Klára Hůrková: Jednou budu psát o lásce

menu

Klára Hůrková Jednou budu psát o lásce

Vyšlo 3. 4. 2024
  • Druhá kniha povídek Kláry Hůrkové přináší opět texty autofikční i zcela smyšlené. Zabývají se hlavně mezilidskými, zejména milostnými vztahy z pohledu ženy, která je prožívá. Autorka však akcentuje také obecnější existenciální témata jako hledání smyslu života v různých formách lidské činnosti, víru v konspirační teorie či životní postoje spisovatelů. Důležitým motivem spojujícím povídky je pak ztráta milovaného člověka a vyrovnávání se s ní.

  • 114 x 200 mm, V2, 80 stran

  • ISBN: 978-80-7645-544-3, 978-80-7645-545-0 (pdf), 978-80-7645-546-7 (ePub), 978-80-7645-547-4 (Mobi)
  • Cena: 268 Kč

Co kdo komu dluží

Bylo­‑nebylo. V jednom malém království žila urozená paní jménem Natálie a ta měla dvě dcery. Manžel jí brzy zemřel, a tak vychovávala své děti sama. Starší Filoména byla velmi nadaná, dobře se učila, krásně malovala, psala básně a pohádky. Matka ji velmi milovala, neustále si s ní hrála, všemu možnému ji učila a chlubila se jejím talentem, kamkoliv přišla.

Mladší dcera Matilda byla krásná a rovněž nadaná, také se dobře učila, ale nebyla tak často chválena jako její starší mnohostranná sestra, takže časem získala pocit, že její inteligence a talent jsou bezvýznamné.

Když vyrostly, bylo hlavním přáním Matildy brzy se vdát a mít děti. Tušila, že se v manželství a mateřství může realizovat, osvobodit se od své věčné role „druhé dcery“ a vytvořit si svůj vlastní svět, v němž se stane královnou.

Starší Filoména měla spoustu plánů. Chtěla se stát umělkyní, filozofkou, vědkyní, světicí, cestovatelkou, herečkou, spisovatelkou a ještě vším možným dalším. Svět se zdál plný možností a nabízel spoustu krás. I muži, které potkávala, byli velmi zajímaví, ale žádný Filoménu nezaujal natolik, aby s ním chtěla zůstat delší dobu. Na to, že by mohla založit rodinu, Filoména nemyslela – připadalo jí to jako překážka v uskutečňování všech těch úžasných věcí, které uskutečnit chtěla.

Matilda si našla hodného muže, který ji velmi miloval, a brzy se vzali a měli spolu dítě. Matka paní Natálie tím Matildu považovala za dospělou a soběstačnou a už se o její osud moc nezajímala.

Veškerou její pozornost poutala Filoména. Protože se paní Natálie v té době právě zabývala filozofií, ponoukla svou starší dceru, aby rovněž vystudovala tento obor. Filoména uposlechla, neboť chtěla udělat matce radost, složila všechny zkoušky na výbornou a přinesla paní Natálii svůj doktorský diplom. Ale zájem paní Natálie o filozofii mezitím opadl a začala žít náboženským životem: konala dobro, omezovala se ve svých potřebách, nejedla maso, nepila alkohol a trávila dlouhé hodiny rozjímáním. Filoména, aby se matce zavděčila, začala žít stejným způsobem života. Rozešla se se svým tehdejším přítelem a už žádné muže nechtěla. Rozhodla se, že se také stane svatou.

Matildě se mezitím narodilo děťátko. Ale bylo příliš slabé a nemocné a zanedlouho zemřelo. Byla to pro ni velká rána, z níž se dlouho nemohla vzpamatovat. Matka jí příliš velkou oporou nebyla, i když se za Matildu modlila, ale to Matilda nevěděla. A tak se ona i její muž museli tímto smutným obdobím prokousat sami.

Paní Natálie začala žít v ústraní, konala dále dobro a vypracovala se na dokonalou světici. Filoména zůstala v její blízkosti. Ne úplně nablízku, aby svou matku v její svaté činnosti nerušila, ale v nedaleké vesnici, odkud mohla kdykoliv přijet, když ji matka potřebovala. Nestala se ani umělkyní, ani herečkou, vědkyní či filozofkou. Vystřídala různá špatně placená zaměstnání a nakonec se stala učitelkou ve škole pro méně nadané děti, které normální školu nezvládaly.

Matildě a jejímu manželovi se za několik let narodila krásná zdravá holčička a pak ještě další dvě krásné zdravé děti.

Filoména si časem vzala za manžela staršího filozofa, který děti nechtěl. Vlastně nechtěl skoro nic. Byl velmi skromný, žil v jedné prázdné místnosti, v zimě i v létě nosil stejné prošlapané boty, plandavé kalhoty a bavlněnou košili, jen v zimě si přes ně oblékal ošuntělý baloňák. Jediné, co v životě chtěl, byla Filoména, s níž si toužil povídat u stolu, v loži a při procházkách lesem.

Zatímco Filoména a její manžel chodili po lese a filozofovali, přivezla Matilda své děti paní Natálii do její poustevny. A v paní Natálii se kupodivu probudila nadšená babička. Dětské hlásky a úsměvy ji okouzlily a trávila s vnoučaty mnohé šťastné chvíle. Možná jí v jejím ústraní přeci jen něco chybělo.

Filoména, která na matce velmi visela, najednou pocítila ve svém životě mezeru. A tou mezerou k ní zavanula vůně jejích dřívějších snů.

Nechala svého filozofa doma nebo v lese a odjela s velkým kufrem do světa. Poznala mnoho různých zemí, krajin, měst, lidí a způsobů života. Psala si deníky, kreslila a fotografovala, začala opět psát básně a sem tam i nějakou tu povídku.

Matilda zatím vychovávala své děti, jak nejlépe uměla, ale protože byla sama vychovávaná jako „druhá dcera“ ve stínu té první, nedokázala jim dát pocit, že jsou nadané a že budou ve světě užitečné. Jinými slovy, neuměla v nich vypěstovat zdravé sebevědomí. Takže když děti dorůstaly, začaly hledat samy sebe dost nebezpečným způsobem, mimo jiné v drogách a alkoholu. Zda jim to dodávalo sebevědomí, těžko říci, ale rozhodně tím způsobily mnoho utrpení sobě samým, Matildě i jejímu muži a nakonec i paní Natálii.

Paní Natálie nemohla pochopit, proč se její vnoučata, kterým přece věnovala tolik času a lásky, takto chovají. Vždyť ona sama už mnoho let sloužila Bohu, sloužila druhým lidem a snažila se žít v dobru a ve světle. A její krásná milovaná vnoučata se pohybovala v podsvětí!

Od té doby začala paní Natálie chřadnout. Srdce se jí svíralo, často jí bolelo a dvakrát dokonce téměř puklo. Filoména se jí vzdálila. Nejen kvůli filozofovi, ale také díky jejím vlastním ambicím, v nichž ji matka kdysi podporovala, ale z kterých se teď nedovedla radovat. Filoména skutečně začala být úspěšná jako spisovatelka i malířka, občas i něco recitovala nebo někde filozofovala, ale paní Natálie to nechtěla vnímat. Přála si mít svou starší dceru u sebe a pro sebe, ale Filoména k tomu nejevila ochotu.

Děti Matildy dorůstaly a postupně se uklidňovaly. Začaly pracovat a splácet své dluhy. Nejstarší Matildině dceři se narodil krásný chlapeček Slavomírek. V období problémů s dětmi musela Matilda hledat řešení a tak přečetla desítky či stovky knih, dozvěděla se mnohé o psychologii, filozofii, náboženství, astrologii a dalších oborech. Přečetla i mnoho románů a nakonec toho věděla víc, než mnozí z těch, kdo studují na univerzitách.

Jednoho dne se obě sestry sešly v poustevně paní Natálie. Filoména přijela sama, neboť její filozof už dlouho nikam necestoval, kdežto Matilda přivezla svou početnou rodinu včetně čtyřletého Slavomírka.

Když dorazili, ležela paní Matilda v posteli a zdálo se, že umírá. Srdce jí slabě tlouklo a sotva dokázala sama vstát a přivítat své dcery, natož dojít si do koupelny.

Filoména se velmi polekala. Co když svým chováním zavinila, že její matka zemře? Co když jí způsobila bolest tím, že jezdila po světě, psala a malovala a nestarala se o ni? Co když na ni i na sebe přivolala trest za to, že nebyla dost svatá, dost nemeditovala, dost se nemodlila? Nešťastná Filoména seděla dlouhé hodiny u postele paní Natálie, držela ji za ruku a bezmocně sledovala, jak z ní uniká život.

Matilda zatím v kuchyni uvařila velký hrnec zeleninové polévky, prostřela stůl pro celou rodinu a zavolala všechny k obědu.

Když paní Natálie ucítila vůni polévky, otevřela oči a podívala se na Filoménu, které po tváři stékaly slzy.

„Co to tady tak krásně voní?“ řekla paní Natálie slabým hláskem.

„Matilda uvařila polévku,“ odpověděla Filoména.

„Ta je určitě moc dobrá,“ řekla Natálie. „Pomoz mi vstát.“

K velkému údivu Filomény se její matka posadila v posteli, pomalu spustila nohy na zem, vyžádala si bačkory a župan a postavila se. S pomocí Filomény se došourala do kuchyně. Matilda jí nabídla židli u prostřeného stolu, vedle Slavomírka.

„Jé, prababička vstala,“ zaradoval se Slavomírek a hned vlezl paní Natálii na klín.

Matilda, druhá dcera Natálie a mladší sestra Filomény, nalila všem do talířů horkou voňavou polévku. Pak si sedla a s úsměvem se dívala, jak její matce chutná a jak se jí vrací barva do tváří.