DAUPHIN
photo © Jan Horáček

Jaroslav Tvrdoň (*1976)

Moravský prozaik, žijící v Praze.

Nový nový román po česku (Tam, nahoře)

Jaroslav Tvrdoň vydal debutový soubor próz Tam nahoře

Nakladatelství Dauphin vydalo další svazek edice Česká slova, který obsahuje útlý soubor próz debutanta Jaroslava Tvrdoně (1976).

První oddíl přináší pět krátkých próz. „Oparovitým“ viděním odkazují k francouzskému novému novému románu. Sám autor toto spojení nepopírá, je uvedeno dokonce na obálce knihy. Nový nový román se stal nálepkou pro autory v jistém smyslu navazující na slavný francouzský nový román a vydávající též v nakladatelství Minuit.

Hned první Tvrdoňova próza Zahrada odkrývá „neplnokrevný“ styl naplno. Příběh se odvíjí v krátkých sekvencích. Na jedné straně je patrná jeho konstruovanost, na straně druhé nechybí jakýsi závoj tajemství, čtenář se musí domýšlet. V úsečných sekvencích se odehrává rovněž příběh Posledního snímku. Kapitoly zde ovšem běží v obráceném pořadí - od konce k začátku. Text obsahuje množství nedourčených míst, vše je jaksi neukotvené, včetně hlavních postav, které tápou, přežívají, snad jako by už dokonce přestaly hledat. Poslední snímek je nejvydařenější prózou souboru, křehký a dojemný příběh.

V úvodu knihy autor píše: „Chtěl bych napsat jednu jedinou dlouhou větu, která by nikdy neskončila, která by se nesla bez zájmu o svět, která by jeho zánik nezaznamenala, neboť by byla jeho zánikem.“ U některých Tvrdoňových textů je skutečně patrné, že nejsilnějším důvodem jejich vzniku byla snaha dostat se pryč z našeho všedního světa, do hájemství textu (například povídka Nekonečná fabulace - předčasná smrt).

Druhý oddíl knihy pak obsahuje rozsáhlejší, absurdně laděnou prózu Tam nahoře. Na začátku se nám dostává obsáhlé, abstraktně vyznívající definice hlavní postavy: „Anne-Marie nemá minulost, ani budoucnost. Anne-Marie je věčnost. Anne-Marie je jako kaluž, která nikdy nenapršela a která nikdy nevyschne.“ Celkové vyznění prózy je však notně rozpačité.

Tvrdoňovy prózy jsou stylisticky suverénní, soubor však trpí jistou kvalitativní nevyrovnaností.

Ondřej Horák, Lidové noviny, 9. 6. 2005

Chtěl bych umět napsat větu vět (Tam, nahoře)

Umělecky ambiciózní prozaický debut mladého Čecha a neokázalá světovost Italky

Díla, která chtějí vyjádřit to, co se „chvěje“ za a mezi slovy. I tak by se daly charakterizovat dvě nedávno vydané knihy - svazek próz Jaroslava Tvrdoně Tam, nahoře a román Italky Fleur Jaeggyové nazvaný Proleterka.

Nakladatel Daniel Podhradský nešetřil na obálce prvotiny v Praze žijícího rodáka z Uherského Hradiště Jaroslava Tvrdoně (1976) superlativy: „Tam nahoře snese ta nejpřísnější měřítka současné světové literatury. Texty totiž naprosto nenavazují na českou literární tradici, a naopak kráčí novým směrem, jehož paralelu lze nalézt ve francouzském novém novém románu (mj. J. P. Toussaint a J. Echenoze), ale i v poetice surrealismu a jeho souputníků (nabízí se jak odkaz na název knihy Tam dole od L. Carringtonová, tak na poetické příbuzenství s autory jako J. Cracq a či A. Pieyre de Mandiargues).“

Texty z obálek knih je obecně užitečné brát s rezervou, neboť v podstatě jde o reklamní návěští. Nicméně u tak vybrané záležitosti, jakou je debut vydávaný ve třech stovkách výtisků, debut, jehož povahaje vyloženě intelektuální, by i návěští mělo splňovat určitá kritéria serióznosti. Například správně uvedené příjmení zmíněného spisovatele (zde Echenoz, nikoliv Echenoze), náležitý tvar příjmení (od L. Carringtonové), název díla (Dole, nikoliv Tam dole). Rovněž tak tvrzení zasazující nabízené dílo do kontextu by nemělo být zpochybnitelné jednoduchým dotazem: Znamená to, že „nejpřísnější měřítka současné světové literatury“ prostě nemohou snést texty navazující na „českou literární tradici“? Takhle jednoduché to se světovostí jistě není...

Tam nejsou lvi

Přiblížit publiku Tvrdoňův debut v několika slibně znějících větách a ještě jej v nich vřadit do literárních souvislostí není úplně jednoduché, takže se dá selhání nakladatelovy charakteristiky snad i pochopit. Tvrdoňův přístup k psaní je víceméně estétský, což zde nebudiž považováno za apriorní výtku, nýbrž za téměř věcné určení - jeho texty jsou poučeny literárním dědictvím avantgard a jejich následovníků , ale nejde o nestrávené epigonství.

Autor, zjednodušeně řečeno, předkládá tři varianty svého výrazu: tou první, podle mě umělecky nejplodnější, smyslově nejcitlivější, je fragmentizovaný, letmě dotýkavý „příběh“ ženy a muže, jejich vztahu či setkání - to zastupují prózy Zahrada (místo) a Poslední snímek. Druhou variantou jsou vržené obrazy, surreálné propletence vět (např. Jídelní lístky pana R. D.). Třetí variantu představuje závěrečný text Tam, nahoře - podobenství s pasážemi z celé knihy „nejsouvislejšími“; konkrétně tehdy, když autor podrobněji popisuje město, z nějž odešel všechen průmysl a zůstala jen banka s úředníky-otroky, kteří v houfech docházejí v přesně určený čas na kávu k hlavní hrdince, Marianne, jež se vývoji vzepře. Časoprostor všech těch próz je krajně otevřený, pružný, místa určení je nemožné v reálu „dohledat“ - jde o imaginativní krajinu, v níž se může bez odporu dít vše, co autor potřebuje.

Realismus s těžkým zadkem, na který lze v české literatuře natrefit na každém druhém rohu, věru není případ Tvrdoňova debutu. Ale to je ještě dost málo na to, abychom hned směli hovořit o světové úrovni! Na plejádě jmen, která nakladatel Podhradský zmínil v souvislosti s Tvrdoněm, je mírně úsměvné to, že je všechna - až na jedno (Echenoz) - již vydal. Mnohem důležitější však je to, co díla oněch tvůrců znamenají. Například kniha anglické výtvarnice a spisovatelky Leonory Carringtonové (1917) Dole je zjitřenou výpovědí o vlastní duševní nemoci, která byla spuštěna konkrétní osobní a historickou situací a „léčena“ brutálními metodami. Pojem nový nový román byl ustaven v osmdesátých letech pro určitou skupinu děl frankofonního písemnictví, která začala vyjadřovat netečný i nicotný pohyb lidí postmoderním terénem. Obecně u těch tvůrců, které vyjmenoval Podhradský, jde o hledání nových poetik pro novou lidskou zkušenost. Tvrdoňovi tohle chybí; on už aplikuje to, čeho „výzkum“ výrazu dosáhl před ním. „Bezideové“ detaily jsou u něho nejednou svěží a svobodné („... sny se na mě lepily jako tapety na stěnu...“), ale koncept je poněkud tuhý; neuráží, není banální kopií, ale má už výdobytky jiných v zádech a spoléhá na to.

„Chtěl bych napsat jednu jedinou větu, v které bych zemřel, která by byla smrtí, smrtí dlouhou a bez paměti, bez ohlížení, bez předvídání, v níž je napětí bez napětí, v níž není sladkosti ani trpkosti...“ píše Tvrdoň v úvodním odstavci Tam nahoře. Taková „věta“ však musí být nedoslovně obsažena v celku prózy, musí být rozprostřena, nikoliv na tácu servírována se zvoláním: Hleďte, jak ji umím vyseknout! To je pak spisovatel více interpret než tvůrce.

Hluboká prostota

Nedlouho před Tvrdoňovou prvotinou doputoval na české pulty útlý román curyšské rodačky žijící v Miláně a píšící italsky Fleur Jaeggyové(1940) nazvaný podle jugoslávské lodě, jíž se plaví hrdinové románu, Proleterka. I tady se společenská realita nachází jaksi za závojem, dvoutýdenní jarní plavba za řeckými památkami, na kterou se vypravila i dcera se stárnoucím otcem, se odvíjí v politické a historické neurčitosti. Navenek se prostředky této prózy jeví neskonale prostší, průhlednější i nezúčastněnější než Tvrdoňovy zámotky a útržky, nicméně složený obraz Proleterky, jež italsky vyšla roku 2001, je v účinku bohatší, naléhavější, nadto srozumitelný i „neliterárně“, obecně lidsky.

Překlad Proleterky doprovází doslov spisovatele a profesora literatury na McGillově univerzitě v Montrealu Francoise Ricarda. Je to velice přesný, přitom stručný rozbor díla, takový, že recenzentovi se už ani nechce nic dodávat, má dojem, že to, co mělo být nad knihou vysloveno, Ricardův příspěvek již obsahuje. Mimo jiné o Proleterce říká: „I když jde o text vyprávěný (většinou) v první osobě, je pravým opakem odměřeného tónu a dojímavých pasáží, jež jsou často příznačné pro romány psané autobiograficky, nebo onoho tkaniva laciné nenucenosti a afektovanosti, jakým bývá pseudodětský a pseudopubertální styl.“

Josef Chuchma, MFDnes, 3. 6. 2005