JAK NA TO
Petr Drulák, Ilona Švihlíková, Michal Semín
Myšlenka otevřené společenské diskuse o potřebě změny režimu, kterou v uplynulém roce inicioval spolek Svatopluk, vzbudila mimořádnou odezvu. Samotný pojem „změna režimu“ se však stal – kvůli předvolebnímu období – terčem záměrné mystifikace. Ti, kdo naši iniciativu zlovolně vykládali jako pokus o návrat k předlistopadovému režimu, se ve skutečnosti snažili poctivé a věcné debatě o příčinách prohlubující se krize současného systému zabránit. Svatopluk pochopitelně neusiluje o restauraci minulosti, ale o obnovu demokratických principů vládnutí, které se v posledních desetiletích viditelně oslabily. Přišel s vlastní analýzou dokazující postupnou erozi demokratického zřízení v naší zemi a zároveň s návrhy ústavních a institucionálních změn. Někomu se mohou jevit jako příliš radikální, bez většiny z nich je však další svobodný a demokratický vývoj České republiky jen obtížně představitelný.
Setkáváme se i s opačnou reakcí. Snílci, kteří se ve svých úvahách necítí být vázáni jakoukoliv realitou, se zklamáním zjišťují, že jejich utopie nesdílíme. Těm zase nejsme dostatečně radikální. Pomiňme, že jejich vlastní radikalismus se většinou vyčerpá ohnivou pivní diskusí, přeposíláním řetězových emailů či, u těch nejodvážnějších, příspěvkem na sociální síti. Když se ve veřejném prostoru pustí do něčeho dalšího, skončí rychleji, než začali, a to nikoliv úklady nepřátel, nýbrž vlastním diletantstvím. Bez mučení přiznáváme, že v mnoha ohledech radikální nejsme. Jde nám pouze o obnovu svobody, demokracie a prosperity, tedy o něco, co by mělo být považováno za zcela normální. Ale stávající evropská realita bruselizovaných oligarchií takovou normalitu vylučuje. Proto nestačí jen střídat vlády, ale je třeba měnit režimy.
Předkládaná kniha navazuje na základní myšlenky navrhovaných institucionálních změn v knize Změna režimu: Instituce (2025) tím, že vstupuje do konkrétních oblastí veřejné správy. Formuluje soubor konkrétních reforem, které dávají našemu základnímu úsilí reálný obsah. Bez praktických kroků se i ty nejlépe promyšlené institucionální změny snadno stanou prázdnými schránkami, v nichž se budou hromadit stejné neřesti, jaké provázejí současný systém: odcizení politiky, byrokratická neodpovědnost či závislost na cizích mocenských centrech. Chceme ukázat, jak by mohla vypadat obnova demokratického a suverénního státu v praxi, jak by se základní principy, obsažené v první publikaci o změně režimu, měly promítnout do jednotlivých resortů – spravedlnosti, ekonomiky, školství, sociální politiky, obrany, zdravotnictví, dopravy, zemědělství či zahraničních vztahů.
Změna režimu v našem pojetí neznamená převrat, ale přerod. Nepřicházíme s konstruktivistickými experimenty, které by z říše politických abstrakcí násilně vnucovaly společnosti něco, co není schopna přijmout. Vycházíme z reálného života naší země, z konkrétních možností a historicky daných společenských podmínek.
V každé z následujících kapitol předkládáme průřez klíčovými reformními kroky v jednotlivých oblastech veřejné správy. Neusilujeme o vyčerpávající „resortní manuál“, který by systematicky prošel jedno ministerstvo po druhém a pro každé z nich do detailu zpracoval kompletní politiku, některých agend se dotýkáme jen okrajově. V tomto základním, přesto soustředěném záběru však publikace představuje v domácím prostředí výjimečný pokus zformulovat ucelenou představu hlubokých systémových změn, čímž by se mohla stát cenným inspiračním východiskem pro každého budoucího ministra, který si potřebu takových změn uvědomuje.
Návrh změn v oblasti justice zkoncipoval Zdeněk Koudelka. Mají bránit politickému zneužívání trestního práva, zejména potlačování svobody projevu a vedení politických procesů. Autor klade důraz na posílení demokratického prvku v soudnictví rozšířením účasti občanů (přísedících, případně poroty) a osobní odpovědnost státních zástupců a soudců. Navržené změny posilují postavení poškozeného a motivují pachatele k náhradě škody.
Spravedlnost je neoddělitelně spjata s ochranou veřejného pořádku a pokojného soužití občanů. O potřebných reformách policejních složek a podobě této ochrany pojednává Jana Turoňová. Klíčovým prvkem navrhovaných změn je důsledná ochrana státních hranic a vybudování kombinace stálých pohraničních hlídek, mobilních jednotek a rozsáhlého využití moderních sledovacích technologií. Autorka doporučuje odmítnout migrační pakt EU, bránit masové migraci a vést vlastní suverénní migrační a integrační politiku. Je také třeba odstřihnout promigračně orientované neziskové organizace od státní podpory a spolupracovat jen s těmi, které se věnují skutečné humanitární práci. Důležitým úkolem je reforma policie a práce s mládeží prostřednictvím branných kurzů.
Vnitřní bezpečnost úzce souvisí se zabezpečením našeho státu navenek. Změnami v resortu obrany se zabývá Jaroslav Štefec. Navrhuje obnovit samostatnou obrannou politiku založenou na posílení domácích obranných kapacit a vazeb ve středoevropském regionu. Dále požaduje posílit autonomii armády při zachování civilní kontroly, omezit vliv ministerstva na operační rozhodování a potlačit jak zájmy zahraničních dodavatelů, tak obecně korupci při nákupech techniky. Zdůrazňuje nutnost orientovat armádu primárně na obranu území České republiky a zlepšit práci zpravodajských služeb, aby poskytovaly nezkreslené informace vládě.
Do bezpečnostního ekosystému patří též zpravodajské služby, které se v důsledku nepříznivého politického vývoje posunuly od role vykonavatelů vůle vlády k roli aktérů, kteří vládu fakticky ovlivňují či dokonce úkolují. Jan Schneider přichází se systémovou reformou těchto služeb, která by udržela jejich čistě informační charakter bez exekutivních pravomocí. Také navrhuje vznik poradního orgán vlády pro strategické plánování zpravodajských potřeb a silnější parlamentní kontrolu.
Na tvorbě bezpečnostní strategie státu a na jednáních o ochraně hranic či migraci se podílí i ministerstvo zahraničí (MZV). Na to, jak by mělo po „změně režimu“ fungovat, se zaměřil Petr Drulák. Prosazuje proměnu dosavadního trojúhelníku prezident–premiér–MZV v pyramidu, v níž ponese plnou politickou odpovědnost za zahraniční politiku prezident, zatímco ministerstvo zahraničí se stane jeho výkonným a koordinačním nástrojem. Dále navrhuje soustředit na MZV klíčové agendy dnes rozptýlené mezi různé resorty. Současně požaduje radikální omezení vlivů cizích států, firem a ideologicky motivovaných „nevládek“ na jeho rozhodování. Navrhuje zrušit stávající politické sekce, Českou rozvojovou agenturu a část zastupitelských úřadů v euroatlantickém prostoru, posílit síť ve střední Evropě, Asii a Africe a uvolněné prostředky využít pro nové priority svrchované zahraniční politiky.
Oblasti sociální a rodinné politiky se ve svém společném příspěvku věnují Tomáš Doležal a Karolína Kubisková. Navrhují silnou prorodinnou politiku, která spojuje ochranu pracujících rodin, cílenou pomoc rodičům-samoživitelům i důraz na to, aby sociální dávky směřovaly k dětem a skutečně potřebným, nikoli k dlouhodobým nepracujícím „profesionálním příjemcům dávek“. V oblasti exekucí navrhují výrazně zvýšit nezabavitelné minimum, odstranit bariéry pro zaměstnávání dlužníků, omezit exekuční byznys, a tím posílit příjmy důchodového systému i motivaci k legální práci. V důchodové politice požadují zastavit zvyšování věku odchodu do důchodu, umožnit dřívější řádný důchod ženám s více dětmi a pracovníkům v náročných profesích.
S rodinnou a sociální politikou je úzce provázána politika školská a vzdělávací, které se věnuje Andrea Rozkovcová. Navrhuje opřít vzdělávací politiku o národní tradici, znalostní základ a výchovu k odpovědnosti, občanským ctnostem a vztahu k vlasti. K tomu je třeba zavést finanční a obsahovou transparentnost, omezit vliv politických neziskových organizací a zakázat, aby veřejné školy byly závislé na jejich financování či sloužily jako prostor ideologické indoktrinace. Dále požaduje nové, stručné a vědecky podložené národní kurikulum pro základní vzdělávání, které vymezí přehledné základní učivo a omezí „nekonečně se vyvíjející“ charakter rámcových programů. Masovou, personálně neudržitelnou inkluzi je třeba nahradit posílením speciální pedagogiky.
Zvýšená míra indoktrinace na školách, a nejen tam, probíhá v oblasti péče o životní prostředí. Na otázku, jak by měla vypadat státní politika v této oblasti, odpovídá Tomáš Břicháček. Požaduje odklon od ideologicky zradikalizovaného ekologismu a globálních klimatických ambicí k realistické, neideologické ochraně české přírody, vyvažující environmentální a hospodářské zájmy. Požaduje sebevědomější postoj vůči EU, aktivní odpor proti nejtvrdším prvkům Green Dealu a dlouhodobé rozvolnění unijní regulace tak, aby větší prostor znovu získaly jednotlivé státy. Domácí politiku chce orientovat na péči o krajinu, s rozumnými a splnitelnými cíli.
Společnost by nebyla indoktrinovaná, kdyby nebylo k tomu vytvořených médií. Nad tím, jak naložit s těmi veřejnoprávními, se zamýšlejí Hana Lipovská a Jana Bobošíková. Navrhují zásadní proměnu veřejnoprávních médií v úzkou, technicky štíhlou informační službu, která pouze sbírá, ověřuje, třídí a zpřístupňuje fakta v digitálním prostředí. Odmítají marketingové pojetí veřejné služby i kulturní progresivismus a požadují návrat k neideologické veřejné službě. Navrhují zrušit koncesionářské poplatky i politicky obsazované mediální rady a nahradit je auditem vyváženosti a rotujícími občanskými porotami. Financování má být zajištěno nadačním fondem vytvořeným z auditu, digitalizace a odprodeje nepotřebného majetku ČT, ČRo a ČTK.
Problematice zdravotnictví se věnuje David Rath. Požaduje udržení solidárního, převážně veřejného systému zdravotního pojištění, zabránění privatizace povinného pojištění a centralizace péče, která zvyšuje náklady a zhoršuje dostupnost v regionech. Požaduje masivní personální stabilizaci a změnu přijímání studentů medicíny s důrazem na praktické předpoklady. Navrhuje vrátit plnohodnotné vzdělání sester na úroveň středních zdravotních škol. Dále požaduje výrazné investice do zanedbaných fakultních nemocnic, částečně z prostředků na obranu, a státem podporovanou obnovu výroby klíčových léčiv, materiálu a části zdravotnické techniky jako strategického odvětví. V oblasti technologií navrhuje jasné zákonné vymezení role AI jako pomocného „druhého názoru“ bez přenesení odpovědnosti z lékaře a zákaz centralizovaných databází zdravotních dat.
Nyní přecházíme k sektorům, které více či méně spadají do ekonomiky či národního hospodářství. Začněme příspěvkem Ilony Švihlíkové, která se zamýšlí nad zranitelnostmi naší ekonomiky a hledá recept na posílení její odolnosti. Navrhuje systematicky snižovat zranitelnost české ekonomiky posílením podílu domácích rezidentů na držbě státních dluhopisů. Požaduje omezit závislost na zahraničních finančních skupinách v bankovnictví, podpořit vznik silného českého kapitálu. Zdůrazňuje potřebu snížit jednostrannou exportní a subdodavatelskou závislost vůči EU posílením domácí poptávky, lokální ekonomiky a podpory českých značek a výrobců. Velký důraz klade na potravinovou a výrobní soběstačnost a obnovu domácích kapacit.
Potravinovou soběstačností se ve svém příspěvku zabývá také Zdeněk Jandejsek. Připomíná, že z někdejší potravinově soběstačné země s přebytkem agrárního obchodu jsme se během tří desetiletí stali státem závislým na dovozech. Pokles hrubé zemědělské produkce o více než třetinu proti roku 1990, a dokonce pod úroveň roku 1936, vnímá jako civilizační selhání, které ohrožuje bezpečnost i ekonomickou suverenitu země. Navrhuje proto restart českého zemědělství: spravedlivý a jednoduchý motivační systém dotací navázaných na skutečnou tržní produkci a kvalitu hospodaření, nikoli na pouhou držbu půdy a administrativní výkon, plus zvýhodnění podniků, které reálně zvyšují výrobu a odvádějí daně. Součástí řešení má být regulace dovozů a ochrana domácí produkce speciálním zákonem o potravinách, energetické zvýhodnění živočišné výroby a potravinářů, nulová daň z přímých plateb a podpora investic formou bezúročných půjček.
Dalším aspektům zemědělské politiky se věnuje Jiří Hojer. Navrhuje stanovit jasný cíl stabilní domácí produkce pro obyvatelstvo, podporovat zpracování v České republice, kvalitní domácí značky a dohlížet na kvalitu. Jako nástroje uvádí možnost budoucí celní a podpůrné politiky v případě rozkladu unijního trhu, omezení spekulativního zahraničního vlastnictví půdy, reformu zemědělského školství a účinnější regulaci oligopolního postavení maloobchodních řetězců ve prospěch českých producentů.
Klíčovou oblastí veřejné správy, na níž přímo závisí ekonomická výkonnost země, je doprava. Její hlavní problémy i cestu k nápravě podrobně popisuje Jan Skalický. Dopravní infrastruktura ČR trpí chronickým podfinancováním, roztříštěnou odpovědností, přílišnou závislostí na evropských fondech a chaotickou legislativou, což vede k pomalé výstavbě, předražování a nízké kvalitě projektů. Navrhuje vytvořit dlouhodobou závaznou státní dopravní koncepci, nezávislou na politických cyklech, a z ní odvozený stabilní investiční rámec. Požaduje centralizaci strategického řízení dopravní infrastruktury do jednoho koordinujícího orgánu.
Průmyslové politice státu se věnuje Martin Pecina. Načrtává vizi národně orientovaného hospodářství, které opustí model dotací, vysokých daní a regulací EU. Požaduje jasnou státní hospodářskou strategii, preferující české firmy před nadnárodními korporacemi. Navrhuje zvýhodnění českých firem ve veřejných zakázkách a masivní podporu exportu, přičemž za vzor dává americkou a čínskou praxi strategického, státem řízeného rozvoje klíčových odvětví.
Na tento příspěvek volně navazuje Miroslav Belica. Tvrdí, že za poslední tři dekády ztratilo Česko klíčové trhy i obchodní suverenitu, když se z relativně samostatného hráče stalo periferní montovnou závislou na euroatlantickém prostoru, unijních regulacích a rozhodnutích velmocí. Jako východisko navrhuje obnovu obchodní suverenity: exportní strategii zaměřenou na trhy mimo EU, posílení ekonomické diplomacie a státních finančních nástrojů (České exportní banky /ČEB/, Exportní garanční a pojišťovací společnosti /EGAP/, CzechTrade) a znovuvybudování značky „Československa“. Zároveň formuluje nový kontrakt mezi státem a firmami: stát má poskytovat stabilní prostředí, diplomatickou a finanční oporu, firmy na oplátku mají zůstat daňově i výrobně zakotvené v ČR.
Situaci na poli česky energetiky rozebírá Ivan Noveský. Připomíná, že česká energetika byla historicky vybudována jako robustní, soběstačný systém založený na domácích surovinách, státní regulaci a uhelných a jaderných zdrojích, ale že byla rozvrácena ideologickými projekty EU. Jako klíčové nápravné kroky navrhuje návrat elektroenergetiky a plynárenství pod majetkovou kontrolu státu. Požaduje okamžitý odchod ČR z Green Dealu a povolenek, udržení těžby uhlí pro výrobu elektřiny a tepla, urychlení obnovy stávajících jaderných elektráren a pokračování v přípravě dalších jaderných lokalit. Zároveň prosazuje zastavit připojování velkých nestabilních zdrojů energie, výstavbu nových přečerpávacích elektráren, zpoplatnění přetoků německé „zelené“ elektřiny přes českou síť a nastavení energetického mixu, který bude respektovat fyzikální a ekonomické zákony a zajistí dlouhodobou bezpečnost a dostupnost energií.
Nic z výše řečeného by nebylo možné bez rozumné fiskální politiky. Problematice optimalizace daňové soustavy se ve svém příspěvku věnuje Jaroslav Ungerman. Navrhuje přechod od nynějšího nespravedlivého rozložení daňového břemene, kdy většinu daní nesou zaměstnanci a spotřebitelé k větší rovnováze mezi občany a firmami. Připomíná, že složená daňová kvóta ČR je pod průměrem EU, ale samotné zvýšení celkového daňového výnosu bez změny výdajové politiky k vyrovnanému rozpočtu nepovede. Jádrem jeho návrhů je zavedení skutečně progresivní daně z příjmů fyzických osob, obnovení EET či zrušení drahého stravenkového paušálu. Požaduje důkladné přezkoumání režimu OSVČ a systémové zpřísnění dozoru nad velkými firmami, kontrolu převodů dividend do zahraničí, využívání zákona o cenách proti zneužití tržní síly a tvrdý postup proti lichvářským nebankovním půjčkám.
Navržené změny v jednotlivých kapitolách této knihy nejsou dogmatem, ale seriózně promyšleným podnětem k veřejné debatě. Jen otevřená společenská diskuse, založená na odvaze pojmenovat problémy, kterým čelíme, může obnovit důvěru jak v politiku, tak ve stát. Včera bylo pozdě.
