„No, dobrý den, tady pohřební služba. Jsme už u vás před domem. My si jen vezmeme obleky, rakev a jdeme za vámi. Ano. Určitě. Zazvoním a otevřete nám. Dobře, děkuji. Na shledanou. Tak je to v pátým patře, budeme s ní muset sjet výtahem, jestli ji do něj teda nějak dáme.“
„Takže bereme pytel a rakev necháme dole u výtahu?“
„Přesně. U výtahu se i oblíkneme do těch hábitů. Zacouvej na chodník, ať to nemáme daleko.“
Havrani vytáhli převozní rakev, do níž dali ochranné pomůcky, které měly zabránit případné nákaze. Sice si o tom mysleli své stejně jako ostatní dělníci smrti, ale pro klid v duši následovali doporučené rady zdravotníků a jiných záchranných složek. Nehodlali se řadit k některým kolegům z branže, o nichž kolovali zvěsti, že se nechrání vůbec a manipulují s nakaženými zemřelými tak, jak byli zvyklí, a vystavovali sebe a ostatní riziku nákazy. S těmito „neohroženými“ kolegy se potkávali v krematoriích, na patologiích a jiných místech. Přenos byl více než pravděpodobný, neboť neexistovala stoprocentní ochrana a plastové obleky nebyly na celodenní nošení.
Neosobní bzučák pustil oba havrany do chodby v panelovém domě. Rakev položili na modré dlaždice blízko výtahu, otevřeli ji a vyndali ony pomůcky.
„Natáhneme to na sebe a jedem pro ni. Nezapomeň na rukavice,“ připomněl vrchní havran.
„V tom skafandru je teda kurevský vedro. Už teď jsem propocenej, a to jsem se jen voblík.“
„Ze mě teče taky jak z vola. Hlavně aby netekla nebožka. Dneska nemám na nějaký hnusy vůbec náladu.“
„Hele, nepřivolávej to.“
„Hlavně si musíme dávat pozor sami na sebe. Opatrnost a obezřetnost jsou naši nejlepší přátelé. Žádný zdržování a protahování. Funus vyřídíme stejně přes telefon, protože rodina je v karanténě,“ upřesňoval vrchní havran, když je výtah vezl do pátého patra.
„Dobrý den,“ pozdravil postarší muž stojící ve dveřích bytu.
„Dobrý den. To vy jste volal?“
„Ano.“
„Tak to upřímnou soustrast,“ odvětil souběžně vrchní i mladý havran.
„Omlouvám se, že přicházíme v takových mundúrech, ale předpisy jsou předpisy. Tahle doba je prostě šílená, víte co.“
„Za to se neomlouvejte. To je přeci samozřejmé. Paní doktorka měla na sobě podobný oblek. Musíte se nějak chránit. Maminka byla nakažená a i mně vyšel test pozitivně, ale nic mi není. Maminka byla už tak dost nemocná a tohle byla její poslední kapka.“
„To mě moc mrzí. A kde leží?“
„Je v posteli. V bytě není moc místa. Pojďte dál, uvidíte sami.“
„My ji stejně budeme muset dát do pytle a přenést ji po schodech nebo ji zkusit svézt výtahem. S rakví bychom se tu nevytočili. Já tyhle baráky znám. Ti, co je stavěli, asi úplně nepočítali s tím, že by se sem měl někdo vejít s rakví. Ložnice je…“
„Tady,“ muž vzal za kliku a otevřel prosklené dveře.
„No, tak sem bychom se vážně s rakví nedostali.“
Ložnice byla skromně zařízená, ale i když v ní kromě jedné skříně a postele nic nebylo, veliké tělo zemřelé oděné pouze do noční košile ji opticky zcela zaplnilo. Vypadalo totiž jako roztavený aspik, který se vyléval přes obě pelesti a hutným, tučným pohybem tvořil vlny, jež narážely na papundeklové zdi oddělující místnosti. Dostat tuto hmotu do přízemí, vměstnat ji do rakve a posléze do auta bude stát hodně sil a prolitého potu. Havrani to tušili, jen co ji uviděli. Byli v tom opět sami, neboť se jim žádné pomoci navíc nedostane. Syn se opíral o hůlku a měl co dělat, aby se udržel na vlastních nohou.
„Abych nezapomněl, tady jsou dokumenty, které tu nechala paní doktorka. Schválně je dala do tohoto obalu. Já jsem na ně nešahal,“ podotkl syn a ukázal na průsvitné desky na kuchyňském stole, aniž by spustil oči z přípravných prací havranů.
„Vezmeme si je potom. Nejdřív tady nebožku sneseme a naložíme,“ odvětil vrchní havran automaticky, neboť mu v hlavě probíhaly různé scénáře manipulace a potřeboval se na ně plně soustředit. Hrozilo mnoho rizik a žádné z nich si nemohli dovolit.
„Jestli vás můžu poprosit, kdyžtak počkejte v kuchyni, my se tu zavřeme kvůli prostoru a o vše se postaráme.“
„Samozřejmě. Jenom mě ještě paní doktorka poprosila, abych vám řekl, že dala mamince nějaké tampony do úst. Prý z nich vytejkala krev.“
„Ano, všiml jsem si. Maminka je asi plná vody, že?“
„Je. Takhle nikdy nevypadala. To až v poslední době se její stav zhoršil a přibrala. Já vás pánové nechci zdržovat. Jen bych mamince udělal na čelo křížek, jestli nevadí.“
„Vůbec ne, pojďte se ještě rozloučit,“ vrchní havran přizval nervózně přihlížejícího syna.
„Víte, on asi žádný obřad nebude. Zbyl jsem jen já. Sestru ani bratra neměla, tatínek odešel před pár lety.“
„Takže uděláme jenom převoz, proběhne kremace…“
„Přesně tak. A jak to vlastně budeme vyřizovat?“ skočil syn do řeči vrchnímu havranovi.
„Ideálně po telefonu. Jenom se zeptám, máte počítač a tiskárnu?“
„Ano, mám.“
„Tak to je skvělé. My se s vámi spojíme, sepíšeme spolu objednávku, a pak vám ji pošleme emailem. Vy si jí tu vytisknete, podepíšete a pošlete nazpět. Už jsme to takhle museli v týhle situaci udělat. Je to holt složitý a neosobní, ale musíme se tomu přizpůsobit. Vyřizovali jsme takhle pohřeb pánovi z ciziny. Pozůstalí, kteří byli taky pozitivní, potřebovali zařídit jeho kremaci. Domluvili jsme se, že potom co se situaci uklidní, proběhne rozloučení s panem farářem. Už jen ale s urnou. Je jasný, že si teďka nemůžeme dovolit, aby se nákaza ještě víc rozšiřovala.“
„To naprosto chápu. Mohu‑li se zeptat, je teďka pohřbů nějak více? Víte, on se člověk orientuje podle televize a toho, co kde slyší. Přeci jen od vás je to jaksi skutečnější.“
„Hodně lidí se na to ptá. Máme o dost víc práce. Bohužel. Lidi nám říkají, že máme žně,“ pousmál se zpod roušky vrchní havran, „ale víte co, mně to zrovna radost nedělá. Nemáme na nic čas. Ani na sebe, ani na to, abysme se pořádně seznámili se všema těma nařízeníma, který denně přicházej. My se prostě nezastavíme. A je to prej všude na světě. To je hrozný, když si to člověk uvědomí. Snažíme se nad tím ale moc nepřemejšlet a dělat to, od čeho tu jsme.“
„Chlapi, tuhle práci vám vážně nezávidím. Ale máte můj obdiv. Je to záslužná práce, ale těžká, těžká,“ řekl vážně syn a udělal křížek na čele své zesnulé maminky. „Už vás tady nebudu otravovat a jdu vedle. Kdybyste snad něco potřebovali, dejte mi vědět.“
„V pořádku. Nás neotravujete. To vůbec. My si tu nějak poradíme. Jsme zvyklí na leccos.“
Jakmile se ozvalo zaklapnutí dveří, havrani rozložili pytel podél lůžka. Vrchní havran posunul noční stolek, aby se mohl plně nohou zapřít o pelest. Mladý havran stál u nohou rozteklé mrtvoly.
„Až budeš pani brát, pamatuj, že ji musíme držet napnutou. Nesmí spadnout na zadek, to bysme s ní už nehnuli. Vona bude těžká a asi z ní i něco vyteče, ale když bude našponovaná, podaří se nám ji dát do pytle. Jsi připravenej?“
„Copak já vim. Ale jdeme do toho. Jako dycky.“
Mladý havran chytil tělo za oteklé kotníky, vrchní za zápěstí. Jedním tahem a se zatajeným dechem pomalu pohnuli vodnatou postavu na kraj postele.
„Tak a teďka si ji ještě posuň, ať ji máme na rohu, a pak jedním tahem půjde do pytle.“ Tlak z enormní váhy aspikového těla napnul šlachy, zatnul svaly, až se z toho havranům zatřepala křídla.
„Drž. Ještě drž a teďka pomalu dáváme na zem,“ koordinoval celou akci vrchní havran. „Natáhni ji více. Jak kdyby byla na skřipci. Nesmí spadnout.“
„Dyť já se snažim, ale je moc těžká.“
„Když ji napneš, tak na těch pár sekund ji uzvedneš, neboj.“
„Nebojim se, ale každej z nás má v rukou minimálně šedesát kilo,“ zadýchaně odpověděl mladý havran.
„Já vím, ale na to myslet nemůžeš. Tak teďka zabereme a…“
Nalité tělo se nahlo přes hranu postele a havrani se je s vypětím všech sil snažili pomalu spouštět na zem. Jeho váha však udělala své.
„To je dobrý. Nic se nestalo. Naštěstí. Jen ji tady trochu z pusy vytekla krev. Holt je prostě těžká a není tady místo. Ještě tyhle postele zkurvený,“ řekl potichu vrchní havran, „maji ty dřevěný čela. Stojíš k mrtvole bokem, všechno taháš zádama, nemůžes se k ní pořádně postavit. To je prostě v prdeli. Ale nic, máme ji tam, kde jsme potřebovali.“
„Ještě musíme s nebožkou trochu hejbnout. Mně to tady nejde zapnout,“ ukázal mladý havran na přečnívající nohy přes zip pytle.
„Ne, hejbneme s pytlem. Počkej, jdu tam za tebou. Já ti to tady nazdvihnu a ty se pokusíš posunout ten vak. Tak zvedám… dobrý?“
„Skoro. Ještě kousek.“
„Zkusim ještě víc.“
„No, to je vono. Ty jo, teďka solidně zasmrděla.“
„Koukni, co se jí vyvalilo z pusy. To je zkažená krev.“
„Ježiš, to je humus. Kdy zas budou nějaký normální mrtvoly?“
„Musíme jí tam narvat nějakej tampon nebo kapesník.“
„Hele, tady na posteli je jeden čistej. Nebo aspoň se tak zdá.“
„Dej mi ho kdyžtak.“
„Von ten smrad jde i přes ty roušky. To by chtělo ten sprej, ale zůstal v autě, co?“
„Jo, nechal jsem ho ve dveřích. Nic jsi o něm neříkal, jakože bych ho měl vzít s sebou.“
„To je jedno. Šplíchnem jí až v rakvi. Ono to pak venku vyvane. Hele, do pytle se nám vešla, tak ji pěkně zapneme a mažeme odsud. Je tu vedro jak v prdeli.“
„Taky se koupu ve vlastní šťávě. Běž k hlavě a já si ten pytel zase chytnu za ty madla a můžeme,“ navrhl mladý havran.
„Musíme ji táhnout po zemi. Otevři dveře…“
„Vy už ji máte takhle naloženou?“ překvapeně zíral syn.
„My bychom ji jinak nedostali ven z bytu. Proto jsme ji dali do toho pytle.“
„Já vím, je to tu všechno malé…“
„Myslíte, že by bylo možné, abychom posunuli někam tu skříňku z chodby a že byste si přendal ty boty a botník. Budeme potřebovat každý volný centimetr,“ vlídně se zeptal vrchní havran.
„Ano, samozřejmě…“
„Běž pánovi pomoci,“ kývnul vrchní havran na mladého. „Čím víc místa, tím líp.“
„Já si ty boty dám asi na záchod, co říkáte,“ prohodil syn na mladého havrana.
„Určitě. Já přesunu tu skříňku do kuchyně a vrátím se ještě pro ten botník, byste se s ním netahal Vy.“
„Dobře, děkuji mnohokrát. Já už jsem k ničemu. Koukněte, dyť se nemůžu ani ohnout.“ Mladý havran přešel tento povzdech pouze letmým pokýváním hlavy a omluvným pohledem, který měl být výrazem lidského porozumění. Mezitím ale chytil skříň, kterou nakláněním ze strany na stranu přesunul o pár metrů tak, aby nepřekážela. S botníkem učinil to samé.
„Mělo by to bejt připravený.“
„Je to tam čistý, jo?“
„Myslím, že můžeme…“
„Chytni to za ty madla a citlivě šoupeme přes práh. Pot z vlasů dráždil svou slaností. Nejdříve zaplavil oči, posléze protekl kolem nosu přes horní rty do úst. Jazyk tyto slané čůrky sem tam olízl, ale žádný z havranů se na ně nezaměřoval. Cítili, že se doslova koupou ve vlastní šťávě. Museli se však soustředit především na vynášení neforemné výplně černého pytle.
„Hlavně v klidu, ať se nám to někde neprotrhne. Šoupeme po zemi a jdeme k výtahu. Po schodech nemáme šanci. Paráda. Ještě pár kroků, koukám, že výtah je přivolaný. Bacha na tenhle poslední práh, pomaličku. Otevři dveře, trochu přizvedneme a natáhneme ji dovnitř a zkusíme opřít o jednu stěnu. Vleže se nám tam nevejde,“ komentoval nahlas celé vynášení vrchní havran.
„Pánové, vy jste teda zkoordinovaný. Já bych tohle nedokázal. Všechna čest,“ pronesl kulhající syn, který šel za funícími havrany.
„To víte, léta praxe. Člověk si musí vždycky nějak poradit. Někdy je to lehčí, někdy těžší. A do toho tyhle mundůry. Nedá se v nich ani dejchat. Musíme se pak převlíct, protože já jsem durch. Jinak my maminku naložíme dole do rakve, dáme ji do auta a já se ještě vrátím pro ty papíry.“
„Určitě. Až tady budete, klepněte. Děkuju moc. Já jdu zase dovnitř, ať tady nepobíhám,“ syn vešel do bytu a zabouchl za sebou.
„Hele, my si tady ještě zkusíme pani šoupnout do rohu, pač musíme ty její nohy dát nějak na štorc, abysme se sem vešli. Ještě trochu nazdvihni u hlavy, já to posunu odsud. No, přitlač, tak a zkusíme… no, hele, skvělý. Jsme tu. Máčkni tam na přízemí a jedeme.“
„Snad dole nebudou čumilové,“ prohlásil vysílený mladý havran.
„Snad ne. V tuhle hodinu by měli bejt všichni v práci. Dyť víš, jak já je mám rád,“ poznamenal ironicky vrchní havran. „Všichni jsou hrozně zvědaví, jako by bylo na smrti druhých něco fascinujícího. Lekaj se, pohoršujou se, křižujou se, ale hlavně co? Čuměj! Hele, pro jistotu. Až dojedeme do přízemí, vyjdeš první, a než ji vytáhneme ven, koukneš, jestli někdo nejde. Kdyžtak jim řekneš, aby šli po schodech, že stěhujeme.“
„Stěhujeme?“
„Tak když se to vezme kolem a kolem, tak jo. Nebo co bys jim chtěl říct?“
„Ne, nic. V pohodě. Jen mi to přijde… to je jedno.“
„Zatím to vypadá, že vzduch je čistej. Neslyšim žádný kroky, žádný bouchnutí.“
„Jsme tady. Tak já vylezu.“ Mladý havran mírně pootevřel dveře od výtahu. Vykoukl. Nikde nebyla ani noha, kromě těch zavřených v pytli. Pro jistotu šel obhlédnout chodbu a venek domu.
„Můžeme,“ řekl nahlas od domovních dveří.
„Takže rychlá akce. Přisuň sem tu rakev, šoupneme pani vedle ní, a pak ji tam zkusíme dát. Zavřeme, zvedneme a honem do auta. Jo, tak rovnou běž otevřít auto a zajistit vchodový dveře, ať jdeme rovnou.“
„A jak ji zvedneme, když je tak těžká?“
„V autě máme takový ty dvě železný kozičky. Položíme si na ně rakev, abysme se nemuseli tak sklánět. Nejhorší je zvedat rakev přímo ze země. To ti v tom mrtvym tahu může pěkně rupnout v zádech. Ale z těch koziček to jde přeci jen líp.“ Mladý havran udělal všechny úkony, zatímco vrchní havran sám zkoušel sesunout paní ze stěny výtahu a připravit ji k přesunu.
„Netahej ji sám. Dyť se strhneš. Počkej na mě.“
„Jen jsem ji čechral. Pytel čapnu u hlavy a ty u nohou a šoupem po zemi. Tak a teďka na tři ji hodíme do rakve. Připravenej?“
„Jo!“
„Raz, dva a tři… Ty vole, ty máš teda sílu. Za tu dobu se mnou ses teda vymakal,“ podotkl pyšně vrchní havran, když se bez přílišné námahy jako zázrakem ocitl pytel s nebožkou v rakvi.
„Tak ty sám nejlíp víš, že když člověk pracuje s těžkým materiálem, tam se to musí nějak projevit…“
„Když jsem já začínal, tak už jsem nějakou fyzičku měl, ale tahle práce mě zocelila jak žádná jiná. Přiklopíme, zašroubujeme a jdeme do prdele. Jinak až budeme brát rakev do teplejch, neber celou váhu zádama, ale i břichem. Důležitý je rozložit tu váhu do celýho těla. Jako bude to fakt těžký a musíme opatrně.“
„Já vím, říkáš mi to vždycky, když přijde na věc.“
„Jen připomínám. Vím, o čem mluvím.“ Výtah odjel do vrchních pater domu, z nichž se ozývaly hlasy.
„Nějak to tu ožívá, přichvátneme si, ať čumilům neuděláme radost. Na tři zvedáme. “
„Uf, ty krávo, to je tíha, uf. “
„Co, seš dobrej?“ zeptal se zrudlý vrchní havran.
„Jo, asi jo. Ale nevím, jak teďka udělám krok…“
„Hlavně pomalu.“
Ztěžka oddechující havrani šli krůček po krůčku s nebezpečně se vrtící rakví. Energie obou byla vysávána enormním vypětím sil. Co krok to pomyslné zdolání alpského vrcholu. Opatrně vycházeli z domu. Podjezd vysunutý z auta byl takřka na dosah. Už jen pár metrů. Rychle se srocující dav, sestávající se z „náhodně“ se kolem procházejících pejskařů, lidí vynášející odpadky a prvními přijíždějícími z práce, se zájmem přihlížel této situaci. Z okolních oken vykouklo pár šedivých hlav.
„Opatrně pokládej na ten pojezd…“ Ozvala se rána. „No, takhle jsem si to nepředstavoval, ale dobrý, pojď rychle za mnou, pomůžeš mi u hlavy. Tak a teďka zajedeme dovnitř,“ křikl vrchní havran. Pojezd pod těžkou rakví opět odporně zaskřípal, když zajížděl do pohřebního auta.
„Musíme to namazat. Je to hrozný. Naštěstí se nám nic nestalo. Heleď, skoč pro dezinfekci a já tě nastříkám. Pak se vysvlečeš a zabalíš ten hábit do pytle. Já ještě musím pro ty papíry nahoru a cestou vezmu ty kozičky. Vošplíchneš mě, až se vrátím.“
Přítomní čumilové, bez nějakého konkrétního výrazu v obličeji, na havranech hladově viseli. Vysvlékání se z kombinézy doprovázené konstantním rozprašováním dezinfekce vonící jako pančovaná slivovice drželo diváckou pozornost podobně jako večerní zprávy na komerčních televizích. Jakmile vydezinfikovaný mladý havran usedl za volant dodávky a nastartoval, část zvědavců se rozešla. Jen důchodci v oknech jako věrní diváci vytrvali, neboť tušili, že je čeká ještě závěrečné dějství v podobě stejných úkonů u druhého z havranů. Musejí být trpěliví.
„Zasraný čumilové. Je zákaz shromažďovaní a oni si nedaj říct. Prostě stojej vedle sebe a čuměj,“ řekl podrážděně mladý havran, když vyjížděli od domu.
„Viděls ty v těch oknech? Lidi jsou už vážně zmagořený. Čuměj na nakládání mrtvoly, jak na nějakej film. Už snad ani nedokážou rozlišit mezi realitou a televizním programem. Oni by snad čuměli, kdyby tam někdo někoho znásilňoval nebo dokonce vraždil. Jako by se nechumelilo. Hrozný, ty vole.“
„Kam vyhodíme ty obleky?“
„Nějak je zlikvidujeme. Asi je dáme do toho nebezpečnýho odpadu…“ Zazvonil telefon.
„To je můj,“ vytáhl mladý havran z kapsy mobil, na kterém bylo neznámé číslo. „Ano, prosím? Ano, u telefonu. Prosím, asi jsem vás špatně slyšel. Můžete mi to prosím zopakovat? COŽE?!!!“
