Ráchel Vránová

Ráchel miluje kopce a pohoří a lesy porostlé stráně, na nichž se otevírají květnaté louky a vřesoviště a mezi nimiž zejí hluboká údolí a strže. Tam se odjakživa, za dlouhých temných večerů, v lidských usedlostech vyprávěly pohádky. Ráchel miluje pohádky. Ráchel miluje pohádky ze všech končin světa. Pohádky ze zamrzlých severských zemí, pohádky z horkého jihu. Pohádky z nekonečně širokých prérií a stepí, z neprostupných pralesů a džunglí, pohádky z tajemného Orientu. Ráchel ale především miluje staré německé pohádky, pro jejich nezaměnitelnou syrovost, sychravost, ba dokonce často i – ano – surovost. Každý jazyk vtiskne vyprávěným příběhům svůj charakter a tvar a naopak: vyprávěné příběhy krok za krokem mění podobu jazyka. Mechem porostlé balvany slov, z nichž je vystavěna hradba vět – tak se Ráchel jeví němčina –, dovolují, ba přímo nutí, aby německé pohádky byly sychravé i surové, aniž by přitom musely být hrubé. Jak při překladu do češtiny naložit s kamennou, syrovou stavbou německého textu? Do češtiny, která je jako jen zlehka uvázaná kytice polních květů? Jednoduše: syrovost němčiny nahradí v češtině její voňavá trnitost a pichlavost.