V bunkru
Tak už v tom zase lítám,
celý den zavřená
v kanclu s rušičkou,
v daleké zemi, ve městě
těsného předjaří.
Myslím tajně na to,
jak si má láska balí cigarety,
čistí si zuby, stahuje trenky,
přede mnou právě defilují
obličeje za mřížemi – poslední fotky,
než je spolkla tlama vězení,
než se nám znovu zpřítomnili v
básních z pracovních kolonií.
Myslím na svou lásku,
kterou nic z toho nezajímá,
lásku, co hraje tenis, zapadá do chlastu
a spí pod jednou přikrývkou s ženou,
co nemiluje.
Chci ke své lásce,
protože nemluví mým jazykem
a je tak cizí, až se v ní pohodlně
protáhnu a zívnu jako rozvalená kočka,
právě s ní jsem tak dokonale němá.
O čem bych taky já mohla mluvit,
o tom svým podělaným světě, snad?
O vazbě, kleci při soudních stáních,
o portrétistce, zachycující rychlými tahy
dráhu přiřčené budoucnosti,
o smutných vězeňských verších
co pořád mluví o svobodě – to tak, to určitě…
Pomiluj mě, však já to všechno zapomenu,
tenhle nepotřebný slib ti dát můžu,
budu tě přijímat, můžeš mi vyprášit kožich,
možná s tebou i na pár hodin usnu,
než zase otevřu oči
a budu tam s nimi,
a dlouho zas nedokážu vyjít ven,
na světlo boží.
Realita
Jsi horolezec, lezeš po stěně
a já taky, ale ne pavoukovitě,
spíš zoufalstvím a smutkem,
ach, podivný den:
narazila do mě paní –
bolí mě obratle, celý krk,
zvenku jen rozbitý nárazník,
jinak nic – vůbec nic –
paní se směje, všechno je jí ukradený,
asi zrovna necítí bolest – za nikoho.
A hned po srážce pořádám projekci filmu
o jednom ruském muži, až zarážející
podobnost s mým mužem –
box, radikální názory, teoretické návody
na všechno, na co se zeptáš, i na to,
co tě nezajímá,
žijeme takový normální život, říkal,
žijeme takovou normální chudobu.
Slovo realita patří výhradně
do výkladového slovníku, říkám já,
my ji netvoříme, my ji nežijeme, my
ji nevnímáme,
ona však přetváří nás,
vytěsňuje nás, převrací
naruby jako vzdutou rukavici
do časoprostoru chladu a
přefouknutých vizí
a vůbec, prší a prší
a Evropa je tak podivně daleko,
daleko, stejně jako tvoje náruč.
Učím se vařit
Nakládám kuřecí řízky do jogurtu,
na to, že se jen s odporem dotýkám masa,
mi to jde dobře. Celý večer jsem dnes
mluvila o poezii, bylo to nutné.
Musím zůstat profesionální.
Musím zůstat v oboru.
Teď otvírám flašku, zas se mi to nedaří,
když vývrtka – musím koupit novou! –
má krátký vrták a jen tak drolí a drolí,
tyhle přesuny osamělého života
nebaví nikoho, děti nevědí, o čem
si se mnou povídat, mají mě za blázna,
však jim taky dávám jen svou přítomnost,
moucha pod stropem by jim toho
mohla sdělit víc,
uklízím, šatím je a snažím se vařit,
odcizená a nedostupná v myšlenkách,
krytá kuchyňskou zástěrou.
Před spaním se mi vybaví jejich gesto,
kdy od sebe u stolu odstrčí talíř, nejde
o nechutenství, jde spíš o odpor.
Salát
Nicky se narodil čtvrtého července.
Rád vaří i servíruje, ach, ty každodenní
vyšperkované slavnosti večeří a zobání,
pokládá na talíř kousek toho
i onoho, vyskládává, načančává,
klade na podnos do obrazců
salátek, měkoučké hovězí i bulgur,
pečený sýr s mandlemi,
jednoznačně tu pučí estetický talent
soutěžící o prvenství
pouze a jedině s
dokonalostí přírody: slabosti, strasti
a žádný pravý úhel.
Ne že bych si libovala ve stékajícím omastku,
ale když do mě vešel přímo na stole
a já vevnitř zjihla do absolutního mokra,
do nakousnutí šťavnatě vypečeného kuřete,
ocenila jsem nově i zadnicí
tu vzácnou měkkost podnosu
vystlaného svěžími zelenými listy salátu.
