nitro je nitro
byl jsem zavalen
temnotou knih co nikdo nečte
a zvenku kdosi otočil klíčem
nikdo mi nepřišel na pomoc
možná protože jsem měl neplatnou poštovní známku
možná protože jsem neplatnou poštovní známku neměl
bál jsem se
trochu strašidel & černých zrcadel
trochu toho přípravku proti molům
podzim se rozlít po okapech těla
rozprsklý mouchy malujou
podzim na přední skla lidí
& obětujou se za nás všechny
sundej jim posmrtnou masku
vylej parfém ze všech těch očí
co ti celý léto:
lezly do talíře & snů
aby tě zvěčnily
aspoň na moment
v krabici koruny
zavřeš se stromem do tmy
kam neprosákne
smrad bahna
ani plášť smrtelnosti
v krabici koruny
se naše větve
splétaj do slov
a šeptaj do listí
jež padá na mohylu
kořenů nostalgie
jako anděl
s nedoručitelnou depeší
co nevyšeptá vítr
sami nepovíme
teď jenom
nenadělat nový jizvy
na čepeli dýky
podzimního vraha
sezóna v pekle
most
do kterýho jsi mě zazdila
oddělil jarní louku
od živých prstů
odmlčel jsem se
abych mohl
hlasitě zlíbat květiny
které rostou v tobě
než jsem otevřel oči
vytratila ses
do milionu tváří
hořících podzimem
vzpomenu si
na tebe pokaždý
když sypu zrní do krmítek
a z ptáčků dělám sirotky
smráká se v očích
smráká se
v očích
zapomenutejch na nádraží
– jako když ztratíš kufr
plnej perníkovejch srdcí
uprostřed ženy
smráká se
a sovy pijou jablečnej čaj
a ježci hledaj svoje nádobí
a vlak houká
a nejede
a perón pláče
poslední srdce podzimu
v korunách ulice
dohořívá
poslední srdce podzimu
– vystrašený šepot
skřítků shazovaných
nelidskými hráběmi
koukám na tu zkázu
s nadšením
dítěte
co samo ve tmě
vrací listy na stromy
a směje se
nejsem jako vy
jenom ve svým nitru
otáčím soukolím svýho těla
& přehrabuju se
kvantem černejch děr
co v nich všecko končí
i to co nikdy nezačalo
jenom ve svým nitru
se přesouvám po chodnících
abych si koupil jídlo
abych žil
abych si koupil tašku
abych se do ní skrylku
létajících blan
