Posvátná noc
Vyprávět příběh vždycky znamenalo ohlížet se v první řadě do minulosti. Co když je ale před námi skutečnost vytvářena přímo v okamžiku, kdy se vypráví? Že to dokážou jen praví mistři slova? Nebojím se říct, že Tahar Ben Jelloun navazuje na to nejlepší z vypravěčského umění orientálních vypravěčů počínaje Šeherezádou a její sbírkou pohádek Tisíce a jedné noci. Je přitom zvláštní, že příběh je vždycky nějakým způsobem spjat se smrtí. Nejinak je tomu v románu Tahar Ben Jellouna Posvátná noc.
Nevím, jaké typické znaky má frankofonní literatura vyrůstající v oblasti Maghribu, ale jisté je, že Posvátnou noc nelze považovat za nějaký specifický druh regionální prózy utápějící se v kulturních a náboženských reáliích. Naopak, tento příběh je tak nadčasový, až z toho mrazí, a to byl napsán před nějakými dvaceti lety!
Díky své zvláštní atmosféře, bohatství jazyka a čiré imaginaci si Ben Jellounovo dílo zajistilo nesmrtelnost.
Hrdinkou příběhu je Zahra, mladá dívka, kterou despotický otec vydával za syna. Během jedné posvátné noci však otec umírá a dívka se vydává na svou první svobodnou cestu životem. Duše Zahry se začne rozvíjet jako křehký květ, postupně je zasvěcována do všech tajů života. V několika dnech se vrhne do víru tělesnosti a rozkoše, ale zároveň poznává i bolest a pokrytectví. Její nevinnost a čistota jsou vystaveny krutým zkouškám nelítostného světa. Světa, který si bere do úst Boha a v jeho jménu páchá ty nejodpornější zločiny. Všechno, co se následně stane, už je jen symbolickým podobenstvím na cestě za svobodou. Dívka se nakonec dostane do domu nevidomého konzula, ke kterému vzplane zvláštním druhem lásky, která však zůstane nenaplněna.
Vyprávění tvořící Posvátnou noc je pojato jako intimní osobní zpověď mladé hrdinky. Už od první stránky je naznačena snaha zdůraznit onen vypravěčský charakter textu, jako by za dívku promlouval nějaký pouliční bard a vyzpívával její bolest světu. Příběh je z velké části tvořen strhujícími monology psanými doslova na jedno nadechnutí, je chrlen na posluchače-čtenáře, kteří nemají jinou možnost než hltat slovo za slovem, metaforu za metaforou. Maročan Ben Jelloun využívá široké spektrum bohatého jazyka zakotveného v orientální poetice, svým jazykovým uměním přitom nedává příležitost žádným vyprázdněným rétorickým pozlátkům, neříká víc, než je nutné, a přesto zůstává srozumitelný.
Příběh je přitom bytostně spjat s prostředím, ze kterého vyrůstá. Textem se prolínají narážky na pokryteckou víru, vztah muslimů k ženám, ale zároveň i krásy a bohatství duchovní tradice islámu – to vše je integrální součástí textu, to vše stojí v pozadí osobního dramatu Zahry. Ben Jellounovi se zde podařilo umně skloubit intimní drama s široce pojatým podobenstvím současného světa. Díky své zvláštní atmosféře, bohatství jazyka a čiré imaginaci si Ben Jellounovo dílo zajistilo nesmrtelnost.
Nořit se do symbolického světa Posvátné noci znamená pomalu objevovat skrytá tajemství a odhalovat všechny jemné nuance textu. Posvátná noc je čirou radostí z vyprávění, ačkoliv samotný příběh tak radostný není. Postupně se v knize začne stírat rozdíl mezi skutečností a snem. Osud Zahry se začíná pohybovat v dimenzích specifického narativního světa, v dimenzi, v níž se příběh stává nadčasovým – v níž se stává mýtem.
Lukáš Holeček, www.nekultura.cz, 23. února 2008
