DAUPHIN
photo © Jan Horáček

Amos Tutuola (*1920)

První vydání Tutuolovy novely Piják palmového vína v roce 1952 se obešlo bez jakýchkoli údajů o autorovi - v té době naprosto neznámém prozaikovi odkudsi z Afriky. Úspěch prvotiny s sebou však přinesl pochopitelný zájem o jeho osobu. Amos Tutuola, příslušník více než čtyřmilionového kmene Jorubů, se narodil roku 1920 v Abeokutě, jednom z velkých měst v Nigérii. Dostalo se mu křesťanského vzdělání (oba rodiče byli křesťané) ve škole Armády spásy. Vyučil se měditepcem, ale prošel řadou nejrůznějších zaměstnání.

Tutuolovy knihy jsou plné odkazů na domorodou mytologii, na lidové vyprávění - to vše slýchal v dětství, zároveň však k těmto základům přidává svou ničím neomezenou fantazii. Vytváří variace na původní folklorní materiál, ale jde ve své tvorbě ještě dál. Do svých příběhů vkládá i reálie našeho věku, čímž pak vzniká zcela osobitý svět plný neočekávaných setkání. Velký úspěch Pijáka palmového vína vedl k napsání dalších knih, z nichž stojí za zmínku především Můj život v buši duchů (1954), kde se již obžerné orgie fantazie rozjíždějí naplno. Ač svá díla psal anglicky, odchylky od „ostrovní“ podoby angličtiny dávají Tutuolovým knihám další rozměr, který svým zvláštním kouzlem rovněž přispěl k jejich světovému úspěchu.

Hrdinný návrat Pijáka palmového vína

Stále výrazněji a znamenitěji se profilující pražské nakladatelství Dauphin vydalo kultovní knihu světoznámého nigerijského spisovatele Amose Tutuoly Piják palmového vína. Tato kniha je dalším titulem jedné z nejzajímavějších edic, které náš knižní trh v současnosti nabízí. V řadě s názvem Ethnos, inspirované slavnou francouzskou Terre humaine, vydal Dauphin dosud například Smutné tropy Lévi-Strausse, legendy staré Šumavy nebo mýty brazilských indiánů.

Od počátku po současnost

Tradice černošsky psané literatury je nesmírně krátká. V Africe se dlouho nepociťovala potřeba psané literatury, vždy se však cenilo umění slova, které provázelo a provází život Afričanů již odedávna. Teprve ve 20. století, přesněji v období mezi válkami, se začíná psát historie moderního afrického písemnictví, které však nabírá sílu až po získání nezávislosti těch kterých států.

Je samozřejmé že afričtí spisovatelé a básníci byli zpočátku ovlivněni nejrůznějšími literárními proudy pocházejícími z Evropy či Ameriky. Většina z nich totiž studovala na školách v různých evropských městech. Je přitom přirozené, že spisovatelé z bývalých francouzských kolonií byli ovlivněni surrealismem a symbolismem, zatímco ti z anglických kolonií zase Eliotem nebo Poundem. Afričané však čerpali i z vlastních zdrojů.

Díky rozmachu afrického nacionalismu došlo k „rehabilitaci ryzích afrických hodnot a posílení hrdosti všech příslušníků černé rasy“. Jednou z forem afrického nacionalismu bylo i hnutí négritude - oslava černošství - iniciované L. S. Senghorem, A. Césairem a L. G. Damasem v předválečné Paříži. Zde se setkávali studenti tmavé pleti z obou břehů Atlantského oceánu (Césaire s Damasem pocházejí z Karibiku) a vznikaly tu počátky černošského literárního hnutí. Chybou hnutí négritude bylo, že zůstalo zaměřeno pouze na frankofonní umělce a propagovalo svou černošskou výjimečnost takovým způsobem, že vytvářelo jakýsi rasismus naruby.

Jak vidno, Afrika ještě před padesáti lety neoplývala přílišnou spoustou moderních básníků a spisovatelů vůbec. Ovšem za dobu oněch padesáti let udělala obrovský skok kupředu. Již generace let dvacátých (sem patří např. Camara Laye, Amos Tutuola či Sembene Ousmane) přesvědčila o tom, že afričtí spisovatelé dokáží překvapit a že na ně nemusíme hledět jako na nějak exotická stvoření, která umějí číst a psát, k čemuž měli do té doby někteří kritici sklon.

Všechno, co napsal černoch, bylo naopak rázem přijímáno s nadšením. Jak později řekl kamerunský básník Mbella Sonne Dipoko: „Kolem africké literatury se dělá příliš velký povyk. Kritika jí věnuje příliš mnoho pozornosti. Jste-li Afričan, může se z vás přes noc stát někdo - po jediné knize. A to je špatné. Spisovateli by se měl dopřát čas, aby si vyzkoušel své síly...“

Myslím, že čas dokázal, že afričtí spisovatelé si pozornost plně zaslouží. Svědčí o tom i dnes jejich popularita a mnohá vydání jejich knih. Camara Laye, Chinua Achebe nebo Amos Tutuola se zapsali nejen do historie literatury africké, ale i do historie literatury světové.

Hledá se sběrač palmového vína!

Kniha Amose Tutuoly Piják palmového vína patří mezi to nejlepší, co kdy subsaharská literatury zplodila.

Amos Tutuola se svou tvorbou poněkud vymyká svým současníkům. i přesto, že se narodil roku 1920, tedy za dob kolonialismu, nenacházíme v jeho tvorbě přílišné sociální zabarvení, jako je tomu např. u jeho nigerijského kolegy Ch. Achebeho. Africká literatura směřovala již od počátku dvěma směry - sociálně-politickým a mytickým. Umělci jako Tutuola, F. Pacéré Titinga nebo Ch. Okigbo dali přednost druhému. Tutuola píše o africkém folklóru, zapisuje mýty a příběhy, které slýchával v dětství (pochází z kmene Jorubů). Všechny jeho knihy jsou barvitým propletením velkého množství pohádkových a mytických syžetů, zároveň však okořeněných jeho nezměrnou fantazií. Vkládá do svých příběhů i reálie ze současnosti, „čímž pak vzniká zcela osobitý svět plný neočekávaných setkání“.

Tutuolova kniha je vyprávěním „Otce bohů, který dokáže všechno na tomto světě“. Piják palmového vína vypráví o hledání mrtvého sběrače palmového vína, neboť nikdo jiný neuměl čepovat palmové víno tak, jak to potřeboval. Cestou prochází desítkami pohádkových příběhů, v nichž se utkává sám, později se svou ženou, s množstvím příšer. Přemůže Smrťáka, navštíví Nebeské město, Matku věrnost, Rudé město, „zplodí“ a zabije své zrůdné dítě, až se konečně setkává ve Městě mrtvých se svým sběračem palmového vína, aby zjistil, že celé jeho putování bylo marné, neboť z mrtvého města nesmí nikdo odejít.

Na zpáteční cestě do svého města jsou on i jeho žena napadeni mrtvými dětmi, skončí v pytli obra, v žaludku příšery, která má stále hlad, prchá před horskými duchy. Ani ve svém městě však nemá pokoj. Řádí tam totiž hladomor, protože se dostaly do sporu Země a Nebe. Nakonec je dána Nebi oběť a Země přizná svou porážku. V tuto chvíli kniha končí (a my jen můžeme tušit, že příběhy „Otce bohů“ nejsou jeťtě u konce).

Jazyk Tutuolovy prózy

Piják palmového vína, ostatně jako i následující Tutuolovy knihy, je psán zvláštní „jorubskou angličtinou“, angličtinou tvarovanou podle rodné jorubštiny. Překladatelům se ji podařilo převést do češtiny s nemalým úspěchem. Charakteristickým rysem pro ni jsou četná opakování slov i celých vět, jejich strohost a jednoduchost nebo zvláštní výrazy a sousloví. Při četbě Pijáka má čtenář pocit, že čte slohovou práci nějakého žáka první třídy. V tom je ovšem Tutuolova síla. Jeho jazyk nedělá z příběhu pouze jakési zajímavé čtení. Svou formou vytváří z knihy výjimečné dílo srovnatelné snad jedině s Macunaímou brazilského spisovatele M. de Andradeho (který ovšem byl napsán dříve než Piják). Nezapomenutelná je např. pasáž, kdy se hrdina knihy seznámil se svou ženou, či popis mučení v Nebeském městě, odkud není návratu.

Tato tematická i jazyková „kreolizace“ byla v domácím prostředí shledávána jako „esteticky nepříznaková a na pozadí úsilí mladé nigerijské prózy o realistický obraz africké sociální skutečnosti (C. Ekwensi, Ch. Achebe, W. Soyinka, O. Nzekwu aj.) se zdál Piják palmového vína přímo slepou uličkou navazující na archaické útvary folklorní tvorby“. Ve světě byl naopak Piják palmového vína překládán do mnoha jazyků a byl přijat jako prototyp africké prózy, což budoucí vývoj bohužel popřel. Navrch získaly romány sociální, přinejlepším politicko-satirické.

To však nemění nic na úspěchu této Tutuolovy první knihy. Piják palmového vína byl v Africe dokonce úspěšně dramatizován, přeložen do jorubštiny a inscenován jako lidová jorubská opera. O jeho úspěchu ve světě svědčí nová a nová vydání v nejprestižnějších nakladatelstvích.


ERIK LUKAVSKÝ
(převzato z kulturní přílohy Lidových novin ze dne 29.8.1999)