DAUPHIN

Václav Vaněk (*1963)

Vystudoval bohemistiku a historii na FF UK v Praze (1986). Krátce pracoval jako archivář v Okresním archivu v Jindřichově Hradci. V letech 1989 – 1993 byl zaměstnancem oddělení literární historie Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Od roku 1993 působí na katedře české literatury FF UK (dnes Ústav české literatury a literární vědy). Přednáší dějiny české literatury 19. století, ale zabývá se také dějinami české literatury 20. století (zejména obdobím mezi světovými válkami), slovenskou literaturou a dějinami literatur střední Evropy. Věnuje se rovněž práci redakční a ediční (K. Klostermann, B. Němcová, antologie české romantické poezie Rozkošný hrob /2009/). Podílel se na několika slovníkových pracích, spolu s V. Menclovou a B. Svozilem redigoval Slovník českých spisovatelů (2000).

Disharmonie – soubor studií Václava Vaňka

Disharmonie je shrnutím dosavadní literárněvědné práce Václava Vaňka. Čtenář zde najde studie týkající se především české literatury 19. století, ale i studie o Egonu Hostovském anebo třeba o Josefu Horovi. Knihu vydalo v edici Studie nakladatelství Dauphin.

Knihu Disharmonie (s podtitulem Příroda – společnost – literatura) tvoří šestnáct studií, z nichž některé již byly publikovány ve sbornících a časopisech, některé jsou zcela nové. Jakub Říha ve své ediční poznámce píše, že „všechny dříve publikované stati byly pro knižní vydání zrevidovány, upraveny a doplněny.“ Kniha je členěna na dvě části, jimž předchází studie o Máchově Máji, uzavírá ji pak jmenný rejstřík.

Klasici 19. století

V první části knihy najdeme pět studií věnujících se tomu 'nejklasičtějšímu', co v české literatuře 19. století nacházíme. Vaněk zde píše o motivu stromu v Erbenově Kytici, kompoziční a sémantické výstavbě románu Karolíny Světlé Kříž u potoka, ale také o přírodní lyrice Vítězslava Hálka a Jaroslava Vrchlického. Tuto část knihy uzavírá pojednání o krajině v básnickém díle Antonína Sovy.

Velmi zajímavá je studie o prozaickém textu Boženy Němcové Čtyry doby, který vyšel v rukopisném almanachu věnovanému Josefu Václavu Fričovi k Novému roku 1856, čímž se ocitl na rozhraní dvou sfér autorčina psaní: soukromého a veřejného.

Figurky, apokalypsy, šifry a znamení

Stejně jako mezititulek jsou rozmanité i studie druhé části Vaňkovy knihy. Najdeme zde stať o motivech snění, spánku a smrti v povídkách Václava Klimenta Klicpery, o Nerudově povídce Figurky (která uzavírá knihu Povídek malostranských) či o konci světa v české próze dvacátých let 20. století.

Do druhé části knihy patří ještě dva menší celky, jakési 'pododdíly': jeden tvoří tři studie na téma Heinovské Čechy, ten druhý opět tři studie, tentokrát věnované Egonu Hostovskému. Celý soubor je uzavřen studií nazvanou Josef Hora: spiritualita bez Boha.

Literární historie

Vaňkovy studie se dobře čtou i tomu, kdo má pouze elementární znalost české literatury a chce se o ní dozvědět něco nového, zajímavého, běžně neuváděného. Autor se věnuje opravdu klasickým dílům české literatury především 19. století, např. z almanachu Máj čtenářům představuje tyto prózy: Z notiční knihy novináře (J. Neruda), Všední život (J. V. Frič), Upomínka na K. Hynka Máchu (K. Sabina). Nevadí, pokud znáte historický kontext vzniku děl jen okrajově, Vaněk vám vše potřebné sdělí ještě než se začne zaobírat zvoleným tématem.


Padesátá léta 19. století byla dobou společenské deprese a úpadku kultury. (...) Omezená svoboda projevu, svázanost života množstvím norem a nařízení a systematicky vyžadované loajality zasáhly především kulturu. (...) Nic nového se nerodilo, vše pouze umíralo. Zmrtvělé ticho nad Čechami přálo sice obchodu a průmyslu, skomírající kultura se však jen s obtížemi udržovala při životě.

Ve studiích se odráží i Vaňkův zájem o středoevropské literatury; třeba tím, že se v rozboru povídky Figurky (J. Neruda) věnuje tématům vskutku středoevropským ? grotesknosti a absurditě. Mnoho studií je věnováno i romantismu, resp. problematice lásky a smrti v romantické literatuře. Někdy autor balancuje na hranici patosu, ale zvládá nepropadnout mu úplně.


Vrcholem romantického citu je láska.

Velmi praktickou pomůckou je bezpochyby soupis použité primární i sekundární literatury, jenž se nachází za každou ze studií. I studie samy jsou pak přehledně členěny, oživeny spoustou citací z děl, o nichž se píše, bohatý je také poznámkový aparát, který je umístěn přímo u textu, nikoli až na konci knihy.

Knihu recenzovali profesorka Jaroslava Janáčková a docent Jiří Opelík. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Nadace Český literární fond.


V českém prostředí jsou (?) ještě před první válkou vytvořeny základy k tomu, jak přírodní prostor pojímáme dnes: jako prostor umělý, udržovaný za účelem rekreace a restaurace smyslového života. Ve vztahu ke kultuře a literatuře 19. století však musíme mít vždy na zřeteli osudový význam, který pro tehdejšího člověka příroda měla. A také skutečnost, že souběžně s oslabováním fatálních důsledků přírodního dění na lidský život tu postupuje proces estetizace přírodního světa.

Eva Marková, www.topzine.cz, 15. července 2010