Návrat k sově
Jsou zvláštnosti, které se v mysli neprobojují k výšinám akutního zájmu, jen pomalu
zrají kdesi v podzemí. Když jsem si v jedné A2 (3/2009) četl rozhovor se sedmihradským
spisovatelem Ádámem Bodorem (nar. 1936), zaujala mě první otázka Attily Pató: „Maďarští
spisovatelé jsou pro českého čtenáře občas jakousi záhadou. Umíte například lyžovat?“
A následovala naprosto věcná, obsáhlá autorova odpověď. Časem jsem na toto ne zcela
logické spojení pozapomněl. Až při čtení sbírky Bodorových povídek Návrat k sově se nejasnost v nové kvalitě vrátila. Krátké, v průměru asi čtyřstránkové povídky
obsahují nehybné, hrubě vyseknuté obrazy z černobílých záběrů většinou vesnické či
maloměstské skutečnosti. Postavy se ocitají v cizí krajině a na úsečné otázky cizích
lidí odpovídají s co nejmenší vynaloženou energií. Kolem nich (a mezi tupými, lhostejnými
slovy) zatím hovoří detaily a neznatelné proměny prázdných prostor; nemluví však zvučně
ani vesele. Šermovat zde se slovem přesah je pitomost, neboť na území mimo slova a
výjevy se v Bodorových textech odehrává příliš mnoho, téměř vše. Jejich snovost, naléhavost,
obraznost a zlověstnost nemá v současné české povídce obdoby, pro představu si proto
pomozme připomenutím díla (do češtiny překládaného) ruského spisovatele Andreje Platonova
(1899 – 1951), například novely Džan. Oba autoři popisují existenciální úzkost lidí i věcí s podivnou směsí lítosti a
apatie; lakonicky, neotesaně.
Bodorova povídka Špatně vyhlížející muž například dráždí jako koutkem oka zahlédnutý (a vesnickým chórem rozmnožený) výjev
člověka s rybí tváří, navrátilce či vetřelce či přeludu. „Celé odpoledne pocházel
ulicemi, jako by se je chtěl naučit. (...) Když onen cizinec někoho míjel, upřeně
mu hleděl do obličeje s takovou dychtivostí, jako by v dotyčném hledal ztraceného
bratra. Avšak nikdo se mu ve městě nepodobal.“ V závěru posměšně nahozené črty je
tato figura rozmazanější než na začátku, přesto skutečnější, iritující. Delší text
Úsek, popis nelidské osamocenosti a strádání, jemuž jsou (budou) vystaveni „ocenění“ členové
strany v odlehlém terénu, je veden neúprosnou logikou až k splynutí člověka, zvířete
i mrtvé přírody. Povídky Vlkodlaci a Eufrat pod Babylonem zpřítomňují strach z domovních prohlídek a mizení lidí.
Celá Bodorova kniha kombinuje nejasnost smyslového vnímání s šalbou vnitřních obrazů
a lokálních mytologií. Vzniklý dojem míjení je zároveň nový i důvěrně známý. „Člověk
je vystaven konfrontaci s terénními podmínkami a stavem sněhu a znovu a znovu se dostává
do nových situací, které musí nějak řešit. V neposlední řadě je konfrontován s vlastními
schopnostmi. A s přírodou, se zasněženou krajinou, s jiskřivým sluncem a bouřlivým
větrem,“ odpověděl Bodor na zmíněnou otázku ohledně lyžování. Obdobný – nezapomenutelný
– pocit má čtenář jeho próz. Všechny záhady tím ovšem nemizí.
Josef Obruč, A2 č. 20, 2009
