromamě ordinerní, brakové čtení.

Přitom je nemožné Ţuculesca označit za modernistu, a vůbec ne za experimentátora. „Rozvrh literární práce“ je standardní. Odposlouchané kecy a klepy (Kosmova kronika je vlastně taky klepárna), ale podařeně smíchané. Pro obyvatele měst, kteří neznají ani svoje sousedy na patře a v ulici, fascinující mikrokosmos, pro obyvatele vesnic text, kterému by nerozuměli. To není nic proti jejich „úrovni“ či inteligenci; jsou jen mimo kontext, podobný text o české vesnici je sice „napsatelný“, ale vyleze z toho satira nebo nějaké mudroslovné moralistické achichování. Obyvatelé sedmihradské vesnice Petra nejezdí v sobotu nakupovat autokarem do Kotvy a večer k Flekům, to je celé.

Autorovi se podařilo namíchat všeho akorát, možná že používá nějaké karpatské bejlí, které ostatní Evropa nezná. Analyzovat to tak, jak se pokoušejí literární pitvači, je zbytečné. Kde sídlí duše textu? Všude a nikde. Ale výsledkem je próza desetiletí (pro mě, připomínám), v níž při každém dalším čtení budu objevovat stále něco nového. Rozum občas vybodyčekovaný pohádkou. Stále na zemi, i když něco z nás je v oblacích. Neobyčejný život obyčejných lidí. Perliček na dně jako hvězd na nebi. A žádná prsení do čela peletonu.

Ale já vím... je to zbytečné.

Jakub Šofar, Dobrá adresa, č. 7, 2016