Daniel Tácha: Josef

menu

Daniel Tácha Josef

Vyšlo 23. 4. 2013
  • Příběh mladého rozhněvaného muže, který v životě chce být vším, jen ne mladým rozhněvaným mužem.

  • Srdnatá reflexe dnešní chatrné doby, doby na zblití.

  • Přímý svědek listopadových událostí roku 1989 v Praze je po dvou desetiletích rozčarován současnými postoji a projevy nejen vysoce postavených osobností, ale i přátel, kamarádů či sousedů. Pokřivenými charaktery z duše pohrdá. Náhodné, anebo osudové setkání s neodbytnými postaršími manžely ho zatáhne do událostí vrcholících až poeovskou, hororovou atmosférou.

  • Na tuto knihu upozorňují Čítarny.

  • Ukázku z této knihy přináší iHNED.cz.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z Parlamentních Listů a z portálu VašeLiteratura.cz.

  • Fotografie na obálce Jan Horáček

  • Náklad 500 ks, V2 120 x 200 mm, 168 stran

  • ISBN: 978-80-7272-442-0, 978-80-7272-540-3 (pdf), 978-80-7272-541-0 (ePub)
  • Cena: 248 Kč

  • Vychází současně elektronicky:

Frustrující doba, rozhněvaný hrdina

Josef, hlavní hrdina stejnojmenné knihy, je v anotaci charakterizován jako „rozzlobený mladý muž“. Skutečně, poměry vládnoucí v našem na první pohled demokratickém státě, poskytují mnoho důvodů k nespokojenosti, ba i vzteku. Ale vše, co Josef říká nebo si jen myslí, zlobí nejen mladé muže, ale i muže staré, a dovoluji si domnívat se, že i ženy. Výjimku samozřejmě tvoří skupina využívající poměry pro svůj prospěch. Připravte se na to, že při čtení knihy /Josef/ Daniela Táchy si mnohokrát připomenete absurdní podobu svobody, v níž žijeme.

Stanisław Lem v jedné ze svých povídek vydaných v knize (Futurologický kongres) použil pro zřízení jisté africké země pojem „krémokracie“, vzniklý postupným vývojem od slova „krém“, přes „maže se“, „podmazává“ až ke slovu „úplatek“. Jde o zřízení založené na všeobecném uplácení, poskytování výhod a protislužbách. Bral jsem to jako velmi zdařilý vtip, poslední dobou mi však úsměv tuhne na rtech. V mnohém přestávám brát Lemův Futurologický kongres jako satiru, ale jako vizi, které se postupně naplňuje.

Podobný pocit, i když zřejmě ne tak spojený s Lemovými povídkami, má i Daniel Tácha, lépe řečeno jeho hrdina. Postupně se dopracoval k názoru, že zatímco „za komunistů“ šlo o to být v partaji, v současné době platí podobné mechanizmy, jen trochu modifikované. Stejně jako se komunistické elita vyvyšovala na prosté lidi, v jejichž jménu bezohledně vládla, jiná elita pohrdavě shlíží z výšin svého majetku a politické moci na upachtěnou a zdeptanou plebejskou masu. I když to není zcela přesné, hlavně výraz „jiná elita“. V mnoha případech jde o tu původní, přestože nám trochu zestárla a na její pozice se pomalu tlačí jiná generace, i když ze stejného rodného hnízda.

Připomínání neutěšeného stavu světa, jenž obýváme a nemůžeme se z něj dostat, je jednou z rovin Táchovy knihy. Josef tento stav konstatuje, nadává na něj, ale neřeší ho. Objektivně – ani není jak. To je vlastně podstata autorovy myšlenky. Do takového světa jsme se narodili, náš osud je do značné míry determinován už v okamžiku zrození tím, z jaké rodiny pocházíme.

„Vážené dámy, vážení pánové, sešli jsme se tu, abychom vykonali dobrodiní, ale také si znovu připomněli, jak to chodí!“ Josef pochopil, že tohle bude dlouhé. Frajer se při svých slovech naparoval, užíval si svých pět minut nepostradatelnosti a společenského lesku, takže věty natahoval, jak jen dlouho to šlo. „Lidé jsou ve své podstatě stádo a póvl. Mají takový strach o sebe, že se bojí každého rizika vyplývajícího ze života, jejž by chtěli mít, ale neodvažují se jej žít. A to je dobře pro nás! K tomu je ale zapotřebí umět pracovat s emocemi lidí. Utlumovat je a zesilovat podle potřeby, protože jedině tak se lidé dají udržovat ve své běžné otupělosti.“ (Tácha, D. Josef. Praha: Dauphin 2013, str.155)

Druhou rovinou je záhadná slavnost, zdánlivě řešící problémy existence. Předzvěstí jsou Josefovy setkání s podivnými lidmi, přesouvající text ze skutečnosti do oblasti magického realizmu. Scéna, v níž se Josef stává operátorem kabiny a pomocí páky ovládá sám není co a jak, je dokonce spíše inspirována zmateným snem, k němuž autor dofabuloval začátek uvádějící čtenáře do kontextu. Vize a sny bývají odrazem nevyřčených pocitů, často se ale vzpírají přesnému vyjádření. Je to tak i v knize Daniela Táchy, scéna je naznačena, popsána, ale její význam autor nevysvětluje, čtenář musí zapojit svou vlastní fantazii a přetransformovat ji podle své zkušenosti, a v tomto případě i podle svých tužeb. Nevím, zda to byl záměr, ale sál plný lidí očekávajících záhadný rituál, který je navždy změní, je podobný fantaziím Jana Weisse uveřejněných například ve sbírce povídek Fantóm smíchu a jiné povídky.

Kniha Daniela Táchy reflektuje současnost a je znatelné, že mladí čeští autoři již pomalu opouštějí dosud častá témata s dozvuky druhé světové války a dospíváním v době normalizace. Přimícháním fantaskních prvků do reality, kterou aktuálně žijeme, autor podtrhl absurditu našeho světa i nesmyslnost naivních představ o svobodě, která je nám dána.


Jiří Lojín, VašeLiteratura.cz, 12. srpna 2013