DAUPHIN

Různí autoři: Básně pro děti/Jak se učil vítr číst (eds. M. Jareš a J. Říha)

Pražské nakladatelství Dauphin, které se v posledních letech soustřeďuje především na vydávání původní české literatury, připravilo před několika týdny pro knihkupecké pulty svazek o dvou titulech: Básně pro děti, resp. Jak se učil vítr číst - jde o „výbor z české poezie pro děti napsané po roce 1945“, který sestavili zkušený editor a literární historik Michal Jareš, který pro Dauphin pořádá mj. sebrané spisy Vladimíra Körnera, a mladý bohemista Jakub Říha, jenž je spolupodepsaný už pod jedním projektem podobného typu: antologií české milostné poezie S tebou sám (2005).

Nynější počin si vzal za cíl „vytvořit knihu pro současné dětské čtenáře“, přičemž editoři vybírali jak z vydaných titulů, tak z časopiseckých publikací plus z rukopisů - a řídili se přitom „pouze naším osobním vkusem“. Do útlé knížky (88 stran), doprovozené naivistickými kresbami Antonína Sládka a opatřené vstřícnou grafickou úpravou Radky Konvičkové, nakonec zařadili devětadvacet jmen, respektive dvaapadesát textů, pod nimiž jsou podepsaní „jak známí a respektovaní autoři, tak autoři méně známí, nebo dokonce zapomenutí“. Nejstarším ze zastoupených je Jan Čarek (1898-1966), nejmladším hudební publicista Michal Bystrov (nar. 1979); do kategorie oněch „dokonce zapomenutých“ nejspíš spadá dvojice žen: Lída Sedláčková (1936) a Dagmar Ledečová (1925) - jejich čísla sice v knize nepatří k vrcholům, ale překvapivě úzce spolu souvisejí: Sedláčkové řeka-kůň uhání k moři, o němž (coby „modré čárce“) se rozepisuje Ledečová.

Antologie Jak se učil vítr číst je koncipována s rozvahou a evidentním citem. Jednak pro tematické řazení textů, v nichž čtenář přechází nebo přeplouvá po rozmanitých vodních plochách od zvířecí říše a venkovské krajiny k městskému prostředí, konkrétně ke škole a bytu, obývanému jak oživlými předměty, tak pomyslnou didaktickou pyramidou dítě-rodič-učitel. A jednak pro četnost poetických odstínů samotných básní, a to s vědomě přijatým rizikem, že ne všechny polohy je možné kvalitativně srovnávat. I když některé znaky jsou ve výboru obecně platné: střídmý rozsah textu, užívání vázaného verše s důrazem na chytlavý rým, dějová přímost a pointovanost, práce s fantaskními motivy (nejčastěji antropomorfizacemi zvířat či věcí) podepřená smyslem pro humorné, případně absurdní rozvíjení děje - a to za časté práce s komickými dispozicemi jazyka.

Na stránkách antologie či „výboru“ se tak potkává kouzelně infantilní dikce Ivana M. Jirouse se skandovaným nonsensem Pavla Šruta, melancholická lyrika Vladimíra Stuchla (jehož text dal knize jméno) tu kontrastuje s jedním ze střídmě vzteklých „říkadel a kecadel“ Ivana Diviše, od rozpačitých absurdit Jiřího Dědečka či totálně trapných a neohrabaných veršů Sylvie Richterové (která rýmuje „když je štika štíhlá / narodí se víla“) se přechází k precizně – a to po všech stránkách – rozehraným partiím Emanuela Frynty, Jiřího Žáčka nebo Víta Janoty, atd. Jareš s Říhou sice v ediční poznámce anoncují zmíněné kritérium osobního vkusu, ale i tak si dovolíme připomenout některá jména, která v knize postrádáme – zvlášť při jejím minimálním rozsahu: Radek Malý, Jiří Dvořák, Jan Nejedlý, Patrik Linhart, Petr Nikl, Jan Vodňanský, Jiří Weinberger, Daniela Fischerová, Z. K. Slabý, Josef Brukner, Bohumila Grögerová, František Hrubín a mnozí další. V zákulisí se už ovšem šušká, že projekt se v nakladatelství Dauphin dočká pokračování: tedy nechť je alespoň tak dobré jako titul Jak se učil vítr číst...

Radim Kopáč, Portál české literatury