dauphin

Kapitola 20

Když jsem se souběžně zabýval fyzickým i mystickým, viděl jsem, že z údajů vystupují paralely mezi náboženstvími a tímto novým směrem fyziky – podobné strukturní vzorce. Jsou jemné, nicméně tam jsou.

V základu všech náboženství nacházíme mystický prožitek. Počínaje prvními šamany a kmenovými medicinmany dospěli lidé všech kultur k poznání, že za určitých podmínek člověk patrně dokáže získat informace mimo bezprostřední okolí (nelokálně).

Pomocí rituálů, které mysli umožňují, aby se povznesla nad světské, vidí šamani očima orla a zjišťují, že se blíží nepřítel. Šaman nebo šamanka mohou rozmlouvat s bizony a zajistit úspěšný lov, případně rezonovat s rostlinstvem a najít léčivé byliny. Během let jsem na cestách měl mnoho příležitostí navštívit indiánské medicinmany, havajské kahuny, šamany jihoame­rických kmenů, haitské zasvěcence vúdú.

Osobně jsem zjistil pozoruhodné, ale nikoli náhodné podobnosti v jejich chápání těchto rozvinutých lidských schop­ností. Rozdíly spočívají v kulturních metaforách a podrobnostech rituálů, které používají – rituálů, které reflektují environmentální pozadí daného etnika. Jinými slovy rozdíly v dosahování změněných stavů vědomí jsou povrchní, nicméně kulturní nastavení, interpretace a rituály, které vycházejí z jejich tradic, se mohou značně lišit.

Když jsem se před několika lety setkal s kahuny z tichomořských ostrovů, postřehl jsem, že mě přivítali s lehkými úsměvy. Pohybovali se a přemýšleli způsobem, který jak se zdálo, odrážel harmonické spojení země a moře na jejich buj­ných tropických ostrovech. Jednou večer jsem hovořil s několika staršími domorodci, kteří mi řekli o technikách svých předků, jež nazývají „psychonavigace“. Před generacemi křižovali v křehkých plavidlech dálky širého oceánu a s využitím znalostí větru, oblohy a moře neomylně nacházeli malé ostrovy – většinou se však opírali o jemně vytříbené intuitivní schopnosti. S nesmírnou přirozeností zmiňovali, že základem jejich existence je přátelské a laskavé duchovní spojení s veškerým životem. Promítá se to do jejich ladných, smyslných tanců a také do jejich obřadů a oslav.

Podobně zdůrazňují vzájemně závislý vztah s přírodou šamani indiánských kmenů z jihozápadu Spojených států, kteří předtím, než osloví duchovní svět, aby jim poskytl vhledy, vedení a obživu, podstupují rituály očišťující mysl a tělo. Nicméně jejich země byla drsnější a zlověstnější. V souladu s tím se v jejich chování odrážel stoičtější a odhodlanější postoj k životu, k duchovnímu světu a k rituálům, které napomáhají jejich stme­lení. Zdá se, že prosebné tance a rituály jsou v této drsněj­ší krajině intenzivnější a naléhavější. U haitských kněží vúdú časté změny nálad během krvavých rituálů a obětování zvířat hovoří o zlověstnější stránce psychiky. Zlovolní duchové mají být usmířeni a zapojeni do zápasu člověka o přežití, a později o bezpečný průchod duše hrůzami posmrtného života. Tance, které vyjadřují emoční odevzdanost, a vyvolávání stavů transu vytvářejí mezi účastníky rituálu elektrizující ovzduší tajemnosti a ponurosti jako z jiného světa.

Ale všechno spojuje přesvědčení, že vize, které přišly v transu a ve snech, jsou přesně tím, čím se zdají být – tedy pomocí, která byla díky blahosklonnosti nebo prosbě získána z duchov­ního světa. Prostřednictvím obětin, rituálu nebo darů se vyvíjí značná snaha zachovat kooperativní vztah s přírodními duchy, obvykle ze stejných důvodů a se stejným smyslem pro povinnost, které dohnaly Abraháma k tomu, aby svého syna Izáka obětoval Bohu, jak to líčí 22. kapitola knihy Genesis. Základním postojem je za každou cenu udržet duchy spokojené, protože jsou mocnější než my. Vize jsou v tomto vnitřním světě právě tak skutečné a důležité jako fyzické události v tom vnějším. A jedno vede k druhému. Náboženství lze popsat jako exoterickou kulturní interpretaci ezoterického mystického prožitku, který se rodí v rámci prelingvistických funkcí mozku.

V šestém století před naším letopočtem se ve čtyřech různých kulturách výklad či význam mystického prožitku začal znatelně měnit a nekritické přijetí nahradilo zkoumání, analýza a pochopení. Zrodila se filozofie.

Pod vlivem Laa­‑c’ v Číně, Gautamy Buddhy v Indii, Zara­t­huštry v Persii a raných řeckých učenců se ujala kritic­ká analýza. V rozmezí několika desetiletí začal každý z nich nezávisle na druhých zpochybňovat povahu vnitřního prožitku. A jako v onom podobenství o čtyřech slepcích, kteří zkoumají ocas, nohu, ucho a chobot slona, každá z kultur kladla důraz na jiný aspekt celku. Přesto existuje pozoruhodná shoda, pokud jde o ctnosti, jež vyžaduje dobře prožitý život.

Taoistický přístup sleduje propojenou strukturu celku veškeré existence a zdůrazňuje sladění s pohyby v přírodě. Buddhovi následovníci se učí ovládnout vnitřní prožitek ukázněním mysli a odpojením od fyzických tužeb. Zarathuštra se naučil využívat sílu záměrnosti, aby ovlivnil průběh přírodních událostí, což mu zajistilo velmi vlivné následovníky. Ze zarathuštrovské Persie pocházeli tři „mudrcové“, patrně velmi schopní čarodějové, kteří se přišli poklonit novorozenému Ježíšovi (odtud slova staroperského původu „mág“ nebo „magie“). Řečtí učenci se zaměřili na schopnost mysli racionálně uvažovat, ačkoli panuje přesvědčení, že než Sókratés dosáhl v rodných Aténách proslulosti, seznámil se v Persii se zarathuštrismem.

Jestliže tyto čtyři velké myšlenkové školy pojmeme jako celek, navzájem se doplňují a přispívají k širšímu pochopení schopností mysli a vědomí. Všechny potřebujeme k doplnění obrazu. Tento vývojový sled jasně naznačuje, že rozvoji intelektu určitě předcházely emoční reakce na jakoukoli informaci. A emoce lze považovat za energetickou reakci na vnitřní pocit.

K pozoruhodnému vývoji došlo již předtím na Blízkém východě. Hebrejci zcelili ranou šamanistickou závislost na množství přírodních duchů a božstev v jediné božství se zapovězeným osobním jménem JHVH. Semitská kultura, z níž vzešla hebrejská tradice, samozřejmě později zrodila křesťanství a islám, přičemž oboje se soustředí kolem myšlenky jediného, vševědoucího, všemocného, tvořivého, antropického boha.

Když jsem studoval podobnosti a komplementární rysy mys­tických tradic světa, napadlo mě, že mystické setkání Abrama z Uru, později patriarchy Abraháma, s všemocným zdrojem stvoření by mohlo být ezoterickým vhledem, který ohlašoval myšlenku vědomé energie jako jediného zdroje existence. Jeho vhled byl však interpretován pod vlivem kmenové šamanistické tradice předchozích staletí, byl mu připsán doslovný význam a byl vysvětlen jako vnější, nadpozemský a antropický. Dnes bychom jej mohli vyložit jako vnitřní vizi.

Dramaticky odlišné vysvětlení konceptu jediného Boha nalezneme v textech Zecharii Sitchina, badatele zabývajícího se Sumerem. Přestože jej jiní odborníci na Blízký a Střední východ z velké části ignorují, Sitchinovy překlady naznačují, že příběh stvoření v knize Genesis je zkrácenou verzí tabulek, které byly vykopány v Sumeru a Chaldeji. Tyto tabulky zachycují celistvější příběh, zahrnující také planetární konfigurace, které nebyly až do dvacátého století známé, detaily potvrzené teprve kosmickými loděmi, které prolétly v blízkosti planet během posledních dvaceti pěti let. Pokud to platí, jde o ohromující zprávu. Věda vyžaduje, aby teorie přišla s úspěšnými predikcemi, a Sumerové tak možná učinili již dlouho předtím, než získali nástroje k jejich potvrzení. Sitchinův překlad bohužel naznačuje, že zdrojem znalostí o planetách a konceptu jediného Boha je přítomnost mimozemšťanů v prehistorickém období – tato představa byla před několika desetiletími naprosto nemyslitelná, ale jsou­‑li překlady v pořádku, dnes tomu tak být nemusí. Ať bylo na počátku cokoli, hebrejská tradice dala světu koncept jediného Boha, který je základem tří velkých náboženských tradic současného světa.

Společným tématem, které od šestého století před naším letopočtem prostupuje taoistickým, buddhistickým, zarathuštrov­ským a řeckým myšlením, je schopnost mysli vycvičit se, aby vylepšila a rozšířila vnitřní prožitek badatele. Zatímco Řekové aristotelovské školy zdůrazňovali, že informačním zdrojem hluboké myšlenky je racionální, smyslový vstup, přívrženci jiných škol včetně řeckých gnostiků zdůrazňovali, že zdrojem vhledu je mystický, nelokální prožitek. Jazykem dvacátého století řečeno pouze aristotelovci kladli důraz na smyslový vjem zprostředkovaný pěti běžnými smysly a lineární myšlení levou hemisférou. Ostatní školy kladly důraz na trénink mysli za účelem lepšího vnímání a využití intuitivně (mysticky) vstupující informace – na činnost pravé strany mozku (prelingvis­tického mozku). A ortodoxní judaismus, křesťanství a islám zdůrazňují neochvějnou víru ve Stvořitele antropického ražení.