Jon Fosse: Melancholie II.

menu

Jon Fosse Melancholie II.

Vyšlo 11. 11. 2009
  • První díl románu Melancholie I. (česky Dauphin, 2007) pojednává o norském malíři Larsi Hertervigovi, který trpěl vážnou duševní chorobou. Nejde však o malířovou biografii, ale o monolog osamělého člověka o hledání smyslu života, lásky a Boha.
    Druhý díl románu Melancholie II. je opět monologem, tentokrát patří ústřední hlas ženě, sestře Larse Herterviga. Oline stoupá s vypětím všech sil od moře ke svému domu. Oline si nevzpomíná na to, co se stalo včera, Oline nepoznává své blízké, nevybavuje si jejich jména. Oline cítí, jak se jí skutečnost pomalu ztrácí kdesi v mlze, její vzpomínky zato ožívají. Melancholie II. je neobyčejně intenzivním obrazem konce života, poetickou výpovědí o bolestech stáří, o posledních minutách bytí a o smrti.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z MF Dnes.

  • Přeložila Barbora Grečnerová

  • Foto Jan Horáček

  • Náklad 600 ks, volumen V2 matné lamino chlopně 130 x 200 mm, 160 stran

  • ISBN: 978-80-7272-205-1
  • Cena: 228 Kč

Chcete si sáhnout na hranici čtenářských možností? Otevřete Melancholii Jona Fosseho

Současného norského prozaika a dramatika Jona Fosseho (1959) není potřeba českému publiku představovat úplně od nuly. Ve světě jeden z nejuváděnějších současných dramatiků se poslední roky zabydlel i na tuzemské divadelní scéně.

Dosud bylo v České republice inscenováno pět jeho her, asi nejvýraznější z tuzemských nastudování je dvojinscenace Zima, Syn, kterou režisér J. A. Pitínský připravil v Ostravě roku 2005.

Z prozaického díla byly do češtiny dosud přeloženy Fosseho prózy Mámení a Ráno a večer, a nyní je kompletně k dispozici i autorův stěžejní, dvojdílný román Melancholie, za který získal Cenu Severské rady za literaturu.

Plesnivá skvrna v ložnici

Fossův styl řezavě surových románových básní je v evropském kontextu nepřehlédnutelný, obdobně jako třeba rukopis o dvě generace mladší polské básnivé pěvkyně mediální prázdnoty Doroty Maslowské (1983). Koktavý rytmus experimentální prózy a lyrizovaná, až maniakálně se opakující skrumáž vět vytváří ve Fosseho díle vnitřně uvěřitelnou dramatickou smršť a překvapivě silný příběh – ostře rozevřený navzdory zdánlivé nepříběhovosti, mlžné melancholii a bolesti. Pokud ovšem čtenář na takovou cestu Fosseho románovým běsným světem přistoupí. K tomu je nutný dostatek soustředění, trpělivosti, síly; je třeba překročit úvodní skepsi a podezření z autorova podvodu, z intelektuálního kýče.

S Fosseho dílem se to má totiž podobně jako s uhranutím nad stropní plesnivou skvrnou v ložnici. V horečnatě rozjitřeném vnímání v ní lze spatřit celý život, ve střízlivosti ovšem spíše jen stěží odstranitelnou šmouhu, která dráždí. A právě tento rys Fosseho tvorby – dráždivost i masochistický požitek z rozjitření – je maximálně soustředěn v dvojrománu Melancholie.

Důstojnost stařeny na latríně s rybou

Melancholie I. vyšla v nakladatelství Dauphin předloni. Samotný autor měl mezi oběma vcelku volně na sebe navazujícími díly čtyřletou přestávku, takže není potřeba láteřit, že s vydáním Melancholie II.. čekalo pražské nakladatelství dva roky (nicméně mediálně to asi nebyl zdařilý tah, neboť o prvním díle nebyla v Česku publikována téměř žádná recenze). Ostatně Melancholie II.. funguje sama o sobě. Ovšem a nicméně: bez znalosti předchozího románu se čtenář připraví o spoustu detailů a pikantních propojení.

Oba romány spojuje skutečná postava norského malíře Larse Herterviga (1830–1902) trpícího vážnou duševní chorobou. Zatímco první díl Melancholie je rozdělen do tří pomyslných prostředí – do německého Düsseldorfu, kde malíř propadá šílenství, do blázince v norském Gaustadu, a do města Bergenu roku 1991 –, tak druhý díl se odehrává již jen v prostoru mezi domem na kopci a mořem. A zatímco první díl Melancholie je vyprávěn er–formou z pohledu malíře Larse Herterviga a spisovatele Vidmeh, druhý díl je vyprávěn z perspektivy Larseho sestry, stařeny Oline, a malíř se zjevuje už výhradně v jejích vzpomínkách coby bláznivý bratr.

Melancholie I. je krutou rekonstrukcí postupující duševní choroby malíře Herterviga, z jehož původně jemné erotické posedlosti se stává pudová agrese z beznaděje. V Melancholii II. Fosse ještě svým způsobem přitvrdí – hypernaturalisticky líčí posledních činy a myšlenky umírající stařeny, v jejíchž představách vystupují obrazy z dětství a obrazy vyšinutého bratra. Stařena jako by čtenářům nepřímo a prostě sdělovala, že není rozdílu mezi šílenstvím a normalitou, zvláště jde–li o poslední věci člověka.

Melancholie II. je tak příběhem o tenké hranici oné směšné důstojnosti lidského odchodu, o hranici, za níž končí život a začíná umírání. A Fosse čtenáře nešetří. Popisuje s hmatatelně fyzickou bolestí každý šouravý krok ženy která v jedné ruce pevně svírá rybu a přitom neudrží stolici ani moč. Právě refrén–obava ženy Oline z takto dehonestujícího pocitu provinění a skutečný pocit provinění, kdykoliv se jí „ta příhoda“ stane a kdykoli sedí na latríně (a smutně pozoruje páchnoucí zavěšenou rybu), právě tento motiv znamená i pro otrlého čtenáře krušné sousto. Fosse je skutečný mistr scén za hranicí mrazivé trapnosti – velkou měrou je to dáno i specificky poetizujícím, ústrojně stylizovaným jazykem.

Kdeže Bernhard, ten je dovádivý

Někdy bývá Fosse svým jazykovým kulinářstvím přirovnáván k rakouskému literátovi Thomasi Bernhardovi (1931–1989). To přirovnání však dost kulhá. Oba sice spojuje smysl pro černý humor, ale zatímco Bernard je ve svém díle vztekle jízlivý a tak nějak rakousko–uhersky dusivě rozverný, Fosse vytváří seversky chladné modelové situace, trochu v tradici Henrika Ibsena – až na to, že Fosseho pohled je ještě ostřejší, ještě chladnější a řekněme i experimentálnější. Právě pro tu občasnou významovou mlžnost a omezení slovní zásoby ve víru manického a hypnotizujícího rytmu otevírá Fosseovo dílo bezbřehé možnosti interpretace. V tom je Melancholie zrádná a napadnutelná jakožto potencionální literární kýč.

Co však Melancholii povyšuje nad rámec bohapustého experimentování sjazykem, to je bdělá, nikoli snová samozřejmost, s níž jsme na konci četby odměněni. Fosse není toliko analytikem mrazivě obnažených nervů a ostrého smutku z pomíjivosti. Je i básníkem; básníkem neurastenické, beznadějné plnosti umírání a vyšinutosti, básníkem v jazyce nynorsk, který do češtiny podle všeho precizně a kreativně převedla Barbora Grečnerová.

Vratmě se ještě k závěru Melancholie I. Když spisovatel Vidme kráčí roku 1991 městem, manicky si opakuje slovo blasfemie. A říká to a myslí si to i u krásné mladé pastorky jím tolik nenáviděné Norské církve. Tu grotesknost jejich setkání jakoby ono slovo blasfemie ještě umocňovalo. Je možné, že i já jsem této blasfemii, tedy podvodu, podlehla. A ráda. Pokud by totiž současná literatura byla blasfemií Fosseho formátu, pak by se v okamžicích ustrnutí skutečně dotýkala podstaty božského. A tedy toho jediného smyslu, proč vlastně ještě vůbec číst; když to důležité je dnes přece mít v životě kreditky, solárko, audinu, facebuky a taky fajnový zimní pneumatiky.


Dora Kaprálová, iDNES, 16. prosince 2009