HLASY LESA
Poutník kráčí nočním lesem,
ze tmy hlas ptáka útěchou,
úzkosti tichou odvetou,
snadnější krok vlhkým vřesem.
Probít se tmou, projít děsem,
splynout tak s jasnou kometou,
poutník kráčí nočním lesem,
ze tmy hlas ptáka útěchou.
Závoj ticha hlasem lesa,
krápot v mlhách jeho smutkem,
rachot bouří moci skutkem,
vkročit do něj tahem esa.
Poutník kráčí nočním lesem,
ze tmy hlas ptáka útěchou.
(rondel)
NA CESTĚ
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.
V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
(rondel)
SONET O TICHU
Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,
přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,
vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,
kde jsi, kdosi zde dávno kráčel, sklízel a sel?
Ticho protkávané hřměním četných bouří,
hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,
šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,
v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.
Ticho prostoupené kroky věčnosti,
útěšností zahrad, líbeznou vůní,
kam jsi se ztratila jasná radosti,
chlad věků prosakuje temnou tůní,
jako vody v řekách, stále plyne čas,
co bylo není už, nevrátí se zas.
V BŘEZÍCH ČASU
Unášeni proudem času,
bez návratu.
O co zadrhnout se zpět?
Co stojí za slovy?
Umlkají, hasnou k mlčení.
Jen Slovo,
Slovo jediné,
za ním moc.
Pozvedá z nicoty,
rozjasní noc.
VÍRA
Víra pozdvihuje katedrály
vzklenuje klenby
vztyčuje věže
překonává mrazivé pustiny
i žár pouští
přivádí k vítězství
nemožné mění v možné
jiskřivá hvězda v mlhavém mračnu
zářící úplněk v černé dlani noci
