DAUPHIN

Ladislav Zedník (* 1977)

Básník. Narozen v Praze. Vystudoval geologii a paleontologii na Přírodovědecké fakultě UK, poté čtyři roky pracoval v České geologické službě jako mikropaleontolog. Po ukončení výzkumných aktivit pět let pracoval ve školství. Od roku 2013 vede s Radkem Labuťou Interaktivní muzeum Trilopark v Praze. V letech 2009 - 2013 spravoval rubriku Hostinec v časopisu Host a dlouhodobě byl aktivním redaktorem kulturního magazínu Totem. Publikoval sbírky básní Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo, 2006; nominace na cenu Magnesia Litera) a Neosvitly (Argo, 2012).

Člověk proti času (Město jeden kámen)

Město jeden kámen je již třetí básnickou sbírkou Ladislava Zedníka. Už z předchozích sbírek Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo, 2006) a Neosvitly (Argo, 2012) bylo patrné, že máme co do činění s básníkem, který usiluje o vytvoření celistvé poetiky. Co v nich probíhalo v určitých náznacích, v Zedníkově třetí knize našlo vyústění a Město jeden kámen se stalo syntézou obou předchozích knih.

Stavebnost příběhu

Už samotný název sbírky odkazuje k prostoru, který bude v jednotlivých básních neustále akcentován. Město jeden kámen je ukotveno v Praze, autor často situuje texty na zcela konkrétní místa (Výtoň, Podolí, Radotín apod.). Nicméně prostor města slouží hlavně jako kulisa dramatického vztahu mezi člověkem a časem.

Zároveň název tematizuje materiál, z něhož je město vystavěno. Upozorňuje tím i na stavebnost jednotlivých textů, jejich vzájemné propojení a logiku výstavby. Ke stavebnosti odkazuje i grafické zvýraznění strof, větných celků, sousloví i samostatných slov kurzivou. Převážně autor zvýrazňuje promluvy, které sice svojí povahou signalizují dialogičnost, avšak svojí podstatou (vzpomínka v Barrandeu; expozice fosílií, vize v „Diskusi“, samomluva v Čaroději, fráze v Hranici apod.) jsou spíše monologické. Občas takto zvýrazní první strofu básně (Vyvrhnout to patetické zvíře), která se proměňuje v motto i prolog následného textu. Na větším prostoru, ale stejně funguje úvodní text k druhé části sbírky (Skákací panák). Často jsou kurzivou vyznačeny významové zvraty i ironická znejistění výpovědi.

Básně jsou psány volným veršem, který však u Zedníka neznamená rezignaci na řád. Používá aliteraci, sporadický rým. Jednotlivé verše frázuje zpravidla tříslabičnými slovy: „Šerosvit. Vitríny. Ostatky.“ (Chvění), což kontrastuje s delšími větnými celky, které přesahují hranice jednoho verše. Zedník velmi výrazně diktuje tempo, obratně čtenáře vede od naléhavosti a exklamace, staccata tvarovaného jednoslovným ekvivalentem až k sugestivní, melancholické litanii. Zedník udržuje čtenáře v neustálé bdělosti: domáhá se jeho aktivní spolupráce nepřímo – narušenou strukturou věty (výpověď je mnohdy zaplněná elipsami signalizovanými pomlčkami, třemi tečkami i grafickým uspořádáním veršů), takže není snadné rekonstruovat její obsah, ale i přímo – formou oslovení, apelu (Kamenět, „Fotky“).

Uzavřenost a návaznost všech tří sbírek potvrzují i různé opakovací figury. Děje se tak v prostoru jednoho textu, kde se verš variuje v novém kontextu (Čaroděj), nebo mezi dvěma básněmi: „Kroky znějí břidličnatě“ (Odstrojování druhé, Listovat ve fotoalbech). Zároveň se autor vrací ke stejné struktuře názvů jednotlivých básní – dvě části oddělené středníkem –, jak tomu bylo i v předchozích sbírkách (Skákací panák; vzkříšený).

Některé grafické úpravy textu jsou ale nesrozumitelné: přeškrtnutá slova (Recyklace; v Říši středu), vyznačení slov verzálkami (Modlitba skákacího panáka na sklonku zimy, Čaroděj), dva názvy básní jsou v uvozovkách. Jedna báseň má dataci (Odstrojování druhé). Vršení epitet („normální, lekavé, listnaté stromy“) na některých místech sbírky vzbuzuje podezření z ekvilibristiky, která texty ničím neobohacuje. Mnohem přesvědčivější je autorova cílevědomá práce s odborným názvoslovím. Terminologie jednak odkazuje k novým, primárně nepoetickým rovinám jazyka a reality, zároveň však, jak je přímo akcentováno v několika básních, konotují latinské pojmy, nebo spíš latina vůbec, modlitbu. Jednotlivé termíny hlavně signalizují minulost. Naznačují prostor, který člověka přesahuje, jejich přítomnost v básních vyvolává u čtenáře znepokojení. Terminologie zde mnohdy manifestuje absurditu lidské snahy vymezit lidskou existenci jedním slovem (Antropocén; satelitní čtvrtí).

Sváry

Zedník zpochybňuje samotná slova, znejišťuje hlas mluvčího, mnohdy však zajde ještě dál a vytvoří opozita (Natvrdo): „Těla a znaky, dva kluci ztracení na cestě v polích – / možnost a nemožnost: / možnost se rozpustit do nitra všednosti / nemožnost vyslovit sebe.“ Nevěří přímému a jednoznačnému pojmenování (Ordovik; město a obytné krystaly): „Nevěřím gnómám / a ještě míň velikým slovům.“ Upozorňuje na nemožnost konkrétního popisu (Kolibřík v pohybu): „Nejlepší popisy druhů / doženou neživé tvary / a slovy je – s otočkou – scelí. Proto snad / mezi tváří a obrazem / bude muset nejdřív něco vymřít.“ Zedník poukazuje na odvěkou lidskou touhu vše pojmenovat (Vyvrhnout to patetické zvíře): „Těžko se spolehnout na ústa, když paměť houštinou / zarůstá. / Byli jsme, nebyli. Nevíme jistě.“ Uvědomuje si absurditu lidské existence, kterou se můžeme pokusit ironizovat, ale ani tenhle pokus není dostatečnou obranou proti vágnosti pojmenování, navíc lidská paměť nesahá tak daleko jako „paměť“ neživé přírody. Snad právě proto z této matérie (vzduch, světlo, kámen apod.) Zedník často vytváří něco živého a pohyblivého, co člověka nejen obklopuje, ale i přetrvá, snad i proto často akcentuje lidskou snahu zanechat po sobě nějaké stopy, ať už viditelné (Barrandeum; expozice fosilií), nebo jen v podobě vysloveného. Nutně to však vzbuzuje otázku, proč autor, který je schopen slovně obsáhnout velký prostor, uzavírá báseň pointou na hranici banality (Milostná báseň, Antropocén; satelitní čtvrtí).

Neschopnost svět uchopit, pozastavit, a tedy i pochopit, se manifestuje vsazováním básní do tmy, noci i snů, které Zedník personifikuje: „Skáče mě sen“ (Ložnicový panák), „... brala noc, až zbyl jen zářez“ (Odstrojování). Postavy jsou zbavovány smyslového vnímání, akcentuje se slepota, zrak selhává jako první, i když je to právě ten smysl, na který člověk nejčastěji spoléhá. Zedník jen opětovně potvrzuje, nakolik je naše interpretace světa zrádná, jak se zpěčuje zjednodušenému pojmenování. Obdobně příznakové je i ukotvení básní v době podzimu, pro který je symptomatická neustálá proměna.

Dva časy

Nejdůležitějším tématem je však zachycení člověka v čase. Dospělý mluvčí v sobě probouzí dětskou obrazotvornost a konfrontuje ji s novou zkušeností. Dětská hra se stává těžištěm každodenních dramat, za kterými se ukrývají příběhy namnoze vzdálené dětské bezprostřednosti – jako například v básni Člověče, nezlob se (... a panák vodky): „Dveře jsou podivná desková hra. / Okna jsou rozdána, nábytek na správných místech. (...) Dveře jsou obytná desková hra. / Měkce je dovírám; a už jsme na stejném políčku, / na jednom koberci – držíme za hlavu panáka / vody a ostatních sloučenin / na bázi uhlíku.“

Už v předešlých sbírkách Zedník velmi výrazně akcentoval čas. Motivicky se pohyboval v geologickém čase, který přesahuje jeden lidský život, s vědomím, že vývojové etapy země člověk není schopen konkretizovat a hlavně vizualizovat. Zkameněliny zde reprezentují trvání, jistý druh monumentality, která se vzpírá jednoznačnému pojmenování. Proti přesahujícímu trvání staví Zedník prostor města a čas jednoho lidského života. Tato opozice vytváří stěžejní obraz – hrůzy, strachu a marného boje s časem, který přesahuje všechny naše žité příběhy. A právě tímto nakonec definitivně podá ruku Holanovi, ke kterému směřuje ve zcela konkrétních náznacích (Čaroděj, Automobilka Holan), prací s jazykem (nová kompozita, náznaky narušení valence sloves), parafrázemi (Kamenět). Nejedná se o vyprázdněnou pietu velikána, nebo ironickou nadsázku, naopak Zedník navazuje tam, kde to Holan umožňuje – tedy ve snaze pojmenovat aktuální podobu lidské úzkosti z času.

Už teď je jasné, že zde čelíme poezii, která si právem nárokuje pozornost, neboť stojí velmi blízko k člověku. Sám autor si touto sbírkou přivodil nelehké dilema, totiž jakým směrem se teď vydá dál.

Barbora Čiháková, Literární bašta, 13. 4. 2016