Předmluva
Pohádku, která patří k nejstarším prozaickým žánrům, znal stejně jako jiné civilizace i řecký starověk. Pohádkové motivy nacházíme v Homérově Odysseji ve vyprávěních o jednookém obru Polyfémovi nebo o nymfě Kalypsó. Námořnická vyprávění o divech a nebezpečích cizích zemí jsou námětem 9. - 12. zpěvu tohoto eposu, jedné z nejstarších památek evropské literatury. V Odysseově vyprávění na dvoře krále Alkinoa se setkáváme s kouzelnicí Kirké, která mění Odysseovy druhy ve vepře, s Lótofagy, jejichž lotosový květ dává tomu, kdo ho okusil, zapomenout na jeho předchozí život, a s obry Kyklópy a Laistrygony, s králem větrů Aiolem.
O starých ženách vyprávějících pohádky se zmiňuje Platón v Ústavě. Takové vyprávění nazývá mýthos, jindy má pod týmž termínem na mysli „báje, které vyprávíme dětem, které jako celek jsou lží, ale obsahují částečně i pravdu“. Platón chápal i výchovný význam takových vyprávění a radil chůvám a matkám, „aby dětem vyprávěly jen vybrané báje a pečlivě jimi utvářely jejich duše“. Některé řecké mýty obsahují pohádkové motivy známé i z jiných kultur. Jsou to některé z bájí o dvanácti pracích Hérakleových, například zlatá jablka ze zahrady Hesperidek, Hádova přilba, která činí Persea neviditelným podobně jako čapky princů v některých pohádkách, Perseův boj s mořskou nestvůrou nebo drak střežící zlaté rouno v Kolchidě v báji o Jásonovi. Tyto motivy nám připomínají mnoho pohádek o krásných princích bojujících s draky, aby osvobodili vytoužené princezny a získali království. Proto se někteří badatelé domnívali, že pohádky jsou posledním stupněm mýtu, degenerovanými mýty, které zanikly s kulturou, k níž patřily. Jiní se naopak domnívali, že mýty byly pohádkami, pozvednutými na literární úroveň mýtu. Kompromis mezi těmito názory hledala badatelka jungovské školy Marie-Louise von Franz, pro kterou je „pohádka jako moře a pověsti a mýty jsou jakoby jeho vlny, pohádka vystoupí nahoru a stane se mýtem a pak zase klesne dolů a je z ní pohádka“. Na rozdíl od pohádek mají ovšem mytologičtí hrdinové jména a jejich činy se váží k určitým místům. Od slova mýthos je odvozen i novořecký název pro pohádku - paramythi - etymologicky složený z částí para - od něč., vedle něč. a mythi(on) - zdrobněliny slova mýthos, které původně znamenalo „slovo“. Starořecké slovo paramythion pak znamenalo „povzbuzení, útěcha“, ostatně i starověký geograf Strabón (1. st. př. Kr.-zač. 1. st. po Kr.) píše: „dětem nabízíme mýty pro jejich povzbuzení“ a jiný autor v nich viděl uspávací prostředek (hypnú farmaka).
Několik pohádkově zabarvených příběhů nám zanechal řecký dějepisec Hérodotos (5. st. př. Kr.), pocházející z jónského Halikarnassu na maloasijském pobřeží. Zde přicházeli Řekové do styku s Orientem, považovaným za jednu z kolébek vypravěčského umění. Hérodotos, který měl i etnografické zájmy, navštívil osobně centra pradávných kultur v Egyptě, ve Fénicii a Přední Asii až k Babylonu a zachoval z těchto oblastí například vyprávění o lýdském králi Kroisovi, boháči, který chtěl skrýt a zachránit svého syna před působením zlé věštby, z Egypta vyprávění o králi Rampsinitovi a chytrém zloději, ze Sámu vyprávění o Polykratovi a jeho ztraceném prstenu, zachráněném rybářem z útrob ryby. Zde jde o legendy, protože jejich pohádkový motiv se pojí k historickému místu a osobě.
Jednou z nejkrásnějších antických pohádek je příběh o Amorovi a Psýché, který vypráví Apuleius ve svých Metamorfózách. Je to pohádkový motiv typu „kráska a zvíře“, pohádka o krásném princi, na něhož se jeho žena nesmí podívat, nemá-li jej ztratit (srv. pohádku Princ had v našem výboru). Takové pohádky se nám však z řecké antiky zachovaly jen jako součást jiných literárních děl, a proto i v úpravě a stylu vysoké literatury. Antická literatura neznala sbírání a zapisování pohádek, tento zájem přinesl až romantismus 19. století se svým obdivem pro život lidu a lidovou tvorbu. Antičtí literární teoretikové odkazovali pohádky do světa babiček a dětí. Lze však dokázat, že pohádka měla vliv i na vznik dodnes nejrozšířenějšího prozaického literárního útvaru, jakým je román. Typickou strukturu pohádky má například helénistický román Xenofonta z Efezu O Anthei a Habromokovi. Jeho postavy jsou zcela fiktivní, královští rodiče obou hrdinů nemají žádná jména, podobně jako v pohádkách jsou oba hlavní hrdinové velmi krásní, musí odejít z domova, jejich cesty se rozdělí, každý z nich prožívá nebezpečná dobrodružství, která někdy ohrožují jejich věrnost, ale příběh končí šťastným shledáním a konstatováním, že jejich „další život byl nepřetržitou slavností“. Analýza románu na základě metody Vladimíra Proppa charakterizovala tento typ literárního díla jako „pohádku s trpícím hrdinou“.
Pohádka Apollónios a Archistrata v našem výboru s motivem hádanek, které musí rozřešit princ ucházející se o ruku princezny, nám dovoluje sledovat na základě zachovaných pramenů cestu od konkrétního řeckého románu ze 2./3. st. po Kr., z něhož známe zlomky na papyrech, přes pozdně antickou latinskou christianizovanou verzi a později veršovanou byzantskou skladbu až k novořecké pohádce, zapsané začátkem našeho století na ostrově Kythéra. Její zachování ovšem vděčíme písemné, nikoli ústní tradici.
Podobně jako lidové písně začali i řecké pohádky dříve než sami Řekové zapisovat Evropané ze Západu. Jedním z prvních byl J.G. von Hahn (Griechische und albanesische Marchen, Lipsko 1864), který žil v té době už déle než dvacet let v Levantě, sedm let jako soudce na Euboi a působil i jako rakouský konzul v epirské Janině. Při jeho sběratelské činnosti jej překvapily dvě věci. Ačkoli, jak tvrdí, byl ve styku s místním obyvatelstvem, neslyšel nikdy žádnou pohádku volně vyprávěnou v přirozeném prostředí. Jakýsi příbuzný tureckého místodržícího v Janině, Ali Paši, mu prý dokonce domlouval, aby upustil od své sběratelské činnosti, protože neodpovídá důstojnosti jeho úřadu. A za druhé jej zklamalo, že v pohádkách, které shromáždil, nenašel žádné stopy antických mýtů, jak původně doufal. Ke svému překvapení objevil v těchto pohádkách spíše shody s německými pohádkami bratří Grimmů.
Bylo to období, kdy evropští vzdělanci, odchovaní klasickým vzděláním, hledali v mladém řeckém státě nejen kořeny, ale i pokračování antické kultury ústní tradice. I zakladatel vědecké řecké folkloristiky Nikolaos Politis viděl v řeckých pohádkách doklady pro studium řecké mytologie i důkazy kontinuity řecké etnicity a kultury. K západním sběratelům pohádek, kteří v řeckých pohádkách hledali relikty (survival) antických mýtů, patřil ještě v padesátých letech anglický badatel R. M. Dawkins, autor tří do angličtiny přeložených sbírek (Forty-five Stories from the Dodekanese, Cambridge 1950; Modern Greek Folktales, Oxford 1953; More Greek Folktales, tamtéž 1955), který takovýto relikt viděl zvlášť ve vyprávěních o Kyklópech, například v pohádce Obr s jedním okem nahoře na hlavě, ale i v některých dalších méně známých motivech.
Moderní folkloristika, a to dříve západní než řecká, poukazovala v posledních letech na nebezpečí zkreslování při tomto přístupu a přinesla doklady o působení školské a literární tradice na orální tvorbu, zvláště v 19. století s jeho už uvedeným zájmem o antickou kulturu. Nebezpečí zkreslení spočívalo i v místních zapisovatelích pohádek, které první sběratelé, přicházející ze Západu, pověřovali tímto úkolem. Hahn například roku 1848 požádal studenty gymnázia v Janině, aby poprosili své matky, babičky i sestry, aby jim pověděly pohádky a přesně je zapsali. Těžko lze někdy zjistit, zda některý ochotný místní spolupracovník nevložil do svých pohádek motiv, který znal ze školy a jímž se chtěl zavděčit očekáváním „Evropana“. Přístup k antickým reliktům, na něž poukazovali starší badatelé, je proto dnes spíše skeptický.
Nicméně se v řeckých pohádkách setkáváme s postavami, známými z antické mytologie, jejich jména však souvisí spíše s nespornou kontinuitou řeckého jazyka, protože jde o pohádkové postavy, které známe i z pohádek jiných národů a které patří asi k společným představám primitivní lidské společnosti vůbec. Jsou to například Moiry (novořecké Miry) - Sudičky, které pod tímto jménem znal už i Hésiodos v Theogonii (Zrození bohů) jako trojici přadlen, „které nadílí smrtelným lidem jak zlé, tak i dobré“. V řeckých pohádkách se vedle tří Sudiček objevuje i představa, že každý člověk má svou personifikovanou, individuální Moiru, i ona však podléhá rozhodnutí, které tři Moiry učinily třetí noc po narození dítěte. Podobně jako v jiných evropských pohádkách se i v řeckých pohádkách objevují nymfy, nazývané neraides (slovanské rusalky, víly) u Hésioda Néreovny, „dcery mořského starce“. V novořeckém folklóru se jejich funkce rozšířila, obývaly hory, řeky i lesy, a splynuly tak se starověkými dryádami, které sídlily ve stromech a hynuly, když byl strom poražen, i s najádami v řekách a oreádami na horách. Neraidy byly vždy krásné, dodnes jsou živá rčení „je krásná jako neraida, tančí jako neraida, má oči jako neraida“. Jejich síla spočívala v jejich oděvu nebo šátku, bez nich se stávaly před lidmi bezmocnými. Dovedly se měnit ve zvířata nebo různé živly jako kdysi Néreovna Thetis, matka Achilleova, než se oddala Péleovi. Nebezpečné byly zvláště v poledním čase, člověk očarovaný neraidou pak byl zachvácen zvláštním druhem šílenství. Už Platón používal pro takové šílenství slovo nymfoléptos, zachvácený nymfami.
Z antických nebo později i středověkých pramenů známe postavy čarodějnic - Lamie byly obludné ženy se znetvořeným spodním rtem, které požíraly malé děti. V dravé ptáky nebo šelmy se proměňovaly Strigy. Strážcem pokladu nebo zahrady s živou vodou nebo nesmrtelnými plody býval drakos, který mohl mít i lidskou podobu, slovo drakos označovalo i obra. Obecným označením pro duchy byl termín stichio, takový duch mohl v podobě hada chránit dům nebo stavbu, horu nebo jeskyni či sídlit jako telónio ve vzduchu nebo ve vodě.
Personifikovaná Smrt - Charos převzal v této podobě jméno starověkého Cháróna, nebyl to však už převozník přes řeku Léthé, ale jezdec na černém koni, na němž odvážel do podsvětí - Hádu - zemřelé. Křesťanství mělo v řeckém folklóru jen malý vliv na představy o posmrtném životě, duše zemřelých se i nadále zpravidla odebíraly do Hádu.
Kromě magického čísla tři (tři Sudičky, tři sestry, tři princové) je v řeckých pohádkách časté číslo čtyřicet (čtyřicet polštářů, had dlouhý čtyřicet metrů, lhůta čtyřiceti dnů a nocí), odpovídající v islámských kulturách pojmu mnoho.
Vedle typu kouzelných pohádek a pohádek novelistických, líčících nějaký příběh bez zásahu nadpřirozených sil a kouzel, zná i řecký folklór pohádky, v nichž vystupuje Kristus a různí svatí. Takové pohádky čerpají motivy z hagiografických příběhů.
V řeckých pohádkách se občas projevují orientální vlivy, zvláště v období turecké nadvlády, proto se v nich setkáváme i s tureckými slovy a institucemi: vezír - rádce krále, divani - královská rada, kadi - soudce, derviš - mnich, na řecké zvolání alí! běda! se náhle objevuje sluha Ali atd. Styl řeckých pohádek je však jednoduchý, bez orientální záliby v rozvláčnosti a lyričnosti. Někdy se v nich objevují větší krutosti, než jaké známe z našich pohádek, zlá tchyně a černoška jsou trestány usmýkáním koňmi, zaráží nás vyříznutí a upečení masa z nožičky dítěte.
Poměrně volným prvkem jsou úvody pohádek, které vypravěč, paramythas (fem. paramythu), přizpůsobuje místu, kde svůj příběh vypráví. Vypravěč začíná často říkankou:
Niti červená,
na vřeteni stočená,
běž vřeteno,
toč se toč,
pohádku roztoč,
dobrý večer přej i štěstí,
naší dnešní společnosti!
Začíná pohádka, dobrý večer panstvo!
a obvykle končí větou:
A oni pak žili spokojeně a my ještě lépe!
Někteří badatelé považují za nejstarší formu pohádek vyprávění o zvířatech neboli zvířecí bajku. V Hésiodově básni Práce a dny čteme v podobě bajky o jestřábu a slavíku o dávné lidské zkušenosti:
Nemá rozum, kdo mocnějšímu se protivit zkouší,
vítězství ztratí předem, má škodu a ostudu k tomu.
Nejvýznamnější a nejznámější antickou sbírkou bajek jsou bajky Ezopovy. Jejich původce Aisópos, otrok tráckého nebo frýžského původu, snad poznal mnohé z nich na svých cestách po Orientu. Nejspíše se dlouho šířily jen ústně, v písemné podobě se objevují až ve 3. st. př. Kr. Později byly Ezopovi přičítány všechny bajky tohoto typu. Takové příběhy o zvířatech, jednajících jako lidé, s poučným závěrem se staly už ve starověku námětem slohových cvičení ve školách a později součástí čítanek, jíž jsou dodnes. Z bajek našeho výboru zná Ezop bajky o lvu, lišce a vlku, o oslu, vlku a lišce, o oslu a koze, o lvu a komáru, o mrtvém kocourovi. Oblíbenými postavami byly zvláště vlk - pan Nikolos a liška - paní Marie. Bajka o oslu, vlku a lišce byla v 15. století zpracována ve veršované podobě Pěkné vyprávění o oslu, vlku a lišce jako satira na kněze, mnichy a jeptišky. Byzantská literatura znala i další veršované skladby typu Rada zvířat, jak ji známe i ze staročeské literatury.
Posledním typem prozaických lidových vyprávění jsou žertovné pohádky a anekdoty, žánr rovněž známý už ze starověku, tropící si žerty z obyvatel různých měst (v antice to byli zvláště obyvatelé trácké Abdéry), z různých povolání, z žen, hlupáků, lakomců a lenochů. Koncem starověku, asi ve 4. století, byly takové anekdoty shromážděny ve sbírce Filogelós (Přítel smíchu), jejich hlavní postavou byl tehdy škrobený pedant scholastikos, předstírající učenost. Novořecké anekdoty tohoto druhu patří spíše do novodobého balkánského okruhu osmanského období, v němž jsou zvláště rozšířeny anekdoty s aitiologickými příběhy, tj. jejich děj má vysvětlit vznik a smysl nějakého přísloví.
I když jsou badatelé dnes, jak jsem uvedla, skeptičtí k hledání stop antických mýtů v novořecké orální slovesnosti, mají tyto texty, podobně jako pohádky jiných národů, význam pro literárně-vědná a kulturně-antropologická studia balkánského prostoru a samozřejmě neztrácejí nic na hodnotě jako svědectví orálního narativního umění a lidské fantazie.
Růžena Dostálová
