Evropa a posvátná místa
Když se vydáme zkoumat podobu posvátných míst do Evropy, narážíme opět na tradiční jazykové dělení na slovanský, germánský nebo keltský svět a také na různá náboženství s nimi spojená. Tyto jazykové hranice ale snadno překonávají představy o chápání posvátna v krajině obklopující lidi v různých koutech Evropy. Nábožensky důležité hory nalezneme jak v antickém světě (například Olymp), tak v keltském, germánském či slovanském prostoru. Podobná situace je rovněž u posvátných hájů a pramenů. Prozatím se můžeme dělení na jazykové skupiny přidržet. Začneme popisem chápání posvátna ve vztahu k jeho projevům v krajině u několika skupin slovanských.
Jak píše Z. Váňa: „Spolu se Slovany uctívali Baltové stromy, háje, kameny, řeky, jezera, lesní a vodní duchy, domácí bůžky, vlkodlaky, hady, šotky, sudičky, obětovali pod duby, na kamenech a křižovatkách cest.“ A pokračuje dále o Slovanech a jejich vztahu k horám: „O úctě k horám, k výšinám a ke kamenům mluví již staré prameny, jak ruské…, tak i západní…. V případě výšin není někdy jasné, zda úcta patřila jim nebo hájů či idolům na nich umístěných, ale vždy můžeme předpokládat, že šlo především o bytosti s těmito místy nebo předměty spojovanými. To je příklad hory Ślézy (Sobótky) ve Slezsku, o níž píše merseburský kronikář Thietmar a která byla podle archeologických dokladů centrem kultu již od pravěku. Podobnou pověst mají ve Slezsku ještě další výšiny: Lysa Góra, Radunia, Góra Košciuszki. Ve Štětíně stály chrámy na třech tamních výšinách, spojených příznačně s kultem Triglavovým. V Čechách měl zvláštní pověst Říp, můžeme-li báji o praotci Čechovi považovat za náznak zvláštní úcty k této hoře stojící osaměle v rovině. Archeologickým dokladem kultu pro nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku je nález střepů z 9. století a parohového kotoučku se slunečním symbolem na jejím vrcholu. Hliněný kotouč s vypíchaným symbolem slunce byl nalezen též na vrchu, na němž později vzniklo hradiště Libušín u Kladna. U jiných výšin se zachoval pouze výmluvný název bez dalších jiných dokladů: Svatobor u Sušice v jižních Čechách, Radhošť na Moravě, Bělobóh a Černobóh v Lužici atd.“
Rybakov upozorňuje na častý výskyt snad kdysi posvátných hor s názvem Děvíčja, Děvín: „Jsou rozprostraněny po celém slovanském světě a nezřídka jsou s nimi spojeny velmi dávné rituální tradice. Takové jsou například Děvín v Praze, Děvín v Chebu, Děvín v Mimoni, Děvín na Dyji nedaleko jejího ústí do Dunaje (vše v Čechách). K tomuto přehledu je třeba přidat Děvín na Dunaji na Slovensku… Hora Děvín je také v Bulharsku, jižně od Plovdivu. V Přidněpří můžeme jako příklad uvést Děvičju horu blízko Smolensku, Děvičju horu v Tripolje se svatyní z prvního století našeho letopočtu, Děvičju horu v Sachnovke na řece Rosi, kde dosud na vrcholu hory stojí tři památné kříže.“
Jak píše dále Váňa: „Je jisté, že vrcholky některých hor byly považovány za posvátné a uctívány již od pravěku. Platí to např. o některých výšinách v jihozápadní části Polska. O pohanských slavnostech na slezském vrchu zvaném Sobótka či Śleza se dozvídáme již na počátku 11. století Bylo tu kultovní místo hrazené kameny už v době bronzové a pochází odtud velké, primitivně opracované kamenné figury připomínající medvěda, postavu s rybou, mnicha apod., bohužel vesměs nedatovatelné.“ Rybakov dodává, že asi tři kilometry od této hory se nacházejí ještě dvě další, které zřejmě vytvářely jeden náboženský komplex. První se nazývala Kostušky. Na jejím vrcholu byl kamenný kruh. Přímo na jih od Ślezi se nachází druhá hora Radunia, také s kamennou ohradou na vrcholu.
V Čechách studoval problematiku posvátnosti některých hor například L. Chroustovský, který provedl analýzu archeologických dokladů lidské přítomnosti v souvislosti s nálezy ve vyvýšených lokalitách. Zkoumal 204 míst vydělujících se svou nadmořskou výškou z okolní krajiny, na nichž bylo nalezeno 651 pravěkých komponent. Z nich část měla vztah ke kultovním a náboženským oblastem života tehdejších lidí.
Bassler ve své práci ukazuje, že i v současné západní kultuře zůstává představa vysokých hor spojená se sférou náboženských prožitků. I řada horolezců a alpinistů interpretuje svůj pobyt v blízkosti vysokohorských vrcholů jako vytržení z běžného života. Přičítají mu určitý náboženský rozměr blízký například poutnictví do horských oblastí (například buddhistická a hinduistická cesta k Mount Kailash).
Když se u Slovanů ptáme po uctívání vodního prostředí, dostává se nám rovněž pozitivní odpovědi: „Již Prokopios zdůrazňoval úctu k řekám a nymfám jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství. Západní i východní prameny mluví pak po celý středověk téměř stereotypně o uctívání pramenů, řek, jezer i moře spolu s duchy v nich přebývajícími. V Čechách se podle Kosmy konaly oběti studánkám ještě v 11. století, takže i v křesťanské společnosti z počátku 12. století byl pražský biskup nucen je přísně zakazovat.“
„Také Povest vremennych let dokládá u ruských kmenů oběti jezerům a studním a po ní četné traktáty z 11. až 13. století Bytosti přebývající v pramenech, ve studánkách, v řekách, v jezerech a v mořích mají převžně ženskou podobu. Antickým nymfám a néreidám, germánským nixám a undinám, keltským divám a divonám odpovídají slovanské víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky, jež mají při všech krajových odlišnostech v podstatě totožné vlastnosti i sféru působnosti. Také rusalské svátky se slavily o letnicích, kdy se přinášely oběti k břehům vod (chléb, máslo, sýr), věšely na stromy věnce a kousky látek, popř. se házely do vody. Mužským představitelem vodních bytostí byl vodník či vodní muž, známý Slovanům západním (český hastrman, mužíček, slovenský vodní chlap, mužíček, slovenský vodní chlap, lužický wódny muž, nykus, wódnik, polský topielec, topiel) i východním (vodjanoj, vodjanik, vodovik), z jižních pak pouze Slovincům (vodeni, povodnji, muk, gestrin).“
I v současném Irsku existuje řada posvátných studní, které jsou stále uctívány. Zdokumentovaných je jich asi tři tisíce. Mnoho z nich spadá do předkřesťanských dob, kdy byly považovány za obdařené nadpřirozenými vlastnostmi. V dobách křesťanských byla tato místa pojmenována po svatých. Příběhy o svatých studnách pronikly do lidové kultury i psané literatury. Svaté studny nebo požehnané studny (toibreacha/tobur naofa, toibreacha/tobur beannaithe) jsou vodní zdroje jako prameny, bažiny, rybníky, které jsou místy náboženského významu, odlišné od člověkem vytvořených studní, protože většinou vznikají samy od sebe v přírodních bazénech, kamenných rozsedlinách nebo také v dutinách stromů. Od křesťanských dob mnozí říkají, že jsou „požehnané jako léčivo“ na určité problémy. V předkřesťanských dobách se předpokládalo, že pohanské studně jsou přechodem do keltského jiného světa a přinášejí moudrost, plodnost a sílu. Taková místa jsou rovněž považována za poutnická, kde se poutníci modlili a nabízeli dary. Svaté studny jsou často spojovány také s kameny, širším prostorem rituálu, širší posvátnou krajinou. V určitých dnech roku se u studní scházela místní komunita k provedení takzvané lidové liturgie.
Slované uctívali také řadu lesních bytostí. Zprávy o jejich uctívání jsou velmi staré, ale málo konkrétní. Většinou mluví jen o adoraci stromů, hájů (Helmold), o dryádách a hamadryádách, bytostech známých z antických bájí (Kosmas). Podle Váni ale nešlo o kult stromů jako takových, nýbrž o kult duchovních bytostí, které v určitých stromech nebo hájích přebývaly. Hlavní lesní bytostí a vládcem lesa byl ruský lešij či lesovik, slovanská paralela starořeckého Pana. Představovali si ho jako škodolibého, chlupy porostlého mužíka se zelenými vlasy a vousy a s drápy místo nehtů. Chrání lesní zvěř, zejména medvěda, který je jeho strážcem. Je schopen se proměňovat v strom nebo ve zvíře. Přinášejí se mu oběti na usmíření, a sice chléb se solí, první ulovená zvěř, ba i kráva. Ještě v 19. století se mu posílaly zprávy napsané na březové kůře.
Úcta ke stromům tvořila, podle Váni, neoddělitelnou součást slovanského pohanství. Dosvědčují ji také prameny ze všech slovanských oblastí, například na východě Novgorodský letopis k roku 864 u Poljanů, v Čechách Kosmova kronika, u polabských a pobaltských Slovanů Ebbo, Herbord a Helmold z 12. století atd. Úcta se ovšem netýkala všech stromů, ale jen těch, v nichž podle přesvědčení přebývala duchovní bytost, většinou jde o stromy staré, vykotlané nebo zvláštních tvarů. Jen takové stromy jsou posvátné a nesmějí se kácet, jinak hrozí smrt nebo těžká nemoc (srovnej s pojetím posvátných stromů na Altaji). Nosí se jim oběti, přednášejí modlitby a připisuje se jim léčivá moc. Toto pojetí přetrvalo až do křesťanství, jak dokumentují četné obrazy a sošky Panny Marie a svatých na starých stromech, u nichž došlo podle víry lidu k určitému zjevení. Také představa stromu života, rozšířená od starověku ve všech kulturních oblastech, byla vlastní Slovanům. Objevuje se jako oblíbený motiv na raně středověkých ozdobách, ve folklorní ornamentice, výšivkách, v kraslicích, hraje roli i v lidových písních, například u východních Slovanů jako vyrij či uraj – rajský strom, odemykaný na jaře ptáky, v jehož koruně sídlí duše zemřelých. Nejposvátnějším stromem Slovanů, stejně jako všech Indoevropanů, byl dub, zasvěcený hromovládnému Perunu. Svatý dub byl například uctíván na ostrově sv. Jiří na Dněpru a Rusové mu obětovali kohouty, slepice, chléb, maso a zaráželi do něho střely. Posvátné duby stály podle Helmolda v háji zasvěceném bohu Provovi v pobaltské Vagrii. Také v Polsku byl uctíván Świety Dab u Čenstochové. Na Balkáně v osadách bez kostela se konaly dokonce církevní obřady pod dubem, jemuž se přinášely i zvířecí oběti – beran, vůl apod. Až ze 17. století je doložena úcta k lípě ve Slavonii, kde o svátku narození P. Marie v první zářijové neděli konal obřad s obětinami a svícemi, spojený s líbáním stromu a s prosbami o uzdravení nemocných, a sloužila se dokonce i mše. Právě skutečnost, že lípa byla spojována s kultem Matky boží nejen na Balkáně, nýbrž i v Čechách, v Polsku a v Pobaltí, spolu s představou její přítomnosti v stromě by mohla naznačovat pozůstatek starých pohanských představ.
Velice zajímavý srovnávací materiál věnovaný významu stromů v evropských náboženstvích obsahuje stará publikace D. Zelenina Totemy-děrevja v skazanijach i obrjadach evropejskich narodov (Stromy-totemy ve vyprávění i obřadech evropských národů). Věnuje se v ní také problematice „májského stromu“ v Západní Evropě. Podle některých autorů, které cituje (například Aničkov), se jedná o akt propojení vesnice s blahem, které symbolizuje posvátný strom, jenž je do osady přinášen z posvátného háje. Zvyk, který se zachoval do současnosti, i když v mnoha místech se může jednat o tradici obnovenou nebo novou, tak ukazuje na velký význam stromů v obřadním životě nejen Čechů.
Kult medvěda
Medvědí svátek Mansů na řece Pelym a jeho paralely
Mladší bratr přichází na návštěvu
„I přesto, že luna ustupuje, konají se přípravy na medvědí svátek. Palina postavila brágu – oblíbený alkoholický nápoj. Hned jsem zjišťoval, jak se vyrábí: ‚Do převařené vody se nasypou tři hrnky cukru, jeden hrnek střemchy – ňaň – pro získání barvy a trocha droždí.‘
Aktivita úklidu v mé chatě se nezvykle zvýšila. Při zametání podlahy se musí zapálit čága. Není to prosté mytí podlahy, jde o rituální čistotu míst, kam se má přinést medvěd. A kromě toho se v noci nebo ráno očekávají hosti z Ungjapaulu.
Byla tma, když Peťka zavelel: ‚Jdeme!‘
Bylo po deváté hodině večer a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, kam jdeme. Ze šera srubu jsme vykročili do chladné tmy. Kolja vpředu, za ním do noci chroupal sníh pod Peťkovými ňarkami a přede mnou jsem matně rozeznával záda Sašova vikanu. Bylo mi jasné, že jdeme navštívit torela – medvěda. Zastavili jsme u posvátného rohu, kterým byl roh srubu, ve kterém jsem žil, ale z jeho vnější strany (obr. 44). Chvíli bylo ticho. Poté Kolja se Sašou přistoupili každý z jedné strany k lešením, na kterém ležela medvědova hlava a kožešina včetně předních končetin. Uchopili medvěda proti sobě a opatrně ho sundali z dřevěné plošinky, na které strávil řadu dní. Díval se stejným směrem jako mé okno. Kolja se Sašou společně zanesli torela do srubu. U dveří, směrem do místnosti, ležel otevřený zavírací nůž, tak aby ho bylo třeba překročit. Muži torela vyzdvihli na připravené lešení, podobné jako na vnější straně posvátného rohu, pod pubi normou – policí duchů. Před medvěda byl postaven stůl na pohoštění. To sestávalo ze tří šálků (‚svátečních‘ – byly trochu méně otlučené než ostatní) čaje, chleba, sladkostí, solených ryb a tuku.
Čaj vypili Saša, Peťka a Kolja, jídlo se poté přeneslo do starého domu, ve kterém Kurikovi žili, a bylo snědeno. Manipulaci s ním prováděli pouze muži.
V místnosti s medvědem zůstala zapálená lampa. Na noc byla medvědu překryta hlava šátkem.
‚V kůži medvěda zůstává i srdce. Je možné ho pohladit.‘ Saša ho políbil. ‚Chovej se k němu jako k živému. Je to náš příbuzný!‘ Před odchodem od svatého místa s medvědem se otočil kolem své osy ve směru slunce.
Po večeři jsme se opět přesunuli k medvědovi. Střed srubu byl vyklizen. Lavice a pryčny stály podél stěn. Rozsadili jsme se na nich. Všichni, až na mě, ve svátečním. Palina v dlouhých mansijských šatech a s šátky na hlavách. Gavrilka měl na sobě čistou košili a na nohou nové ňárky s červenými řemínky. Čekal jsem, co se bude dít. Kolja z police v posvátném rohu sundal sankultap. Potichu drnkal na jednotlivé struny a ladil. Saša a Peťka se někam ztratili. Natálie na mě s plachým úsměvem pohlédla. Asi na mě bylo vidět napětí a očekávání. Aby ne. Měl začít medvědí svátek. To, o čem jsem zatím jen četl, snad teď sám uvidím!
Kolja naladil. Napjaté ticho přerušily údery na dveře. Někdo do nich strčil. Pomalu se otevřely a v nich se ukázala postava. Na obličeji maska z březové kůry. Tenké průřezy pro oči. Dlouhý nos. Nalepené obočí a vousy ze sobích chlupů. Člověk byl oblečený do vikanu – loveckého kabátu, přepásaného řemenem z nevyčiněné kůže. Řemínek nebyl obtočen pouze kolem pasu, ale jeden jeho konec měla postava protažený mezi nohama. V ruce držela vyřezávanou hůl. Na nohou losí boty – ňara unty. V pravé ruce svírala konec provazu, na kterém byla přivázán druhý muž.
‚Paša, paša!‘ (Pozdrav)
‚Prý je tu někde medvěd – torel. Přišli jsme ho navštívit!‘ ozývá se vysokým skřehotavým hlas druhá postava. Jen stěží jsem v ní poznal Peťku. Ta první tedy podle dedukce hodné Sherlocka Holmese musela být Saša. Masky a změněný hlas dělaly své. Ale to byl účel. Medvěd nesmí poznat, kdo před ním stojí. Jeho duch by se měl uklidnit, pochopit, že je mezi přáteli. Ne mezi lidmi, kteří ho nedávno zastřelili.
‚Paša, paša!‘ odpovídá Kolja.
‚Ano, ano. Torel přímo před vámi sedí.‘
‚A kdopak ho zabil?‘
‚Ale asi ruský generál. Ten to byl!‘
Maska na Peťkově obličeji nebyla březová. Použil kus černé plastové folie, kterou se omotává plynové potrubí, a s jemu vlastní tvořivostí ji proměnil v odpudivý obličej ‚generála‘. Někde sehnal sako od staré vojenské uniformy a v něm se producíroval po místnosti. Přímo před torelem. Kolja začal hrát. Stále stejný jednoduchý motiv se opakoval a opakoval. Saša i Peťka s úderem položili hole a začali tančit. V jejich pohybu nebylo těžké rozpoznat medvěda. S poskokem se kolébali ze strany na stranu. Ruce s roztaženými prsty jako drápy vztahovali nad hlavu. Pomalu krok za krokem se pohybovali po směru slunce. Nejprve k medvědovi. Minuli jeho strnulý pohled. Peťka se k němu přiblížil. Poklonil se. Pohladil po tlapě. Kolja hrál a hrál. K torelu pomalu, jakoby bázlivě přistoupil Saša. Úklona. Tančí v kruhu. Z nohy na nohu. Ruce vztažené ke stropu. Palina se neurčitě usmívá. Gavrilka nevěřícně sleduje dění. Asi jako já. Snažím se něco nepřehlédnout. Všechno si zapamatovat. To ještě netuším, že právě začíná čtyřdenní, tedy spíše čtyřnoční, maraton.“
Takzvaný medvědí svátek je zřejmě nejznámějším obřadem severosibiřských etnik. Jedná se o složitý komplex rituálních a náboženských aktivit spojených s ulovením nebo usmrcením medvěda (Ursus arctos), popřípadě v Severní Americe i medvěda baribala (Ursus americanus). Kult medvěda byl rozšířen u mnoha etnik Sibiře i Severní Ameriky (zdá se ale, že se vyskytoval i v dalších oblastech výskytu medvěda). Bývá považován za významný prvek takzvané cirkumpolární lovecké kultury. Naším úkolem bude prověřit, zda můžeme nalézt vztah mezi populační genetikou a dalším důležitým (a zřejmě i starým) prvkem kultur původních obyvatel různých oblastí, kterým je právě uctívání medvěda.
Protože tento kulturní prvek byl nápadný, snad i exotický, stal se častým předmětem zájmu badatelů, a existuje tak bohatá literatura, která nám umožňuje komparaci komplexu uctívání medvěda u mnoha skupin. Důležité přehledové práce byly napsány už v první polovině 20. století. Sibiřskou podobu shrnuje například Vasilev, v širším kontextu pak Hallowell. Než k tomu však přistoupíme, zaměříme se na konkrétní místo, konkrétní svátek medvěda provedený kdysi v zimě na přelomu roku 1999 a 2000 v malinké mansijské osadě na horním toku řeky Pelym. Další kusé informace týkající se uctívání medvěda jsem získal také u Lesních Něnců žijících v Jamalo-něneckém autonomním okruhu. Už v této části textu ale poukazuji na některé prvky uctívání medvěda u dalších etnických skupin Sibiře a Severní Ameriky. Podrobněji se ale srovnávání budu věnovat až v částech navazujících. Tato část už byla publikována, ale považuji za přínosné ji v tomto místě připomenout, protože další kapitoly na ni navazují a rozvíjejí ji.
Pelymští Mansové ulovili nedlouho před mým příjezdem v prosinci 1999 medvěda hnědého (mans. Torel, Vortolnut ojka, mansijské termíny pro medvěda podle K. od řeky Leplja jsou také Pilvátnojka – „sbírající jahody“ /plody/, Apšikve – „mladší bratr“, Tubalarové slovo Apšak, kterým označují medvěda, překládají jako stařík) a uspořádali na jeho počest obřad známý jako „medvědí svátek“.
Zároveň však zdůrazňovali, že není dobré zabít více medvědů v krátké době. Přináší to prý neštěstí. Traduje se příběh lovce, který jich ulovil pět:
„Lidé se sešli na medvědí svátek. Přihnali sobi. Jedlo se a pilo. Znenadání se onen lovec sesunul na stěnu za ním. Lidé si asi zpočátku mysleli, že usnul, byl však mrtvý. Druhý lovec ulovil medvědy tři a do roka mu zemřela žena.“
Podle mansijské mytologie bývala medvědice kdysi dcerou božstva Numi Toruma (mans.). Při pohledu z výšky se jí země zdála rovná a hladká. Přesvědčila tedy svého otce, aby ji na ni spustil. Když vystoupila ze stříbrné kolébky, ve které klesala z nebe, ocitla se na povrchu pokrytém bažinami a hustým porostem. Nevydržela útrapy života v takovéto krajině a proměnila se v medvědici
